Poslední němý film 20. století. Protože dnes lidé zbytečně moc mluví, trochu ticha neuškodí.
Aki Kaurismäkiho známe jako svérázného vypravěče filmových příběhů, ve kterých upřednostňuje obraz před dialogem a často rezignuje na barvu.
Klasickému "kalendářovému" příběhu manželského trojúhelníku, který tvoří venkovská žena, její prostý muž a městský světák, dokázal vtisknout osobitý ráz prostinkou formou vyprávění, které umocňují dialogy na vkládaných mezititulcích, úsporně použitý zvuk a skvělá Tikanmäkiho hudba.
Jeden z nejsvébytnějších evropských filmařů posledního čtvrtstoletí Aki Kaurismäki proslul jako tvůrce minimalistických příběhů, v nichž se absurdní tragikomedie prolíná se seversky zasmušilými a sociálně laděnými (melo)dramaty. Lakonickou hříčku Smlouva s vrahem, kterou režisér natočil v Londýně v angličtině, lze vnímat jako jistý protipól k předchozímu znamenitému, chvílemi ale až mrazivě bezútěšnému dramatu Děvče ze sirkárny, vzniklému v témže roce. Její humor těží především z využívání klišé klasických gangsterských filmů a osudových romancí. Protagonistou příběhu je zamlklý osamělý francouzský úředník Henri Boulanger (Jean-Pierre Léaud), který po patnácti letech oddaných služeb v kafkovsky pochmurných kancelářích královských vodáren v Londýně dostane kvůli privatizaci hodinovou výpověď. Po dvou nevydařených pokusech o sebevraždu si najme zabijáka, aby ukončil jeho život, který pro něj ztratil smysl. Krátce nato se však seznámí s prodavačkou růží Margaret (Margi Clarkeová), díky jejímž „modrým očím“ dostane novou chuť do života. Jeho kroky ale sleduje profesionální vrah (Kenneth Colley), jemuž zbývají dva měsíce života a chce „rozdělanou práci“ dokončit...
Už název filmu, který je v češtině volnou parafrází finského titulu „Hamlet v obchodním světě", naznačuje, jak daleko si Aki Kaurismäki při filmovém zpracování kanonického díla světové literatury a dramatu dovolil zajít. Shakespearův nadčasový model, zakládající se mj. na prolínání mocenských a rodinných vazeb, převádí do současného Finska. Při hledání dobových a charakterových paralel si finský režisér počínal až s pobavenou důmyslností. Jako by se dopouštěl milostného rouhání a zároveň silou významu předlohy chtěl působit na co nejširší publikum.
Hamlet dnešních dní je čerstvým dědicem významného podílu v podniku, jenž nyní řídí jeho strýc Klaus. Píše podprůměrné básně, hlídá si svou váhu a jen pomalu se začíná dostávat z oblouznění, jež pro něj život do okamžiku otcovy smrti představoval. Navíc, jak je asi všem, kteří jsou se Shakespearovou tvorbou aspoň trochu obeznámeni, je tady jedno velké temné tajemství, které vrhá stín na rodinnou historii. Jeho odhalení podmiňuje Hamletovo prozření, či přímo dospění k pocitu odpovědnosti a soudnosti.
Na rozdíl od předcházející filmové adaptace klasického literárního díla, prvotiny Zločin a trest, se ve filmu Hamlet podniká výrazněji objevují prvky komiky, i když pro Kaurismäkiho příznačně lomené silnou ironií. Jelikož se jedná o jeden z mála filmů, jehož hrdinové se nacházejí na vyšších příčkách společenského žebříčku, jsou i z pozice Kaurismäkiho sociální citlivosti projevy společenské nespravedlnosti kritizovány formou ironie a práce s absurditou. Hamlet zde totiž není jen katalyzátorem dramatu produkovaného rodinnými vztahy, ale i reprezentantem určitého společenského statusu a politické moci.
