Tato romantická komedie s prvky satiry je jedním z prvních filmových počinů Frederica Felliniho. Děj, odehrávající se v Římě a jeho okolí, nám představí příběh páru Ivana Cavalliho (Leopoldo Trieste) a Wandy Giardino Cavalli (Brunella Bovová). Tito dva novomanželé navštíví Řím, kde je čeká setkání s příbuznými a audience u papeže. Vše ale nabere nečekaný směr, když Wanda odejde navštívit svůj platonický idol Fernanda Rivoliho alias Bílého šejka (Alberto Sordi), který zde zrovna natáčí film. Když se manželka dlouho nevrací, rozhodne se Cavalli tuto informaci před okolím tajit v očekávání, že se ještě včas vrátí a zažehná se tak zostuzení jména rodiny. Wanda vzhlíží k Bílému šejkovi s téměř posvátnou úctou, ten toho chce využít, díky čemuž se žena nemůže vrátit k manželovi včas. S postupujícím časem děj nabírá na dramatičnosti. Ve vedlejší roli můžeme spatřit Felliniho manželku a zároveň herečku v řadě jeho pozdějších filmů Giuliettu Masinaovou.
Na počátku 60. let měl za sebou Federico Fellini osm a půl filmu (ta "půlka" se vztahuje k filmu Boccaccio 70, u něhož se o režii dělil s V. De Sicou, M. Monicellim a L. Viscontim). A taky velkou tvůrčí krizi. Paradoxně právě ta mu pomohla k dalšímu triumfu: vypovídal se z ní totiž ve filmu 8 1/2 (1963) tak originálně a působivě, že mu vynesla v roce 1964 Oscara za Nejlepší cizojazyčný film. V příštím roce byla uvedena ještě Giulietta a duchové.Satyrikon (1968) natočil Fellini podle fragmentů antického románu Gaia Petronia Arbitera. Na scénáři s ním spolupracoval nový "člen týmu", Bernardino Zapponi, který je podepsán i pod filmy jiných režisérů (Nová strašidla, Horalka).
V osobité alegorii lze najít jak prvky společné s obrazem společnosti v Sladkém životě, tak velké výtvarné vize jako v pozdějším filmu Roma. Jakási starověká road movie o putování mladíků Encolpia a Ascylta nás provádí v prvním plánu zároveň surrealisticky i často až naturalisticky viděným antickým světem hostin, orgií, úchylek a výstředností, v druhém pak oťukává skryté oblasti lidské mysli. Bortící se hodnoty římského impéria symbolizovaného zříceným obrovským nevěstincem, zvrácené hodnoty, únik před novým tyranem do neznáma na moře... Felliniho Satyrikon překypuje obrazy a významy, na rozdíl od předcházející tvorby je nezakrývaně stylizovaný v hereckém projevu i ve výpravě (z velké části natáčený výjimečně v ateliérech, podle skic samotného režiséra).Satyrikon je první z trojice velkých dobových fresek (ony druhé dvě jsou Casanova Federica Felliniho (1976), A loď pluje (1983) - a zahájil tak režisérovo druhé tvůrčí období. Byl nominován na Oscara za Nejlepší režii.
Po filmu Klauni (1970) na jedno z Felliniho oblíbených témat, prostředí cirkusů, vznikly krátce po sobě dva snímky věnované místům, která Fellini miloval. Amarcord (1973), ve kterém vytvořil obraz malého přímořského městečka, kde se narodil a prožil dětství. A rok předtím film Roma - s městem Římem v hlavní roli. Po pohledu zúženém na svět římské smetánky v dřívějším Sladkém životě se tentokrát Fellini vyznal ze své lásky ke krásnému i rozporuplnému velkoměstu a "svým" jedinečným Římanům, a z obdivu k jeho historii. Mozaiku obrazů, faktů i fantazie skládá z opět nezakrytě autobiografického pohledu: chlapec z Rimini, pro kterého je Řím téměř legendárním městem z vyprávění, se s ním setkává jako mladý muž, a je pohlcen jeho pulzujícím životem, doslova vtažen "do víru velkoměsta". Ve třetí části filmu se už jako zralý muž - filmař - snaží postihnout obraz města mnohem plastičtěji a hlouběji, s důrazem na jeho historii a její propojení se současností. Ve své široké fresce kombinuje Fellini téměř dokumentární pasáže se snovými vizemi. Sám o filmu Roma řekl, že je jakousi kompilací filmů, které dosud natočil, i těch, které ještě nenatočil.
