Cesta napříč největší zemí Jižní Ameriky s finským filmařem Mikou Kaurismäkim Stopětiminutový dokument není pouze záznamem mnohotvárných a multikulturních rytmů brazilské hudby, ale také osobním vyznáním finského tvůrce z lásky k ní. Během 4000 kilometrů dlouhé cesty krajinou, kterou během posledního desetiletí důvěrně poznal, potkává Kaurismäki muzikanty, zpěváky a tanečníky, představujících rozmanitost různých stylů. Kaurismäkiho nechává bohatou brazilskou hudební kulturu promlouvat v příbězích místních lidí, v neuvěřitelně protikladných hudebních stylech a ve slovech jednotlivých písní. Hudba je v Brazílii neoddělitelnou součástí každodenního života a zároveň spontánním prostředkem vyjádření emocí. Jak říká sám finský filmař: "Většina cizinců zná pouze bosa novu nebo sambu, ale v Brazílii můžete objevit mnohem víc - maracatú, frevo, coco, forró, emboladu a další styly.
Mladý Richard zdědil pohřební ústav po svém otci ve Skotsku. Zanedlouho by se měl oženit s Joy, dceru bohatého místního obchodníka, tajně však touží po něčem jiném. Poznává krásnou herečku Barbaru z Los Angeles, opouští jistotu a vybere se přes Atlantik do L.A. Již nápis v taxíku z letiště Vítejte v Kalifornii, přizpůsobte tomu Vaše chování ho varuje, že nemusí být všechno tak, jak by si to představoval on. Podaří se mu dosáhnout svůj cíl a získat lásku svého života?
Tragikomedie s mírně sociální tématikou Mika Kaurismäkiho, mladšího bratra proslulého finského reřiséra Akiho.
Helsinský bezdomovec Matti (Matti Pellonpää) může dostat od tetičky z Ameriky miliónové děditství. Musí však přistoupit na zvláštní podmínku - přestat s pitím a změnit se ve spořádaného člověka. S tímto mu za poloviční podíl z děditství ochotně pomáhá jeho kamarád, obchodník s auty Kari (Kari Väänänen) se svou ženou Sannou (Sanna Fransman). Matti je tak donucen vylézt z pod mostu, nezapře však svoji nezničitelnou svéráznost, jeho "napravování" tak není vůbec jednoduché.
Nezávislý finský tvůrce Aki Kaurismäki se ve filmu opírá o román "Ze života pařížské bohémy" (1851) francouzského spisovatele Henriho Murgera (1822-1861), jenž byl rovněž předlohou Pucciniho opery Bohéma. Spisovatele Marcela, albánského emigranta Rodolfa, který se zabývá malováním, a hudebního skladatele Schaunarda spojuje pouto přátelství a věrnost múzám. Potloukají se po levných pařížských bytech, občas mají nouzi, někdy blahobyt, jindy se těší přízni hezkých dívek. Chvíle bezstarostnosti končí, když Rodolfa spoutá láska k hezké Mimi; ta však nedokáže věčně snášet chudobu. Odejde od milence, po čase se však vrátí smrtelně nemocná. Malíři zůstává zase jen umění a jeho přátelé...Konstatování, že bohéma je na tom v každém čase a místě stejně, opírá režisér o křiklavě "operní" melodramatický příběh, balancující v jeho podání na jemné hranici mezi vážností a sarkasmem. Vzniklý kontrast dodává vyprávění zvláštní osobitý půvab, přesto je však černobílý snímek poněkud výlučnou "bohémskou" záležitostí, jež potěší zejména vyznavače filmového umění. Vedle režisérových kmenových herců (Matti Pellonpää, Kari Väänänen) se ve filmu objeví Jean-Pierre Léaud a v malých rolích známí režiséři Samuel Fuller a Louis Malle. Film získal cenu FIPRESCI na MFF V Benátkách roku 1992.
Ve snímku Stíny v ráji přivádí autor poprvé na scénu svého typického hrdinu, respektive ústřední milostný pár. Samozřejmě pokud si stanovíme jako určující kritérium, že se musí jednat o Kaurismäkiho autorský projekt, tj. že se výrazně podílel na vzniku scénáře. Ani debut Zločin a trest, kde se jedná o osobitou adaptaci románu Fjodora Michajloviče Dostojevského, ani druhý celovečerní film Calamari Union, v němž nacházíme skupinu ústředních postav načrtnutých spíš formou karikatury, není možné do takto stanoveného okruhu zařadit, ačkoli některé z konstant režisérova tvůrčího stylu se výrazně projevují již zde.
