Filmy online ke shlédnutí zdarma

Noc. Setmělé vlakové nádraží. Na nástupišti je možno tušit v namodralém šeru několik postav. Do ticha vkročí pomalu muž v dlouhém černém kabátě a kloboukem. Kráčí nedbanlivě a pomalu ztichlým nástupištěm. Pochvíli se zastaví, opře se o sloup a zapálí si cigaretu. Mlčky kouří a čeká. Experimentální výtvarné dílo na hranici snu a absolutna.

Film vychází z přesvědčení, že není třeba vyprávět příběhy, předávat velké myšlenky, aby byl snímek hodnotný. Naopak vysoká nekonformnost přináší skvělou příležitost pro sebereflexi diváka a zhodnocení vlastního způsobu pohlížení na umělecká díla. Ještě v osmnáctém století bylo poměrně běžné, že lidé před nástěnnými malířskými obrazy plakali. Dnes už jsou otupěny přehršlemi informací a tisíci vjemy, které na ně ze všech stran útočí. Tento film se však snaží k dávnému prožívání obrazů vrátit a záměrně přinést maximálně minimalistické představení, jež je vystavěno na pravém opaku současných spektáklů: ty nejdrobnější a nejméně výrazné podněty se u tohoto filmu stávají těmi nejzásadnějšími. Při takovém zobrazování navíc nastává vnitřní pnutí – v dlouhých záběrech se ztrácíme a znovu nalézáme: na nějaký čas ztrácíme pozornost, aby nás za chvíli upoutal nějaký vjem z obrazu a my do něho znovu pronikli.

Alternativní počin umělecké skupiny Gods of Olymp přivádí diváka do prostředí slepé uličky v temné spleti drah neuronů. Hlavní hrdina - "myšlenka" - se v obsazení Jana Brabce ocitá v autorově mysli, která představuje spletité chodby labyrintu. Tento se časem jeví neuchopitelným a bloudící myšlence, upadající do beznaděje, nezbývá nic jiného, než ...

Surrealistická dobová koláž o sudu, milencích, lovci a jednom osudovém souboji. Film, který může znamenat mnoho anebo také nic.

Ovládáme město nebo město ovládá nás? Stáváme se automaty? Je pražský primátor spíše cyklista nebo populista? Jedeme v tom všichni? Inspirující, emotivní a vtipný dokumentární příběh režiséra Martina Marečka hledá hravým způsobem odpovědi na otázky související s životem ve městě, civilizací v pohybu a dobrodružnou cestou ke změně. Osobní příběh režiséra a jeho pokusu proměnit město kolem sebe.

Film z rodu experimentálních děl je plně podřízen vizuální představivosti autorů. Přes hermetický svět rituálů zprostředkovává prožitky rodiny, kterou svými rozmary terorizuje dospělý syn, od dětství sužovaný chorobami. Autoři zároveň oživují půvab zaniklé kultury haličské provenience. [43. MFFKV 2008]

Experimentální film vycházející z krátkého dokumentárního filmu NEW YORK GHETTO FISHMARKET, natočeného již roku 1903 režisérem Edwinem S. Porterem a v němž vidíme záběry z rybího trhu newyorkského židovského ghetta. Kraťoučký úvod (doplněný i tradičním židovským klarinetem) je pak deformován a výtvarně zpracováván. Hudební doprovod pak vytvořil cellista Tom Cora (známý ze spolupráce s I. Bittovou na albu Bílé inferno) a zpěvačka Catherine Jauniaux.

Fascinující dokumentární portrét zachycuje osobnost legendární americké fotografky Annie Leibovitzové, která proslavila skupinu Rolling Stones a pracovala pro časopisy Vanity Fair či Vogue. Fotografovala Micka Jaggera, Hillary Clintonovou, Patti Smithovou, Demi Mooreovou, Keithe Richardse či Arnolda Schwarzeneggera. Se svým fotoaparátem však také neohroženě dokumentovala válečnou apokalypsu v Sarajevu a ve Rwandě. V uplynulých třiceti letech se podílela na formování podoby současného světa a dnes je stejně slavná jako celebrity, s nimiž pracovala. Barbara Leibovitzová zachycuje svou starší sestru jako osobnost, která si dokázala ochránit soukromou sféru a udržet integritu i v dramatických, nátlakových situacích. V práci, na idylické rodinné farmě i nad poslední knihou svých fotografií – všude tam je Annie Leibovitzová ženou, která nikdy neztratila tvář. To potvrzují i všechny známé osobnosti, které režisérka zpovídá.

Ti, kteří se domnívali, že svým předchozím filmem Dealer dosáhl jeden z předních režisérů současnosti Benedek Fliegauf nejradikálnější formální podoby své tvorby, mají nyní možnost svou úvahu přehodnotit. Přestože autorův snímek Mléčná dráha disponuje oproti předešlé, bezmála tříhodinové vizuální narkóze pouze poloviční stopáží, jde o opus zcela se vymykající jakýmkoli standardům. Dílo, jehož podtitul zní „ambientní film”, jako by představovalo první bytost nového druhu. Snímek sestává z pouhých deseti (přibližně stejně dlouhých) záběrů, v nichž se kamera ani na okamžik nepohne. Mléčná dráha fascinuje zvukovou stopou, rozepjatou v mantinelech ambientního žánru, jak jej definoval v sedmdesátých letech Brian Eno. Díky své délce a hypnotizujícímu mixu reálných zvuků prostředí a rozličných terénních nahrávek, mají jednotlivé sekvence nepokrytě meditativní rozměr. Fliegaufových deset filmových haiku se hodí jak do archetypálního temna kinosálu, tak na multidisciplinární území moderní galerie. Vítězství tohoto snímku–zenové instalace na letošním festivalu v Locarnu v prestižní sekci „Filmaři dneška” snad svědčí i o tom, že někoho ještě baví objevovat nový kinematografický vesmír.

Bezejmenný režisér (představuje jej sám Trajkov) se ocitl na dně: zkrachovala jeho produkční firma. Kromě uměleckých plánů zůstaly jedině dluhy, zhroutilo se soukromé zázemí, nepodařilo se mu navázat trvalejší vztah. Z vyklizené místnosti odchází jen s plyšovým lvem uděleným za nejhorší film roku (Trajkov jej skutečně dostal za Kanárskou spojku) a obálkou peněz, které by měl vrátit ruským věřitelům, neboť s nimi si není radno zahrávat. Přesto neodolá pokušení, zakoupí si amatérskou kameru a v milenčině autě bezcílně křižuje krajinou, setkávaje se jak s mlčenlivým stopařem (ačkoli je oblečen v bělostnou řízu, režisér mu ve svých komentářích přisuzuje odění černé), tak se stopařkou, případně stopařkami navzájem si podobnými, jimž vypráví o svých zkušenostech s dosavadními láskami, aniž by skrýval své sexuální touhy. A vlastně musí ustavičně řešit, zda se rozhodne sdílet cestu se svérázným, nicméně charismatickým mladíkem či navenek nedostupnou dívkou.