Filmy online ke shlédnutí zdarma

Ačkoli Za co táhnou zvony, Míťo považuje nemálo Rumunů za jeden z nejlepších rumunských filmů vůbec, nezískal na velkých festivalech žádné významné ceny. V roce 1990, po o devět let opožděné premiéře, se sice v Rumunsku vymýšlelo nějaké čestné uznání za „boj proti diktatuře v kulturní oblasti", ale to nebral vážně ani sám Pintilie, anebo spíš hlavně on ne. Nezapomeňme, že se autor Rekonstrukce (původní název1971), Neděle v 6 hodin (Duminică la ora 6, 1965) a Pavilonu č. 6 (Paviljon VI, 1978) počítal mezi nekompromisní bojovníky proti komunismu, a proto nemohl akceptovat formální uznání ze strany neokomunistické vlády, která se v Rumunsku dostala k moci ani ne rok po revoluci. A tak musel režisér ve svém – jak uměleckém a kulturním, tak také politickém – boji za reálnou demokratizaci země pokračovat i po formálním pádu komunismu. V této souvislosti lze z jeho dalších snímků připomenout alespoň Dub (Balanţa, 1992), Příliš pozdě (Prea târziu, 1996) a Mučitelovo odpoledne (După-amiaza unui torţionar, 2001). Ovšem v žádném z nich nedosáhla jeho tvůrčí síla takových vrcholů jako ve filmu Za co táhnou zvony, Míťo (snad jenom v Rekonstrukci). Rumunská společnost („až moc rumunská", jak se vyjádřil v článku z roku 1991 filmový kritik Anton Schneider), kterou režisér vylíčil ve filmu pomocí několika sekvencí z různých her a krátkých povídek Iona Luky Caragialeho, patří formálně na konec 19. století, ale její mravy a chování jsou pro Rumuny a celou zemi platné obecně. A toto nepříjemné zrcadlo se také nemuselo líbit všem. Určitě ne komunistům, kteří film ihned zakázali a režiséra donutili znovu opustit Rumunsko. Je ovšem třeba připomenout, že Pintilie měl nepřátel mnohem víc, nejen komunisté ho neměli rádi. Jeho nekompromisní postoj proti diktatuře a za demokracii se nemusel líbit ani ultranacionalistickým skupinám a později stranám, v 90. letech ani krajní pravici. Proto je – byť už zestárlý – stálým symbolem boje za demokracii v Rumunsku, a snad i proto dnes působí ve svých rozhovorech stejně svěže jako jeho film. – Mircea Dan Duta