Není náhodou, že ústřední milostný pár hrají Matti Pellonpää a Kati Outinenová, režisérem nejčastěji obsazovaní herci. Pellonpääho Nikander pracuje v Helsinkách jako popelář. Bydlí v nepříliš zachovalém bytě a jezdí ve starším autě. O moc víc se o něm nedozvíme. Upoutá snad jen jeho netečnost, z níž ho částečně vyvede seznámení s prodavačkou Ilonou, životem notně otřískanou ženou, která umí najít východisko z každé situace. Tím se pro ni dočasně stávají Nikanderem osobitě projevované city.
Některými filmovými kritiky a historiky bývá upozorňováno na blízkost Kaurismäkiho filmů, jejichž osu tvoří milostný příběh, se specifickými melodramaty kontroverzního německého režiséra Rainera Wernera Fassbindera. Určitě jde o zajímavý postřeh, i když je třeba zdůraznit, že finský režisér ani zdaleka neakcentuje ve svých filmech politickou výpověď a kritiku daného stavu. Politická situace tvoří spíše určitý (determinující) reliéf pro úvahy o povaze mezilidských vztahů v dnešní době a o možnostech vzájemného porozumění či pochopení.
Ve filmu Stíny v ráji autor snad ještě výrazněji než v jiných filmech tematizuje milostný vztah dvou lidí. Zcela antiiluzivně vnímá možnost sblížení dvou lidí za účelem společného života jako nepřetržitý proces. Nedopouští se ovšem prvoplánového moralizování. Velmi dobře si totiž uvědomuje komplikovanost a mnohovrstevnatost lidské osobnosti, především když vstupuje v interakci s jinými osobnostmi. Jedinec se někdy může cítit sám, ale vlastně nejsme nikdy sami. -
Petr Pláteník
Už Hans Christian Andersen, k jehož pohádce Kaurismäki v tomto filmu odkazuje nejen názvem, ale i některými konstitutivními prvky díla, reprezentuje v oblasti literatury pro děti a mládež dosti výjimečnou osobnost. Jeho pohádkové příběhy, vyznačující se netradiční volbou postav, prostředí, ale např. i nekompromisností dějových point, v mnohém předznamenaly nástup tzv. moderní pohádky, u níž je jednou z určujících charakteristik schopnost oslovovat i dospělé publikum.
Z Andersenova pohádkového anekdotického vyprávění o chudé malé prodavačce sirek, která se poslední den v roce osvobodí od bolestí světa a dostane se k Bohu, Kaurismäki převzal především postavu dívky, jejímž údělem jsou sirky. Hlavní představitelka tohoto filmu Iiris pracuje, jak naznačuje titul, v sirkárně. Jinak se ale charakteristika její postavy nijak neodlišuje od kaurismäkiovského typu. Ačkoli je už dospělá, stále bydlí u rodičů. Monotónnosti života uniká čtením dívčích románů a příležitostnou návštěvou tanečních zařízení. Jednoho dne však potká vysněného muže, ale bohužel velmi brzy zjistí, že se ani minimálně nepodobá idolu objevenému v únikové literatuře pro ženy a dívky. A tak velké zklamání Iiris odpustit nemůže…
To už Andersena nepřipomíná ani zdaleka. Oproti děvčátku z jeho pohádky, jež končí svůj život v takřka úplné nehybnosti a jisté agonické apatičnosti, se filmová Iiris rozhodne jednat. A ačkoli pomsta iniciovaná zklamanými iluzemi působí nejen pateticky, ale vlastně i nepatřičně, je to samo odhodlání hlavní představitelky, vytrhující ji z umrtvujícího poklidu, co dodává filmu opravdu dramatický rozměr.