Mezi režisérovy velké přednosti patří, že si je dobře vědom nemožnosti nalézat absolutní odpovědi a definitivní řešení, na ta slova vlastně nestačí. Hamletova postava (její osud) přes prvotní možnou „odpudivost" z důvodu rozmařilosti a nezodpovědnosti, se s postupujícím dramatem projevuje nejen jako plánovitě tragická, ale především pochopitelná a divákovi (možná) sympatická. Drama se dnes už zřetelně neodbývá jen na prknech, která znamenají svět. - Petr Pláteník
První autorský celovečerní projekt Akiho Kaurismäkiho už v mnohém odkrývá konstanty jeho tvůrčího stylu (i když ještě ve velmi syrové formě) a mimo jiné naznačuje i to, proč si je finský režisér blízký s legendou amerického nezávislého filmu Jimem Jarmuschem.
Jak se dovídáme v prologu situovaného do jednoho z restauračních zařízení, život na periferii Helsinek je bezútěšný. Člověk se nemůže vymotat ze sítě ulic, všude naráží na výdobytky civilizace, lidé se míjejí bez zjevného zájmu o druhé. Je nutné udělat rozhodný krok. Je nezbytné opustit rodné místo a osudovým pohybem posunout svůj život dál, k lepším perspektivám. Vysněné útočiště (městská část) se jmenuje Eira a nachází se v jižní části Helsinek. Název získalo podle zdejší nemocnice (vystavěné podle vzoru stejného zařízení ve Stockholmu), a pokud bychom chtěli znát význam samotného jména, je odvozeno od pojmenování skandinávské bohyně zdraví Eir. Kde jinde má tedy ztrápená duše a atrofované tělo hledat utišení a zdroj nové energie?
Skupině patnácti (post)moderních poutníků stojí bohužel v cestě centrum Helsinek, které v černobílém snímání a dnes již takřka historickém aranžmá osmdesátých let 20. století působí dojmem stísněnosti, dantovského očistce, kam jednou člověk vstoupí a těžko hledá cestu ven. Velký počet ústředních postav (čtrnáct z nich se jmenuje Frank), které od určitého momentu postupují na své cestě v menších skupinách, umožňuje Kaurismäkimu tříštit děj do sledu víceméně paralelně vedených epizod. Jejich mnohost a záměrně nedůsledně uplatňovaný princip souslednosti scén nevyhnutelně ústí v takřka dadaistický efekt.
Helsinky (svět) jsou tíživě skutečným místem, do něhož režisér zasadil své dobové podobenství o komplikovanosti hledání cest k vytouženým ideálům. Rozum jde tím pádem dosti stranou. Cesta může být nejen cíl, ale i úděl. A čím neskutečnější je vytčený cíl, tím pravděpodobněji se dostavuje zklamání. Jeden z nejradikálnějších Kaurismäkiho filmů, pokud jde o míru stylizace, ale i pesimismus výsledného sdělení. Finský režisér totiž doslova dospívá se svými filmy. Dospívá i dospívá dál… -
Petr Pláteník
Pakliže se v přehledové historické publikaci Scandinavian Cinema: A Survey of the Films and Film-makers of Denmark, Finland, Iceland, Norway, and Sweden píše o dějinách finského filmu, je jako jeden z nejzřetelnějších projevů prosazování se místní kinematografie ve světovém kontextu zmíněn právě Kaurismäkiho film Ariel. I když si bratři Kaurismäkiové v té době svou tvorbou už vydobyli jisté renomé především na filmových festivalech, až Akiho snímek Ariel se dostal k širší divácké obci.
Stopovat hnutí distributorů či pohyby vkusu mezinárodního publika je dosti komplikované, a nelze proto jednoznačné říct, proč se „přelomem" v kariéře finského režiséra stal právě příběh horníka, kterého stihnou těžké rány osudu v podobě otcovy sebevraždy a nespravedlivého obvinění ze spáchání zločinu, jež ho přivede do vězení. Svou roli mohla sehrát ta skutečnost, že se Ariel s postupem děje proměňuje v poněkud netradiční vězeňský eskapistický film. V této souvislosti není možná od věci zmínit, že dva roky před Kaurismäkim natočil film o útěku z vězení (Mimo zákon/Down by Law) Kaurismäkiho „spřízněný" režisér Jim Jarmusch.
