Nový film Joãa Pedra Rodriguese (Odete, O Fantasma) vypráví příběh stárnoucí hvězdy drag show. Tonia se odhodlává k operativní změně pohlaví, ke kterému ji nutí mladší přítel Rosário, v definitivním rozhodnutí jí však brání její náboženské přesvědčení. Vztah s nevyrovnaným mladíkem je pro ni zničující a navíc zjišťuje, že je vážně nemocná. Ve snaze uniknout problémům přinutí Rosária, aby se spolu vydali na cestu k němu domů, kam už on dávno trefit nedokáže. Ztraceni v magickém lese, otevírá se před nimi dobrodružství, které ani jeden z nich nečekali. Snímek ovlivněný fassbinderovskou estetikou měl letos premiéru v Cannes. [Mezipatra 2009]
Tragikomická road movie o cestě bájného reka do rodné Ithaky.
Texas, 50. léta minulého století. Jack O’Brien si prošel dětstvím plným her a krásné nevinnosti. Dospívání mu však přináší rozčarování a vztah s jeho otcem, který by mu pomohl tímto nelehkým obdobím projít, je dosti komplikovaný. Jack je ztracenou duší v moderním světě, která si klade řadu otázek a snaží se v životě zorientovat. Kde je pravda? Co je věčnost? Jak vznikl život... Hvězdně obsazený snímek je poctou životu, přírodě a světu kolem nás, jenž se nám odhaluje jako symfonie. Postupně, obraz po obrazu nám přináší epický a dokonalý příběh, který je aktuální dnes stejně jako před více než půl stoletím.
Toto ponuré, černobíle natočené podobenství, inspirované Čechovovou povídkou Pavilón č. 6, nesměl režisér Ivan Balaďa dokončit - teprve po pádu komunismu, s více než dvacetiletým odstupem, se film dostal na plátna kin, bohužel se zanedbatelným ohlasem. Vlastně až nyní si můžeme plně vychutnat příběh stárnoucího, stále vyčerpanějšího lékaře z léčebny do duševně choré, jenž nezadržitelně klesá na úroveň svých pacientů.
Dvanáctý Kim Ki-dukův film, elegicky laděné podobenství, vypráví poetický příběh pozdní lásky šedesátiletého muže, který žije na lodi kotvící na otevřeném moři. Společnicí nemluvného lodníka, a také zdatného lučištníka, je půvabná šestnáctiletá dívka, kterou jako dítě nalezl, vychoval a hluboce si ji zamiloval. Trpělivě odpočítává dny s blížícím se datem jejích sedmnáctin, kdy chystá svatbu. Jejich poklidné, pomalu plynoucí soužití oddělené od civilizace občas narušují vetřelci z pevniny, které sem láká rybolov. Až jednou zavítá na starou, pomalovanou loď sympatický mladík. Pěstoun s velkou nelibostí pozoruje, že jeho mladičké nevěstě padl do oka. Pro starého muže, vyznávajícího archaické rituály, má významnou funkci luk. Nejen jako rychlá a přesná zbraň, jíž si hájí svébytnou existenci, ale slouží mu i k věštění budoucnosti nebo jako hudební nástroj. Luk s ostrými šípy je zástupným symbolem jeho síly i mužství. Film zahajoval letošní sekci Un certain regard v Cannes. (MFF Karlovy Vary)
Idealistický mladík Jed a jeho přítelkyně Chloe si vzájemně slíbí, že se vezmou. Vzápětí však auto přejede dívčinu oblíbenou kočku, Chloe se propadne do depresí a se svým milým odmítá komunikovat. Bezradný Jed uvidí v televizi podivína, který uvažuje o smyslu života. Samotářský muž žije na vrakovišti. Tam ho Jed vyhledá a nastěhuje se do starého karavanu. Brzy vyjde najevo, že i Max má bolestné trauma... Novinka islandského režiséra Fridrika Thóra Fridrikssona je další z jeho baladických sond o rubu konzumní civilizace. Symbolem její otupělosti je televize. Jedův otec pracuje jako prodavač televizorů, rodina tráví večery před poblikávajícím aparátem a nemá si co říct. V jedné ze zásadních scén se velkoměsto zobrazuje jako soustava uniformních kotců, jejichž osazenstvo sleduje televizní obrazovky. Symptomatický je i další klíčový motiv, který relativizuje rozdíl mezi normalitou a bláznovstvím.
Adaptovat prověřenou literární látku bývalo za Ceausescova režimu snazší než vyslovovat se k aktuální realitě přímo. Daneliuc se inspiroval novelou Cezara Petresca Omul din vis (Muž ze sna) a vytvořil secesně dekadentní, horečnatou, barokně rozbujelou snovou epopej, do níž vložil nemálo imaginace a veškeré své zhnusení. Natočil první díl své trilogie o hrůze a násilí; dalšími částmi triptychu jsou Jakob a A 11-a poruncă (Jedenácté přikázání).