O tom, že mezilidské a především milostné vztahy jsou opravdu velmi komplikované, nás Kaurismäki přesvědčuje i v jiných filmech. V Děvčeti ze sirkárny tvoří jeden z ústředních hybných momentů nenaplněnost lásky, takřka nedosažitelnost jejího naplnění. Tento prvek bezútěšnosti vyvažuje finský režisér tím, že výrazněji akcentuje jiné než jen milostné vztahy a osobitý humor, zakládající se mnohdy na kontrastu mezi vážností přednesu a mírnou absurditou řečeného a celé situace. Někdo se směje i proto, že je to tak nepatřičné. -
Petr Pláteník
Hrdiny nezvyklé komediální road movie jsou typičtí Kaurismäkiho outsideři, na kterých se podepisují jak stopy "rázovitého buranství", tak i vlivy Východu a Západu. Krejčí Valto se doma rozčílí, že došla káva a vztekle zamkne matku v komoře. Vezme její peníze z kabelky a odejde z domova. Staví se u automechanika Reina, který opravuje jeho černou volhu. Nasednou a vydají se na cestu napříč Finskem. Cestou proti své vůli vezmou dvě ženy, které jsou na cestě do rodného Sovětského svazu. Jazyková bariéra i vrozená nesmělost neumožňují téměř žádnou komunikaci. Chvíle porozumění se odehrávají téměř beze slov a jsou jen těžko postřehnutelné. Přestože Kaurismäki redukuje charakteristiku svých hrdinů na pár základních rysů - jeden neustále pije vodku, druhý kávu, jeden nosí pouze oblek, druhý koženou bundu a kalhoty do zvonu - není výsledkem karikatura, nýbrž tragikomický portrét doby. Zásluhu na tom mají i vynikající režisérovi stálí herci. Automechanik Reino se stal jednou z posledních rolí předčasně zemřelého Mattiho Pellonpää.
Pokud byla jedním z hlavních impulzů pro natočení filmu Leningradští kovbojové dobývají Ameriku touha konfrontovat osobitý parodický projev finské kapely s místy a kulturou, reprezentujícími jeden z inspiračních zdrojů jejich tvorby, tak v případě tohoto snímku jde o víc než jen o hudbu. Aneb jak to může dopadnout, když se potká Mojžíš s Marxem, soše Svobody byl ukraden nos a do celé věci je zapojena CIA…
Stejně jako v předcházejícím snímku je i v případě filmu Leningradští kovbojové potkávají Mojžíše zachován základní konstitutivní prvek cesty přes velké území. Tentokrát se značná část ovšem odehrává v Evropě. Vedeni Mojžíšem, v něhož se po prozření na poušti proměnil manažer kapely Vladimír, zakoušejí extravagantní hudebníci už pouze trudnost života potulných muzikantů. Zvláště když si Mojžíš nejen zachoval Vladimírův hrubý kapitalistický utilitarismus, ale ještě jej doplnil o účelně praktikovaný náboženský fanatismus. V ironickém, až fraškovitém podání Mattiho Pellonpää jsou touto cestou (v Kaurismäkiho filmografii snad nejpříměji) napadány dvě stěžejní ideologie udávající ráz západní společnosti.
Jako u všech filmových projektů vzešlých ze spolupráce Akiho Kaurismäkiho s Leningradskými kovboji ani zde neočekávejme dodržování základních vyprávěcích konvencí. V tomto snímku se ještě intenzivněji vše odehrává buď proto, aby se odbylo jedno z nezbytných hudebních čísel titulní kapely, nebo aby se děj (rozuměj muzikanti na své vytyčené cestě) posunul dál. Navzdory tomu, že Kaurismäki zachovává při líčení prostředí a atmosféry barů či tanečních sálů v různých evropských zemích aspoň v obrysech národní esprit, vyznění předkládaných scén v celku ale podléhá pro finského režiséra příznačné stylizaci, vyznačující se statičností a melancholií.
Leningradští kovbojové zavítají mimo jiné i do České republiky, a tak místní diváci dostanou příležitost zjistit, jak Aki Kaurismäki nahlíží na náš národ. Autor tohoto textu se setkal i s názorem, že Finové a Češi toho mají docela dost společného. Vstřícný vztah k alkoholu určitě. S přístupem k humoru to bude už komplikovanější… -
Petr Pláteník
Prvnímu celovečernímu filmu s Leningradskými kovboji předcházelo několik krátkých snímků či přímo klipů, v nichž Kaurismäki prostřednictvím filmových prostředků dotvářel a rozšiřoval vyznění hudební produkce této slavné finské kapely. Ale až teprve v celovečerním projektu Leningradští kovbojové dobývají Ameriku nechal výstřední finské muzikanty „pořádně" promluvit. Nemluvě o tom, že fiktivní příběh filmu založil na mystifikační stínohře utvářející image této kapely.
