Dalibor je v pořadí třetí opera Bedřicha Smetany následující hned za „Branibory v Čechách" a „Prodanou nevěstou". Dlouho byla naší reakční hudební kritikou nepochopena, dokonce vyvolávala bouři odporu. Smetanovi se vytýkalo „wágneriánství" a úplně byla pomíjena ryzí českost této opery, pro jejíž námět sáhl libretista Josef Wenzig do české historie. České obrození vytvořilo z postavy rytíře Dalibora symbol hudebnosti českého národa. Tento rys Smetana ve své opeře ponechává („Který pak Čech by hudbu neměl rád!" zpívá starý žalářník Beneš ve druhém jednání). Avšak hlavním rysem Smetanova Dalibora je věrnost přátelství a odhodlanost hájit své právo proti sebe větší moci i za cenu vlastního života. Takto se stává Smetanův Dalibor symbolem osudů českého národa. Daliborův zpěv o ideálu svobody je hymnou nehynoucí síly. Režisér Václav Krška, laureát státní ceny, se prvně setkal s problematikou zfilmované opery, nebo alespoň její části, při natáčení životopisného filmu o Bedřichu Smetanovi. Prokázal zde a pak ovšem při zfilmování „Dalibora" vzácnou hudební citlivost a vynikající filmařské mistrovství ve snaze spojit dvě umění tak nesourodá, jako je opera a film. Zfilmovaný „Dalibor" je odvážným u nás prakticky novým filmovým útvarem. Ve srovnání se zfilmovanými operami jiných proveniencí vidíme, že tento pokus je velmi úspěšný. (FILMOVÝ PŘEHLED 31 / 1956)
►Filmový Festival v Cannes - 1956 - Zlatá Palma (nom.)
Stalo se za panování krále Vladislava Jagellonského: odbojný rytíř Dalibor je odsouzen k trestu smrti. Pokus o jeho osvobození se nezdaří. Nedoceněný přepis Smetanovy opery překvapuje svěží originálností i ve srovnání s mnohem pozdějšími pokusy o převod hudebně dramatických děl na filmové plátno. Působivě inscenované operní scény jsou také součástí dalšího Krškova smetanovského filmu Z MÉHO ŽIVOTA.
Přepis Olbrachtova románu dodržuje jednotlivé dějové momenty, přibližuje střet policie s loupežníkem Nikolou Šuhajem, odehrávající se krátce po první světové válce na zaostalé a chudobné Podkarpatské Rusi. Přesto nepostihl ani baladické ladění, ani sociální podtexty tragických událostí, když se ponejvíce přiklonil k tklivému milostnému melodramatu, vyprávěnému dost těžkopádně.
Manželství se slabošským, psychicky labilním mužem je pro titulní hrdinku skutečným utrpením, takže hledá náhradu u jeho bratra, úspěšného dirigenta. Namísto očekávaných psychologických studií složitých niterných hnutí se však dočkáme jedině laciné a povrchní dojemnosti. Můžeme si povšimnout, že někteří herci jsou obsazeni zcela odlišně, než jak bychom očekávali. Karel Höger tu předvádí opravdového ničemníka, zatímco Marie Rosůlková, spojená s postavami potrhlých stařenek, se tu představuje jako elegantní svůdná žena.
Staropražské příběhy Ignáta Herrmanna se dočkaly mnohých filmových převodů, zpravidla na téma, že postaru se do nekonečna žít nedá. Autoři tohoto snímku si však příběh posunuli do doby současné, čímž jistý starosvětský akcent setřeli - místo toho zdůraznili výchovné poselství. Vyprávějí o rozmazleném Arturovi, jenž si namlouvá půvabnou Leontýnu, ale zprvu velký úspěch nemá. Nepočítal totiž s tím, že dívka, byť též pochází z bohaté rodiny, je emancipovaná mladá dáma, která se neštítí žádné práce, vyznává samostatný úsudek a vyznává moderní zásady ve vztazích mezi lidmi. Ve filmové podobě je děj přenesen do ateliérové současnosti doby vzniku filmu.