Felliniho film zobrazující mikrosvět symfonického orchestru odhaluje zároveň metaforický přesah fungování skupiny, většího společenství lidí, či dokonce státu. Je rovněž zamyšlením o úloze silných osobností v minulosti i současnosti. Třebaže kamera nepřekročí prostor hudebního studia, rozkryje jak malá individuální dramata i vzájemná nedorozumění hudebníků, tak i zcela přirozeně narůstající kolektivní nevoli vůči dirigentovi.
Prostoduchou holku z ulice (Giulietta Masina) muži pouze využívají. Potom, co ji její pasák ukradne vydělané peníze a nemilosrdně ji shodí z mostu do řeky, pozná Cabiria herce Alberta. Avšak i pro něho je jen partnerkou na čas, milenkou z nouze, a když se vrátí Albertova bývalá známost, musí Cabiria v tichosti odejít. Z nenápadného účetního, do něhož se zamiluje, a který ji požádá o ruku, se vyklube podvodník, jenž ji připraví o všechny úspory. Zdrcená Cabiria vyjde na silnici a potká skupinu mladých lidí, kteří jí dokážou vnuknout novou naději... Felliniho manželka Giulietta Masina zazářila v roli Cabirie, jež představuje obměnu Gelsominy z filmu Silnice. V roce 1966 tento námět přiměl Neila Simona k napsání muzikálu, který pod názvem Sweet Charity a po úspěchu muzikálu s tímto názvem na Broadwayi zfilmoval Bob Fosse v roce 1968.
Virtuózna poetická variácia na tému filmových ateliérov Cinecittá je vyznaním lásky veľkého režiséra k svojej profesii a ľuďom okolo nej, plným pochopenia, lásky a súcitu. Fellinimu sa tu podarilo zachytiť zvláštnu a trocha záludnú všeobecnú podstatu filmu v"bec - jeho schopnosť zastaviť čas; zachytiť okamih a hoci po mnohých rokoch ho znova vzkriesiť a konfrontovať tak minulosť s prítomnosťou (Mastroianni tu mávnutím paličkou "vykúzli" epizódu z filmu SLADKÝ ŽIVOT - scénu vo fontáne s Anitou Ekbergovou). Evokuje spomienky na prvý príchod do Cinecittá, s neodolateľnou iróniou necháva nazrieť do dobovej filmovej kuchyne; potom sledujeme sp"sob jeho súčasnej práce. Nezabudnuteľná je scéna, v ktorej na komparzistov, schovaných cez noc pred dažďom pod igelitovou plachtou, zaútočia na úsvite Indiáni na koňoch s hrozivými televíznymi anténami-symbolom súčasného Ríma. Z filmu vanie clivota po dobách mladosti, ako aj po časoch, keď sa divák rád nechal unášať tieňmi filmového plátna do ríše snov.
Film Giulietta a duchovia z dielne filmového mága Federica Felliniho je feériou o žene v domácnosti, ktorá sa chystá opustiť svojho neverného manžela. Príbeh, ktorý mal byť ženskou odpoveďou na autobiografickú snímku 8 1/2, je riadený reťazou voľných asociácií a snových výjavov. Prvý farebný film vo Felliniho filmografii sa vyznačuje pre režiséra typickými karnevalovými sekvenciami, rozprávkovou atmosférou a halucinogénnym príbehom. Hlavnú úlohu stvárnila režisérova manželka a hviezda jeho filmov Giulietta Masina. Spomedzi mnohých ocenení získala snímka i Zlatý glóbus za najlepší zahraničný film.
