Film vychází z přesvědčení, že není třeba vyprávět příběhy, předávat velké myšlenky, aby byl snímek hodnotný. Naopak vysoká nekonformnost přináší skvělou příležitost pro sebereflexi diváka a zhodnocení vlastního způsobu pohlížení na umělecká díla. Ještě v osmnáctém století bylo poměrně běžné, že lidé před nástěnnými malířskými obrazy plakali. Dnes už jsou otupěny přehršlemi informací a tisíci vjemy, které na ně ze všech stran útočí. Tento film se však snaží k dávnému prožívání obrazů vrátit a záměrně přinést maximálně minimalistické představení, jež je vystavěno na pravém opaku současných spektáklů: ty nejdrobnější a nejméně výrazné podněty se u tohoto filmu stávají těmi nejzásadnějšími. Při takovém zobrazování navíc nastává vnitřní pnutí – v dlouhých záběrech se ztrácíme a znovu nalézáme: na nějaký čas ztrácíme pozornost, aby nás za chvíli upoutal nějaký vjem z obrazu a my do něho znovu pronikli.
Česká herečka Gabriela Vránová so svojimi hosťami objavuje krásy poézie.
Kráľovstvo poézie Gabriely Vránovej nie je klasickým dokumentom, je to koláž, v ktorej sa prelínajú rôzne filmové postupy. Tento film vychádza z myšlienky, že "poézia - to sú len okuliare, ktorými sa môžeme pozrieť na svet okolo seba". Je to cesta za objavením krásy slova a myšlienky. Reálnou cestou v tomto filme je aj putovanie Gabriely Vránovej, známej českej herečky a interpretky poézie, ktorá verše svojich obľúbených básnikov prepája so svojimi vlastnými spomienkami, keď cestuje z miesta svojho narodenia na Slovensku až do Prahy. Vyberá si z veršov českých a slovenských , napr. Březina, Rúfus, Nedbal, ale Podjavorinskú, ale aj F.G.Lorcu, Apollinaira.,br>
Kráľovstvo poézie je teda kolážou poetických videoklipov /spojenie poézie, hudby a obrazu, spomienok na detstvo, úvah o poézii a najmä stretnutím so svojimi kolegami. Tieto rozhovory s nimi odkrývajú aj ich vzťah k poézii, ktorá náš život obohacuje, alebo povedané slovami básnika: Poézia - to je o vzťahu k životu.
Zapadlá ves v hloubi Ruska. Začátek 20. století připomínají jen ojedinělé fotografie na stěnách roubenek. Ženy se tu oddávají rituálům málem pohanským a věří, že jejich životy jsou magicky propojeny s místní roklí. Každý, kdo toto pouto zpřetrhá, zahyne. Jediný, kdo se vymkl odvěkému řádu, je mladý vzdělanec Karev. Rád by splynul s rodným prostředím, ale je již infikován městskou civilizací. Jeho cizost přitahuje místní ženy, sblížení s ním je však pro ně zkázonosné... Film vychází z rané prózy básníka Sergeje Jesenina, v níž rezonuje i jeho nepřekonatelný vnitřní svár: stesk odrodilce kompenzovaný pózou zhýralého světáka. Dokumentaristická zkušenost režisérky je patrná ve způsobu reanimace zaniklého času. Dokládá ho nejen až muzeálně průkazná věcná sféra – rekvizity a kostýmy, ale i herecké kreace. Postoje, psychologie, pohledy a gesta protagonistů odstiňuje nepřehlédnutelný nános patiny odeznělé epochy. Současně vypovídají i o libých a nelibých rysech ruské mentality, z nichž bývají odvozovány úvahy o „záhadách ruské duše“. [43. MFF KV 2008]
Ti, kteří se domnívali, že svým předchozím filmem Dealer dosáhl jeden z předních režisérů současnosti Benedek Fliegauf nejradikálnější formální podoby své tvorby, mají nyní možnost svou úvahu přehodnotit. Přestože autorův snímek Mléčná dráha disponuje oproti předešlé, bezmála tříhodinové vizuální narkóze pouze poloviční stopáží, jde o opus zcela se vymykající jakýmkoli standardům. Dílo, jehož podtitul zní „ambientní film”, jako by představovalo první bytost nového druhu. Snímek sestává z pouhých deseti (přibližně stejně dlouhých) záběrů, v nichž se kamera ani na okamžik nepohne. Mléčná dráha fascinuje zvukovou stopou, rozepjatou v mantinelech ambientního žánru, jak jej definoval v sedmdesátých letech Brian Eno. Díky své délce a hypnotizujícímu mixu reálných zvuků prostředí a rozličných terénních nahrávek, mají jednotlivé sekvence nepokrytě meditativní rozměr. Fliegaufových deset filmových haiku se hodí jak do archetypálního temna kinosálu, tak na multidisciplinární území moderní galerie. Vítězství tohoto snímku–zenové instalace na letošním festivalu v Locarnu v prestižní sekci „Filmaři dneška” snad svědčí i o tom, že někoho ještě baví objevovat nový kinematografický vesmír.