Už na sklonku minulého režimu vznikly snímky, které se zamýšlely nad tím, v jakém světě žijeme, jak my sami žijeme, zda oněmi titulovými zvířaty ve městě nejsou ve skutečnosti lidé samotní. Srovnání zvířat zavřených v klecích zoologické zahrady a lidí spoutaných stísněným přebýváním ve městě dodnes neztratilo působivost. Milostné okouzlení, míjení i sbližování obou hrdinů, mladého ochránce přírody a paleontoložky, se odehrává na pozadí nenápadně postižených dobových reálií. Debutující tvůrci, scenárista Jaroslav Vanča a režisér Václav Křístek, se pokusili vyprávěný příběh ne zcela obratně ozvláštnit postavou tajemného muže, z něhož se vyklube pisatel právě vyprávěných událostí.
Trojici debutantských povídek sjednocuje myšlenka záhad - původně bermudský trojúhelník s tajemnými úkazy se začal přesouvat a lze jej vystopovat kdekoli na světě, včetně českého a slovenského území. I tady totiž dochází k nevysvětlitelným přesunům v prostoru a čase. Tato idea je dokládána zmíněnými povídkami, avšak námětová i inscenační vynalézavost je hodně těžkopádná, film prošel kiny bez většího zájmu.
Císař Maxmilián se při návštěvě jednoho venkovského zámku vypraví do podhradí v převlečení za pacholka. Spřátelí se s vysloužilým tamborem, který se zamiloval do dcery místního rasa, Ančičky. Společníci jsou obviněni lstivým vrchním správcem z napomáhání loupežníkům a mají být popraveni.
Vyšší princip Jiřího Krejčíka stál spolu s Weissovým filmem Romeo, Julie a tma (1959) v naší kinematografii u zrodu toho, co se v literatuře charakterizuje jako druhá vlna válečné prózy. Po letech schematizmu a zplošťujícího heroického patosu se na konci 50. let dostala pozvolna ke slovu díla, jež téma války zkomornila a v nichž hrdinství těch, kteří se postavili na odpor zlu a nacistické krutosti, už nebylo na první pohled tolik zjevné. Krejčík přitom sáhl po jedné z těsně poválečných povídek Jana Drdy, jejíž kratičký text spolu s autorem výrazně dotvořil. Ve filmové verzi stejnojmenné povídky tak není veškerá pozornost upřena pouze na neokázale statečné gesto staromládeneckého latináře, ale významnými se stávají i postoje studentů, pedagogů gymnázia a také celého maloměsta, všech těch, kteří jsou v čase heydrichiády vystaveni nemilosrdnému teroru. Vedle tlumeného holdu lidské odvaze zde Krejčík poprvé od konce války ukázal, co zmůže všudypřítomný strach, a také zrušil falešnou iluzi o jednotě národa semknutého v boji s nepřítelem. Svůj film přitom postavil nejen na emotivně působivých hereckých výkonech, ale rovněž na výsostném režijním umění. Jeho střízlivě vedené líčení se každou chvíli nepozorovaně překlání do polohy jitřivé citovosti, vyvolávající již v několika diváckých generacích spontánní pohnutí.
Rodina pražského zelináře Pavlase byla mezi prvními přistěhovalci, kteří osídlili pohraniční obec Severov. Novým obyvatelům se společně podaří včas a s úspěchem sklidit první úrodu - bude však nutné odhalit německého diverzanta, který se vydává za správce pily...
Předlohy Jana Nerudy patřívaly kdysi k oblíbeným filmovým i televizním tématům. Tímto snímkem na sebe před rovnými šedesáti lety upozornil začínající Jiří Krejčík. I ve výrazně ateliérovém dílu dokázal evokovat mentalitu a předsudky předminulého století. Jednou v úsměvném, jindy ve zvážnělejším nahledu postihl ruch v jednom malostranském domě, představil pestrou plejádu nejrůznějších nájemníků, kteří tam bydlí, i často malicherné rozbroje, které mezi nimi propukají. Za průčelím malostranského domu "U dvou slunců" pulsuje život. Bydlí zde Bavorovi, věční otroci hokynářského krámku. Domácí Ebrovi, kteří potřebují výhodně provdat dceru. Starý mládenec doktor Loukota a další zajímavé nerudovské postavičky.
