Děj filmu se odehrává v blíže neurčeném čase a místě. Jsme svědky nepochopitelného tajného útěku sloužících z bohatého patricijského domu, do kterého právě přichází mondénní společnost na večeři. Tuto scénu vidíme dvakrát za sebou. Repetice scén se ve filmu ještě několikrát zopakuje. Večeře skončí, probíhá konvenční konverzace s nekonvenčními poznámkami. Je čas k odchodu, ale nikdo se k němu nemá. Všichni přespí, jak se dá - na pohovce či na zemi pokoje. Ani ráno se však nikdo neodhodlá odejít, protože nelze odejít. A tak to pokračuje spoustu dní; několik lidí zemře, ostatní trpí hladem a halucinacemi. Nakonec je zachrání ovce, volně se pohybující po domě. Hladoví jsou nasyceni a schopni vykročit z bludného kruhu ztráty sama sebe. Ale tím nic nekončí... Z tohoto filmu pochází jedna ze slavných Boňuelových surrealistickýcg scén - volně po místnosti se pohybující ruka zemřelého.
Dielo, ktoré dopĺňa cyklus Buñuelovych filmov - Nazarín, Viridiana, Šimon na púšti - venovaný témam dotýkajúcim sa náboženských otázok. Buñuel do tohto filmu síce vkladá rozpravy o šiestich základných cirkevných dogmách a ich heretických degradáciách a prvýkrát tak prechádza na pole teológie, no to neznamená, že teologizuje. O východiskách viery sa nesnaží podať bližšiu, súvislejšiu informáciu, a už vôbec nie pochopiť ich ako problém. Preto je charakteristické, že v Mliečnej dráhe sa o dogmách diskutuje v málo prehľadných útržkovitých dialógoch, zámernom znejasnení, ktorým sa demonštruje, že tu nejde o detailné porozumenie, ale o sarkastický, vopred hotový súd nad úlohou náboženskej dogmatiky v európskych dejinách. Svet dogmy však zároveň dostáva šancu odkryť aj svoju príťažlivú a v Buñuelovom rúhavom pohľade poeticky humornú kvalitu...
Příběh novicky Viridiany, která před složením řeholního slibu navštíví svého strýce s nevinným přáním rozloučit se se svým poručníkem, netušíc, že všechno se vyvine úplně jinak, je v podání klasika španělské kinematografie Luise Buňuela krutou satirou na náboženské pokrytectví. V roce 1961 byla Viridiana oceněna Zlatou palmou v Cannes, v mnoha zemích se však promítaly pouze katolickou církví cenzurované verze a doma v ortodoxním Španělsku bylo jeho promítání zakázáno úplně. Buňuel nesl svou klatbu velmi těžce a svůj další film Anděl zkázy natočil v Mexiku. Satiricko-surrealistická obraznost Viridiany, jednoho ze stěžejních děl Luise Buňuela, však dodnes řadí toto filmové dílo ke špičkám světové kinematografie.
Při psaní scénáře si Luis Bunuel a Salvador Dali dávali záležet, aby nic ve filmu nebylo racionální. ANDALUSKÝ PES je 16 minut bizarních a surrealistických výjevů, které mohou, ale taky nemusí, něco znamenat. Ženské oko je rozříznuté vejpůl, muž za sebou táhne dva velké klavíry, na nichž jsou mrtví oslové a živí kněží, v díře v dlani se objeví množství mravenců...Surrealismus 20. let dominoval zejména ve výtvarném umění a v literatuře, teprve tímto kratičkým snímkem, na první pohled pouhou provokativní hříčkou, vstoupil i do hájemství filmu. Příznačná je zvláštní, jakoby halucinační atmosféra, která vytěsňuje potřeby vázat vyprávění do úměrných příčinnostních vazeb. Nad groteskní stylizací však vítězí bizarnost někdy až hrůzná - počínaje úvodním záběrem s rozřezávaným okem a konče pověstnou scénou, kdy mladík chtěje se dostat ke své milence táhne dva klavíry, na nichž spočívají mrtvá dobytčata, potřísněná krví a výkaly.
Hrdiny tohoto dramatu jsou starý bonviván Don Lope a mladičká novicka Tristana. Don Lope okázale pohrdající morálkou i prací zkazí nevinou Tristanu, která mu vše později vrátí svým okázalým chladem a pohrdáním. Cynicky vyznívající příběh o nešťastných osudech hlavních postav je prokládáno obvyklými surrealistickými vtípky, ať už s protézou hrdinčiny nohy nebo "protézou" Lopeho hlavy.