Leningradští kovbojové na začátku neprodukují hudbu v Leningradu (Petrohradu), jak by napovídal název skupiny, ale na dalekých a širých sibiřských pláních. Jejich mistrně utvářené kompozice a grandiózní instrumentace sice dokonale rezonují s geografickými a historickými determinantami „domoviny", leč v důsledku jejich hudba nikoho nezajímá. A nikdo za ni hlavně neplatí. Což nejvíce tíží manažera kapely Vladimira (v podání Kaurismäkiho erbovního herce Mattiho Pellonpää). Stačí jen nepatrné vnuknutí a celý cirkus jménem Leningradští kovbojové se přesouvá do Spojených států amerických. A to i s netradičním nákladem, který představuje zmrzlý basák kapely Silu Seppälä, uložený v něčem, co připomíná kadibudku…
Umístit děj prvního celovečerního a zároveň i mystifikačně reflektujícího snímku o Leningradských kovbojích do Ameriky se zdá takřka logické. Právě na kontrastu západního hudebně popkulturního mechanismu (projevujícího se v oblečení, vlasové stylizaci, ale třeba i v pódiovém projevu členů kapely) a východního (ruského) izolacionismu (a s tím související bohaté lidové hudební tradice) je vybudováno know-how kapely. Jelikož finská zkušenost s Ruskem (potažmo Sovětským svazem) i jeho kulturou je především díky geografickému sousedství bohatá, jeví se takřka nezbytným, aby se Leningradští kovbojové tvůrčím způsobem vyjádřili k druhému živnému zřídlu inspirace.
Směs obdivu i obrazoborecké neúcty je pro Kaurismäkiho film charakteristická. Režisér nás spolu s kapelou přivádí na takřka posvátná místa, kde se doslova utvářely dějiny moderní hudby, aniž by nás na tuto skutečnost nějak přímo upozornil. Naopak zde nechává své oblíbence rozjet parodickou show, která je reflektujícím a milostivým vyznáním… -
Petr Pláteník
Snímek Mraky odtáhly stojí na počátku Kaurismäkiho volné trilogie pojednávající o outsiderech, lidech na okraji společnosti, a o jejich hledání (a někdy i nalezení) cesty k osobnímu štěstí, které v režisérově pojetí nepředstavuje absolutní hodnotu. Do tohoto triptychu řadíme dále snímky Muž bez minulosti a Světla v soumraku. Ačkoli je možné zmiňované tituly postavit do řady s předcházejícími autorovými filmy zaměřenými na finskou realitu všedních dní (Stíny v ráji, Děvče ze sirkárny, Drž si šátek, Tatjano), to co jim vtiskuje punc odlišnosti a je výrazem Kaurismäkiho tvůrčího zrání, je gesto mírně nadějeplného spočinutí.
Vznik filmu Mraky odtáhly výrazně ovlivnila tragická událost, kterou pro filmový svět, ale i Kaurismäkiho původní autorský záměr znamenala předčasná smrt jeho oblíbeného herce Mattiho Pellonpää. Původně měl ztvárnit Nikandera, ústřední postavu filmu, což znalcům díla finského režiséra napovídá, že snímek byl plánován jako volné pokračování Stínů v ráji z roku 1986. Tento koncept byl nakonec zachován, nicméně centrální pozici zaujala žena, konkrétně Nikanderova družka Ilona, ztvárněná slavnou finskou herečkou Kati Outinenovou.
Ve filmu Mraky odtáhly se Ilona už neživí jako prodavačka, ale je číšnicí v restauraci. Žije s řidičem tramvaje Laurim, hraným dalším z řady Kaurismäkiho pravidelně obsazovaných herců Karim Väänänenem, v relativně šťastném vztahu, určovaném pravidelností a stabilitou. Z poklidu přebývání je vytrhne existenční tíseň, která se dostaví v souvislosti se ztrátou zaměstnání obou partnerů. A jelikož především Lauri z vrozené hrdosti odmítá svěřit se do péče státního sociálního systému, musejí hledat východisko z krize ve vlastních zdrojích.
Aki Kaurismäki má zjevně své postavy rád. Ty, které se pokorně a subtilně potýkají s příkořími života, určitě. Není se co divit, jsou součástí jeho samotného, jeho náhledu na svět prizmatem mezilidských vztahů. Většinou toho nevyslovitelného, co se mezi nimi rozprostírá. A možná i proto je tolik ticha v Kaurismäkiho filmech. O čem není možno mluvit, o tom se má mlčet! -
Petr Pláteník
