Těžko bychom hledali nehostinnější místo pro život, než je americký Darwin. Malé městečko, ležící ve vyprahlé krajině v Údolí smrti, dnes nazývá svým domovem pětatřicet lidí. Patří mezi ně například pozoruhodný umělec Monty s hodně divokou minulostí, talentovaný pianista Dell, vousatý anarchista Robin či mladý Ryal, který prochází změnou pohlaví z muže na ženu. Ve městě, které proslulo těžbou stříbra dnes nenajdete obchod, úřad ani kostel. Jediným člověkem, jenž zde má práci, je bývalá hippie a dnes poštovní doručovatelka Susan. Absolutní klid totálně vyprahlého místa občas naruší jen stíny temné minulosti zdejších obyvatel.
Andrew Logan je živoucí legenda – ať už jako sochař, malíř, autor videoperformancí nebo šperků. Experimentálního filmaře Jese Benstocka však klíčová osobnost londýnského kulturního a módního života zaujala díky show Alternativní Miss World. Událost, v níž nejde o standardy krásy, ale o schopnost proměny a chválu „jinakosti“, Logan poprvé uspořádal v roce 1972. Od té doby se svými příznivci a přáteli pravidelně inscenuje podívanou, jež svérázným způsobem reflektuje a utváří (ale také dehonestuje a popírá) umělecké, popkulturní i subkulturní trendy. Lesk akce pokaždé ještě zvyšují nejrůznější celebrity, které nad ní přijímají patronát. Benstock sleduje Logana od kolébky až k přípravám na novou show (která se konala 2. května 2009). Vzdává přitom poctu umělecké integritě a svobodě výrazu už formou filmové koláže, rafinovaně kombinující animaci, dokument a prostou radost ze života.
Co zpočátku vypadalo na obyčejnou chřipku se ukázalo jako vážný problém. Záhadná epidemie si vyžádala obrovský počet obětí. Nejprve neplodnost, potom rychle se šířící onemocnění. Poprvé v dějinách lidstva je porodnost na nule. Ve světě zamořeném zombie existuje už jenom pár přeživších lidí. Alen a Igor jsou lovci nemrtvých, kteří pomáhají vědci jménem Gyno s jeho beznadějným výzkumem. Gyno se snaží vymyslet lék na záhadnou nemoc. Ale bude to vůbec k něčemu?
Třiadvacetiletý Kosťa pracuje v metru jako pomocník řidiče vozových souprav. Na preventivní prohlídce mu lékař diagnostikuje závažné srdeční onemocnění, kvůli němuž musí radikálně změnit styl svého života včetně zaměstnání. Kosťa se však nikomu se svou nemocí nesvěří. Ve skrytu duše ale přehodnocuje svou dosavadní existenci, jejímž pevným bodem je pouze matka. S ostatním si příliš neví rady, ani se vztahem ke své dívce. Snímek se odehrává v zimních měsících na předměstí ruské metropole a v prostředí jejího metra, jehož podmanivého kouzla v černobílých kompozicích umně využívá kameraman Shandor Berkeshi (Koktebel, Volný styl). V hypnotických záběrech, zachycujících průjezdy vlaků tunely, jako by se zrcadlil duševní stav hrdiny, zaskočeného nutností vzít život do vlastních rukou.
Mirsa je bývalý zpěvák kdysi nejpopulárnější makedonské punkové kapely, jež se dávno rozpadla. Táhne mu na čtyřicet, stále žije s matkou a příležitostně pomáhá s prodejem drog albánskému dealerovi Gzimovi, který mu za to levněji nechává trávu. Jednoho dne přijde Gzimo s nabídkou, ať dá Mirsa znovu dohromady kapelu, s níž potom budou hrát na charitativním koncertě v Debaru, makedonském městě s albánskou většinou obyvatelstva. Mirsa má před sebou téměř nadlidský úkol: po sedmnácti letech najít a přesvědčit všechny členy skupiny, z nichž někteří se po rozpadu Jugoslávie přesunuli z Makedonie do jiných republik, aby společně znovu vystoupili na koncertní pódium. Režisér a scenárista Vladimir Blaževski natočil s minimálním rozpočtem úderné, nezávislé road movie o lidech, pro něž punk není jen hudba, ale celoživotní postoj. S černým humorem a nadhledem se dotýká i závažnějších témat a díky dokumentaristickému přístupu, který zvolil, dosahuje dojmu maximální přesvědčivosti.
