Film Poslední žena (1976) online ke shlédnutí zdarma
Marco Ferreri, nejkontroverznější italský režisér druhé poloviny 20. století, by tento týden oslavil 80 let. Jeho téměř čtyřicetiletá režijní, scenáristická a herecká práce se zapsala do dějin světové kinematografie nevymazatelným způsobem. Provokující i plachý, sarkastický i poetický, obhroublý i něžný, osobnost, která si vysloužila jako málokterá jiná za svou tvorbu tolik protikladných přívlastků, že snad jediné, s čím se nikdy nesetkal, byla lhostejnost. Jeho osobní, odvážné výpovědi o vztazích mezi mužem a ženou v současném světě, o krizi lidských bytostí v jejich původních instinktech vyprávěné skrze šokující obrazy, dovádějící vnitřní dilemata hrdinů do fyzických zpodobení ad absurdum, vzbuzovaly ostré reakce již v době svého vzniku. Rodák z Milána natočil své první filmy v zemi Buňuela a Dalího, ve Španělsku a po problémech svých filmů v Itálii našel tvůrčí azyl ve Francii. U nás jsme z jeho kolekce více než třiceti filmů mohli dosud zhlédnout docela reprezentativní ukázku jeho tvorby. Filmy Včelí královna (1962), Harém (1967) a především Velká žranice (1973), či Maso (1991), jsou dostatečnou ukázkou jeho kontroverzní, ale osobně zaujaté tvorby. Film Poslední žena z roku 1976 spadá do jeho "francouzského období", v němž o tři roky dříve natočil jeden ze svých nejzatracovanějších, nejdiskutovanějších a také nejobdivovanějších snímků Velká žranice. Pro Poslední ženu oslovil mladého Gérarda Depardieura, jenž měl dny své největší slávy ještě před sebou, a mladinkou Ornellu Muti, která už měla za sebou poměrně bohatou filmovou historii. Oba herci působí v rolích mladé dvojice nesmírně přirozeně a díky ničím nespoutané Ferreriho režii vytvářejí na plátně nejen působivé drama milostného vztahu, ale působí zároveň jako prototypy chování i přemýšlení mladé generace oné konkrétní doby, 70. let minulého století. Zdánlivě všední život mladé dvojice probíhá v několika plánech, od sexu v jeho nejfyzičtější podobě až k principům ženství a mužství obecně a jejich rolí v rodině i společnosti. A jako u Ferreriho vždy, projeví se tyto vnitřní úvahy nakonec zcela otevřeně, zpodobeny fyzicky, v šokujícím finále, které není radno prozrazovat předem.