Psychicky nevyrovnaná dívka uprchne z nápravného zařízení a najde útočiště v domě spořádané rodiny. Svými vnadami postupně zamotá hlavu několika mužům, která tak poštve proti sobě navzájem. Radost nebude mít ani manželka jednoho a matka druhého z nich. Zdá se, že vše neodvratně směřuje k rodinnému rozkolu.
Sociálně kritické drama z periférie Mexico City o tom, jak žijí a přežívají mladiství na okraji společnosti. Pocházejí z chudých rodin a nemají možnost vymanit se z bludného kruhu násilí, zneužívání a nedůvěry. Tento snímek je syrovým obviněním dospělých v roli rodičů. Syrovost a upřímnost tak umocňuje celkový zážitek z filmu, který ani po 57 letech neztratil na aktuálnosti. 78 minut.
Co by se stalo, kdyby žil Ježíš v současnosti? Lidé by jím opovrhovali možná ještě více, než před 2000 lety. Stal by se předmětem klepů, protože tráví svůj čas s Máří Magdalenou? Byl by pronásledován novodobými farizeji? Nepochybně ano. A jak by se teprve k člověku hlásajícímu dobro ke všem lidem bez rozdílu postavila katolická církev? To ve svém filmu ukazuje Luis Buñuel. Příběh se odehrává kolem roku 1900 v chudinské čtvrti Mexika. Tam bydlí obklopen děvkami, chudáky a zloději kněz Nazarín, člověk vysokých mravních ideálů. Jeho snaha pomoci každému, obzvláště pokud je v nouzi, už z titulu svého přesvědčení vyvolává nechuť jeho církevních nadřízených. Pokrytecká církev a pokrytecká společnost. Nazarín končí v okovech.
V amazonské džungli se skrývá před zákonem rebel a vrah Shark (Georges Marchal). Spolu s ním jsou v džungli jeho čtyři rukojmí, pastor Lizardi (Michel Piccolo), povětrná ženština Djin (Simone Signoret), její milenec Castin (Charles Vanel) a jeho hluchoněmá dcera Maria (Michele Girardon). Shark dávno ztratil přehled o všech svých hříších, nemá zájem o spásu své duše, ani o zítřejší den. Ale ti, kteří jsou s ním, stále chtějí najít cestu ven z hrozivého pralesa.
"Čierna" história nepotrestaného zločinu je situovaná do nevľúdneho, izolovaného, honosného vidieckeho sídla, ktorého majiteľom je ctihodný nemohúci starec, sublimujúci posledné záchvevy svojich vášní do neškodných prejavov detinského fetišizmu. V stuchnutom priestore komplikovaných tráum sa nová, bystrá a elegantná komorná Celestine pohybuje ako pobavený pozorovateľ. Keď sa však dozvie o hroznom zločine, začína racionálne konať. Dramatické udalosti sú podané vo voľnom, akoby ľahostajnom, monotónnom toku širokouhlých záberov, rafinovane "necitlivému" pohľadu zodpovedá aj pustota jesennej krajiny. Viaceré absurdné prvky, surrealistické symboly, sarkazmy voči polícii a duchovenstvu nezaprú svojho tvorcu. Hlboká, sarkasticky podfarbená meditácia nad márnou existenciou spoločenstva, ktorého členovia sú obeťami mystérií, predsudkov a vzájomných podvodov je zároveň jednou z buňuelovsky svojráznych štúdií tajomnej podstaty démonického ženstva (nasledovanej postavami vo filmoch Kráska dňa, Tristana a Ten tajomný predmet túžby). Triumf zla potvrdzuje záver, v ktorom neodsúdený vrah, fanatický antisemita a šovinista kočiš Joseph ako majiteľ kaviarne potešene víta pravicových demonštrantov krikom "Nech žije Chiappe" (meno parížskeho prefekta, ktorý v r. 1930 zakázal premietať Zlatý vek). Prvá spolupráca so scenáristom J.-C. Carriérom, významným spolutvorcom všetkých Buňuelových francúzskych diel. Napriek nepochybným kvalitám filmu chýba sugestívna chvejivosť a vnútorná naliehavosť režisérových vrcholných diel. Film byl natočen na motivy románu Octave Mirabeaua.