Tři vnučky uspořádají soukromou slavnost, jejímž cílem je uctít památku jejich babičky Mariji Violićové, jež zemřela před šesti lety. Sešlost v jejím bytě v chorvatském přístavním městě Rijeka není početná, ale zato pestrá. Vedle sousedek a známých se zde objeví i česká hudební skupina Midi Lidi, s níž se přítomní setkávají vůbec poprvé. V takto nesourodé společnosti se na nebožku nemůže vzpomínat v duchu sentimentálních klišé. Vzpomínky střídá tanec, zpěv a soutěž o nejlepší výzdobu babiččina náhrobku. Do jisté míry improvizovaně natočený autorský debut Željky Sukové balancuje na hranici dokumentární a hrané kinematografie. Značně osobní téma, k němuž se vážou ukázky z amatérských rodinných filmů a fotografie z rodinných alb, zde dostává podobu jakési reality show, jejímž smyslem není znesvěcení, ale naopak hledání co nejupřímnějších emocí k zesnulé osobě.
Animovaný film Ježek Jiří využívá popularity satirického undergroundového komiksu se stejnojmenným hrdinou, který rád jezdí na skateboardu, s oblibou popíjí pivo a netají se láskou k ženám. Autoři se v oblíbeném seriálu řadu let s humorným nadhledem vyjadřovali k různým aktuálním domácím společenským tématům, nevyhýbali se ani kritice politické scény. Filmový ježek Jiří je nucen bojovat se šíleným vědcem, který se rozhodl ho naklonovat. V patách jsou mu jeho dva přihlouplí holohlaví pomocníci Zenek a Stefan. Kromě vlastní identity se Jiří pokouší získat zpět také přízeň milované Joly. Autoři si, stejně jako v komiksové předloze, s osvěžujícím a často značně černým humorem berou na mušku různé neduhy polské společnosti včetně pravicového extremismu. Ušetřena však nezůstává ani katolická církev. Hlas propůjčil hlavnímu hrdinovi jeden z nejpopulárnějších mladých polských herců Borys Szyc.
Vrhač nožů, harmonikář a prostitutka se vydají s karavanem na cestu po Polsku. Slovanská road movie je naplněná vodkou, sny a láskou.
Sovia pracuje jako sestra na oddělení příjmu. Udělá však obrovskou chybu, jejímž následkem zemře pacient. Téhož dne v noci má ve snu vizi, ve které se zemřelý pacient dotýká jejího ramene. Po probuzení zjistí, že má na svém těle modřinu a to na stejném místě, kde se jí dotknul nebožtík.
Stárnoucí Leroy a samotářská Patricia nemají na první pohled mnoho společného – snad jen ve stereotypu usazené neveselé životy. A taky neuspokojené touhy, které jim možná pomůže naplnit jejich vztah, jenž tak trochu nepravděpodobně navážou přes erotickou seznamku. Obě postavy mají problémy se sociální interakcí a místy si počínají až abnormálně, ale humanisticky vyznívající dílo ukazuje jejich bláznovství jako krásné, nikoli zasluhující odstup. Film vykresluje fobie obou postav s laskavým pochopením a nijak se nevyžívá v jejich odlišnosti, i když ta zůstává klíčovou charakteristikou. V Leroyově chování lze nacházet moudrost, která ho přibližuje Chancemu z legendárního Byl jsem při tom Hala Ashbyho. Snímek byl inspirován filmem zavražděného nizozemského režiséra Thea van Gogha 06 (1-900) z roku 1994, podle jehož dalšího filmu natočil podobně komorní snímek i Steve Buscemi (Interview, MFF KV 2007).