Agónie doby se odráží v úpadku jedince a naopak. Dav je manipulován projevy z amplionů, zločiny se dějí potají, často se musí tleskat nebo stát v pozoru. Z plátna čpí všudypřítomná vlhkost, dekadentní odér parfémů, nasládlý dech budoárů. Ohyzdnému světu, připomínajícímu Dantovo peklo, dominuje úzkost, skrývaná za vnější eleganci klobouků, kravat a společenských her, zatímco méně přizpůsobivým jedincům je určen rubáš nebo nahota. Přeludnost univerza, biologická determinace lidského bytí, vzpomínky z dětství, freudovské motivy, suicidní pokušení, provinění vůči ženám a jejich fatální přitažlivost vytváří mentální labyrint, ve kterém se snadno ztratí jak hrdina, tak méně soustředěný divák.
„Jestliže ,glissando' znamená ,klouzavě', pak náleží nejen do sféry životního stylu hrdiny, ale i do sféry proměnlivosti poloh rukopisů, v nichž - aniž by to uškodilo totální originalitě filmu - si Čechov (v zastoupení Michalkova) podává ruce s Fellinim a Bergmanem s odvolávkami na španělskou symboliku ,saurovských' jeptišek," napsala v recenzi Eva Hrozková (Film a doba 12/1986). Jiní kritici přirovnávali rafinovaný styl díla poněkud marnotratně k Viscontimu, Antonionimu, Tarkovskému či pozdnímu Abuladzemu. Oprávněně můžeme mluvit o blízkosti expresionismu.
Původně trvalo Glissando 195 minut. Do kin bylo uvolněno v září 1984 ve zkrácené verzi poté, co režisér na protest proti jeho zákazu vystoupil z komunistické strany. O rok později byl snímek uveden v soutěži benátského festivalu, ale vinou údajných zákulisních intrik nedostal cenu. Prémiemi ACIN (Asociaţia Cineaştilor) byli ocenění herec Ştefan Iordache, zvukový mistr Anuşavan Salamanian, autorka scénografie Magdalena Mărăşescuová, návrhářka kostýmů Cătălina Iacobová a kameraman Călin Ghibu. -
Jaromír Blažejovský
První kultovní film Alexandra Jodorowskeho z raných sedmdesátých let, natáčený v Mexiku. El Topo (nebo krtek v angličtině) je gangster (hraný Jodorowským), který oblečený kompletně v černé kůži, jede na koni se svým sedmiletým synem pouští, než narazí na místo masakru. Jeden z těch, kdo masakr přežije, pak popisuje El Topovi viníky a El Topo se dá na cestu pomsty.
Obyčajný večer zo života obyčajného muža môže mať neobyčajný záver. Glauco pracuje ako inžinier v zbrojnom priemysle. Jeho najnovší vynález - plynová maska chrániaca pred toxickým plynom - práve úspešne obstála v testoch. Po náročnom dni v továrni sa vracia domov. Jeho ženu sužuje neznesiteľná migréna a preto musí večer stráviť sám. Nemá chuť na jedlo, ktoré mu uvarila slúžka Sabina a tak sa rozhodne, že si pripraví nejakú mäsovú pochúťku. Pri práci v kuchyni sa mu do rúk náhodne dostane predmet zabalený v novinách. Sú to staré denníky Chicago Daily Tribune a Il Messaggero z roku 1934. Glauco si v oboch so záujmom prečíta správu o smrti Dillingera, nechvalne známeho gangstra, ktorý bol postrachom celej Ameriky. Kuriózny je aj obsah balíčka, ktorý ukrýva starý revolver. S vášňou technického inžiniera ho Glauco rozmontuje, namaže, zloží a... večer sa môže začať.
Film Dillinger je mŕtvy predstavuje významný medzník v tvorbe talianskeho režiséra Marca Ferreriho. Hoci už svojimi prvými filmami narúšal filmové i spoločenské konvencie, až týmto podobenstvom o anarchistickej vzbure proti vyprázdnenosti existencie moderného človeka spečatil svoju orientáciu na provokatívne spoločenské alegórie, plné surreálnych fantázií, čierneho humoru a absurdných situácií.
Marnivé manželky a nestálé milenky, obelhávaní manželé, zloději kradoucí opakovaně v různých bytech tentýž obraz zaplňují prostor Iosselianiho snímku, jehož hlavními hrdiny jsou plátno z 19. století a porcelánový servis ještě o století starší. Obě relikvie dávno minulých dob putují v nekonečném koloběhu krádeží a koupí rukami dam z vyšší společnosti přes překupníky k prostitutkám a vlivným mafiánům.
Svět francouzské buržoasie i její odvrácené strany v podobě vychytralých příživníků je propojen klubkem lží a podvodů, hledáním vlastního požitku, kalkulem a lhostejností k neštěstí druhých. Deziluzivní pohled Iosselianiho není pohledem mizantropa, ale střízlivým posouzením současného stavu společnosti bez jakéhokoli náznaku moralismu. Vrcholně stylizované přesto velmi přirozeně působící zachycení běžného života neprofesionálními herci tvoří i zde jádro autorova nezaměnitelného rukopisu.