Krátká filmová báseň o důležitých okamžicích života jedné z nejinspirativnějších slovenských filmařek. Hraný film.
Osmiletá Madynka žije s mladší sestrou Lízou a rodiči na venkově, kde není nejmenší nouze o dobrodružství, kterým se Madynka srdnatě vydává vstříc bez toho, aby ztrácela čas přemýšlením nad možnými následky. Krom toho se ale jedná o citlivou a vstřícnou holčičku, která vnímá problémy lidí ve svém okolí a snaží se jim ze všech sil pomoci. Film natočený podle románu Astrid Lindgrenové Madicken och Junibackens Pims (česky Madynka zachránkyně) je určen malým i velkým divákům, které si získá milým humorem, poetikou, ale i napínavým dějem, v jehož rámci je ukryta kritika přílišných sociálních rozdílů ve společnosti.
Filmový projekt s názvem „Máj“ režiséra a kameramana F. A. Brabce je koncipován jako celovečerní hraný film pro celou rodinu. Tento projekt v mnoha ohledech navazuje na film „Kytice“, který v době svého uvedení slavil s návštěvností přes 600 000 diváků na české poměry výrazný divácký úspěch. Podobně jako Kytice je i námi připravovaný projekt „Máj“ především odvážným autorsko-režisérským nápadem. I když tuto látku zná každý ze školních lavic, dosud nikdo se ji neodvážil zpracovat filmově. Již po přečtení scénáře je jednoznačné, že kameraman a režisér F. A. Brabec toto dílo ztvární okouzlenýma očima třetího tisíciletí a znovu dokáže, že i na klasika se dá masově chodit do kina.
Komedie O rodičích a dětech chce navázat na nejlepší tradice české filmové komedie. Vtipné dialogy, výjimečné herecké výkony a humor spojující diváky napříč generacemi. Příběh filmu vychází ze zdánlivě banální situace. Syn (David Novotný) jde na procházku se svým otcem (Josef Somr)... Syn je zralý čtyřicátník a žije spokojeně se svou přítelkyní. Otci je přes sedmdesát. Je bývalý vědec-biolog. Klasický intelektuál v dobrém slova smyslu. Zdánlivě jediné, co tyto dva muže spojuje, je to, že se jdou jednou za měsíc společně projít Prahou. Nicméně jsou svázáni poutem čtyřiceti let společného života. V brilantně vedeném dialogu se před námi odkrývají dějiny dvacátého století a všechny absurdity s ním spojené. Odhalují se ta nejhlubší místa lidských vztahů. Odtajňují se staré resty, trápení a radosti. Na scéně se objeví Vnuk, o kterém Syn neměl přes dvacet let ani tušení. A některé chyby se opakují znovu a znovu.Vladimír Michálek patří k nejoceňovanějším tvůrcům střední generace českých filmařů. Mezi jeho filmy patří: Amerika (1994), Zapomenuté světlo (1996, ocenění Český lev ve dvou kategoriích), Je třeba zabít Sekala (1998, získal mj. ocenění Český lev za nejlepší film roku), Anděl Exit (2000, Český lev za nejlepší umělecký počin), Babí léto (2001, ocenění Český lev ve 4 kategoriích).
Černá noc je film utkaný ze spojení černé a bílé, sněhu a noci, krve a mléka, ze spojení staré koloniální Evropy a temné Afriky. Noční můra, ve které se zčistajasna objeví kreslená postavička Tintina. Příběh roztříštěný na stovky fragmentů. Mazací hlava spojená s Hodinou vlků. Celovečerní debut belgického režiséra nás provede světem hlavní postavy Oskara, sledujeme jeho pátrání po něčem hluboko zasunutém v podvědomí. Vždyť Oskar má spoustu času na vlastní introspekci, pracuje v přírodovědeckém muzeu, kde se pečlivě věnuje katalogizaci hmyzu. Smolders plně využívá surrealistických „vyprávěcích postupů“ poprvé využitých Luisem Buňuelem ve filmu Andaluský pes (Un Chien Andalou, 1929) – koláže, citace, burleskní provokace. Černá noc je fascinována světem za hranicí jasného světla rozumu. (FebioFest 2006)
Slavný písničkář, básník a filosof Karel Kryl si zde klade prostřednictvím svých písní, poezie a dialogu jednu ze základních otázek lidského bytí. Na DVD najdete také bonusy - a to: 25 minutový film o filmu, 30 minutový rozhovor, pásmo písní a básní K. Kryla, a poslední videozáběry natočené krátce před smrtí.