Jedno z posledných diel najväčšieho filmového mága Felliniho je nostlagickou spomienkou na zanikajúci svet, výpoveďou o starnutí, i ostrou kritikou nového sveta, ovládaného prostoduchou televíznou zábavou. Hlavnými protagonistami filmu sú Felliniho dlhoroční spolupracovníci -
manželka Giulietta Massina a filmové alter ego Marcello Mastroianni. Stvárnili zostarnutý pár varietných tanečníkov, ktorých najznámejším číslom bola imitácia Ginger Rogersovej a Freda Astairea. Po vyše dvadsiatich rokoch sa opäť stretávajú, aby vystúpili v televíznej šou spolu s inými imitátormi. Počas priameho prenosu nastane výpadok elektrického prúdu, čo umožní protagonistom spomínať na časy zašlej slávy a na svet, v ktorom bolo všetko pomalšie a oveľa skutočnejšie...
Začátek á la starý němý film postupně přechází do zvuku a barvy. Do luxusní lodi nastupují obdivovatelé zesnulé operní zpěvačky, povětšinou z hudebního světa, aby splnili její poslední přání, rozptýlili popel do moře u jejího oblíbeného ostrova. Urozená společnost hraje na skleničky kuchařům, zpívá topičům, tančí se srbskými utečenci před první světovou válkou, které vyloví na palubu. Ty si však vyžádá rakouská válečná loď. Před jejich vydáním proběhne obřad, z ozdobné podušky vítr rozfouká do moře zpěvaččin popel....
Italský film Sladký život režiséra Federica Felliniho je jedním z nejvýznamnějších děl světové filmové produkce posledních let. Není sevřeným filmovým dramatem, ale v podstatě řadou volně spojených příběhů a epizod, s nezvyklou otevřeností popisujících mravní rozklad vyšších společenských kruhů kapitalistické Itálie. Jeho ústřední postavou je novinář Marcello, člověk v podstatě vážný a seriózní, který však při své práci poznal sladký život vyšší společnosti a podlehl mu. Stává se hrdinou erotických skandálů, divokých večírků ve vilách a zámcích, zvrhajících se v pitky a orgie, prohýřených nocí, po nichž přichází kalné ráno, odhalující rub tohoto života. Dva lidé by mu mohli pomoci v jeho současné duševní krizi: filozofující spisovatel Steiner a mladičká dívenka Paola. První však končí těžko pochopitelnou sebevraždou a Paolin hlas, volající Marcella k lepšímu životu, je příliš slabý a zaniká ve všeobecné vřavě. Pro Marcella již není cesty zpátky. Film byl vyznamenán Velkou cenou na MFF v Cannes 1960 a mnoha dalšími mezinárodními cenami a uznáními. Na XIII. FFP 1962 získal jednu ze tří hlavních cen.Tímto dílem vtrhla do historie moderního filmu revoluce, nejen v Itálii, kde Sladký život vyvolal nevídaný skandál, především prudkou reakcí katolické církve, která mu udělila verdikt zapovězeného filmu, nepřístupného všem. Vzápětí však byl oceněn na canneském festivalu Zlatou palmou a stal se kasovně nejúspěšnějším Felliniho snímkem. Fellini provedl otevřený průřez italskou společností bez ohledu na všechna dosavadní tabu ve sféře morální, náboženské a erotické. Hlavní hrdina, bulvární novinář Marcello Rubini, kterého ztělesnil Marcello Mastroianni, je moderním Candidem procházejícím mravně rozpadlým světem a zároveň sám prožívá svůj soukromý a profesní debakl, neschopen provést zásadní krok pro svou záchranu. Film je strhující výpovědí v kaleidoskopu mistrně natočených scén, které nahlíženy v jejich reálnosti i metaforičnosti patří dnes už do klasiky moderní kinematografie: jmenujme aspoň Marcellovo noční extempore ve fontáně di Trevi s americkou sexbombou Sylvií (v podání živelné superženy Anity Ekberg) nebo luxusní party dekadentní římské aristokracie a vedle ní večírek snobských intelektuálů a pseudoumělců či závěrečné orgie znuděných bohatců ve Fregene. Ve všech Fellini jako bystrý, citlivý pozorovatel, aniž by ulpěl na vnějškové atraktivitě, pronikal k zastírané podstatě úpadku jedince i společnosti na sklonku 50. let. Tímto filmem zakrojil hluboko ostří svého tvůrčího vhledu do zkonvenčnělého umění a dodnes upoutává jako svrchovaně otevřený dialog talentovaného tvůrce se svou dobou.
