Film Rio, 40 stupňů <span class="name-source">(festivalový název)</span> (1955) online ke shlédnutí zdarma
Pět dětí z chudinského předměstí Ria de Janeiro se dělí o nejlepší místa prodeje. Na každém z nich jsme svědky příběhu typického pro každodenní život hlavního města. To, co pro Francii znamenal film Nikdo mne nemá rád, tím je pro Brazílii Rio čtyřicet stupňů. Tento snímek zakázaný cenzurou je předzvěstí hnutí cinema novo.Humberto Mauro, Glauber Rocha a Nelson Pereira dos Santos tvoři triumvirát nejvíce citovaných brazilských režisérů, kteří nesmí chybět v žádné historii světového filmu. Právě třetí jmenovaný režisér je všestrannou osobností brazilského filmu, jenž na dlouhou dobu ovlivnila jeho tvář. Podílel se na činnosti filmového klubu v São Paulu. Již v roce 1949 vznikl nedokončený dokument o kampani za světový mír. V roce 1950 pak krátký film o životě mladých lidí na univerzitě, v továrně, na venkově, v armádě a na ulici. Oba snímky jsou pravděpodobně nenávratně ztraceny. První etapa je ohraničena roky 1949 a 1959. Tehdy získává zkušenosti jako asistent režie u Rodolfa Nanniho (absolvent pařížské filmové školy IDHEC), Alexe Vianyho a nahradil nemocného Paula Wanderleyho na natáčení Balança mas não cai. Zásadní je zkušenost s italským neorealismem, s nímž se v tomto období seznamuje. Zhruba v roce 1954 se rozhodne k samostatné režii filmu Rio čtyřicet stupňů. Z hlediska praktického vznikal film Rio čtyřicet stupňů způsobem značně typickým pro nastupující (většinou levicově smýšlející) generaci filmařů. Scénář filmu se nikomu nelíbil, tak založil Nelson Pereira dos Santos vlastní produkční společnost na bázi jakéhosi družstva. Nefunkční kameru jim zapůjčil Humberto Mauro, tehdejší ředitel Ústavu pro vzdělávací film. Když ji opravili, zorganizovali všechny přátele a začali natáčet, přestože Komunistická strana Brazílie doporučovala, aby Pereira dos Santos film realizoval až po revoluci. Po jeho dokončení musel navíc bojovat s cenzurou, která film uvolnila do distribuce až v březnu 1956 (tedy rok a půl po dokončení). Tato kronika brazilského velkoměsta nahlíženého z pozice těch nejchudších v sobě mísí humor a melodrama, děj je rozdělen do několika epizod a v kontextu domácí kinematografie jde o završení neorealistických tendencí (využití neherců a přirozeného prostředí, důraz na sociálně slabší vrstvy, kritické vyznění) převedených do Brazílie. Bohužel film byl vytěsněn z velkých kin ovládaných distributory chanchadas. Dostal se tedy jen k omezenému počtu diváků, kteří na takový druh poetiky nebyli připraveni. Spolu se Severním předměstím Ria tvoří tematický diptych, jenž se stal vzorem pro jádro skupiny cinema novo. Právě estetika bídy vycházející z natáčení v autentickém prostředí byla výhodou vně Brazílie, ale domácí diváci čekali natáčení v ateliéru, hudební čísla a evokaci hollywoodských zábavných filmů.(David Čeněk, LFŠ 2007)