Kaurismäkiho tvůrčí (hlavně vizuální) styl v mnohém definuje jeho záliba v retro designu, kterou s postmoderní potměšilostí a v jakési ideové koláži zcela ústrojně zapojuje do svých děl. S jiným slavným americkým filmařem Davidem Lynchem sdílí např. zálibu ve starých (zpravidla amerických) autech, která se v jeho filmech objevují dodnes. Jako by se i těmito výrazovými prostředky snažil překlenout prostor mezi dobou, kterou si on i jeho vrstevníci mytizovaně spojují s určitou životní stabilitou a obecnou přehledností uspořádání světa.
Je to možná právě touha horníka Taista, hlavního představitele, překonat vršící se protivenství, co diváky filmu oslovuje a inspiruje. Nemluvě o tom, že s ním mnoho lidí sdílí i jeho potřebu vytyčit si (sice poněkud nekonkrétní) životní cíl. Spění k určitému bodu je pro postavu Kaurismäkiho filmu sice poněkud atypické, nicméně sama iluzivnost snahy dostat se pryč, někam jinam, a neustálé vynucené úkroky ze stanovené cesty nás nenechávají na pochybách, že se díváme na film finského režiséra. - Petr Pláteník
Nesnesitelná lehkost bytí" je milostný příběh, začínající během Pražského jara - "omračující liberalizace komunismu", která byla rozdrceno ruskou invazí v srpnu 1968. Tomáš, slibný mladý neurochirurg, je svobodný mládenec a chronický sukničkář, který v milostných záležitostech vyznává takovou filozofii, že z jeho života musí být vyloučena veškerá láska. Se svými dlouhodobými milenkami se setkává pouze občas a nikdy nestráví celou noc se ženou. Proti všem svým milostným zásadám se Tomáš ožení s Terezou, ale pokračuje v předchozím milostném vztahu se Sabinou, neovlivněn závazkem lásky...
Poručík Web Smith (Wesley Snipes), styčný důstojník policejního komisařství v Los Angeles, je povolán, aby vyšetřil vraždu mladé ženy v zasedací síni správní rady jedné japonské společnosti. Tajemným telefonátem naváže kontakt s podivnou přízračnou postavou - s detektivem Johnem Connorem (Sean Connery), o němž se říká, že je pod vlivem Japonců. Web zjišťuje, že Connor je člověk s velkou mocí. Společně pak vytvoří sehraný tým, který bude prověřen až na pokraj svých možností. Čím více pronikají do záhady tajemné vraždy, tím více pronikají jejich krvavá tajemství do nich samých. Každý úder srdce je přibližuje k novému světu a osudové zhoubě.
Prezident John F. Kennedy převzal úřad a Amerika bouřila nadšením a výzvou Nové hranice. Mnoha lidem se zdálo, že je možno úspěšně bojovat se sociálními, politickými a ekonomickými problémy. A totéž platilo o konečné hranici: vnějším prostoru. Prezident vyzval národy, aby zaktivizovaly své nedokonalé vesmírné programy a dosáhly toho, že do deseti let přistane člověk na Měsíci. A Amerika odpověděla v podobě sedmi astronautů, kteří měli to pravé.
Aristokrat, starý zvrhlík, excentrik a svobodomyslný grafoman Markýz de Sade (Geoffrey Rush) je mnohokrát obviněn ze sadismu, únosů a pobuřujících sexuálních praktik. Unikne během hrůzovlády v období Francouzské revoluce jen o vlásek gilotině a je odstraněn do charentonského blázince. O ústav se stará osvícený abbé Coulmier (Joaquin Phoenix), který ponechá svému pacientovi možnost psát, protože ví, že jedině tak umožní markýzovi ventilovat jeho deviace. Pochopitelně, že člověk markýzova formátu, posedlý psaním, hledá způsob, jak publikovat. Spojku mezi vězením a svobodou objeví v mladičké, krásné a chytré pradleně Madeleine (Kate Winslet). Ta, v okouzlení literaturou a vzdělaným erotomanem vynáší z blázince jeho knihy ke skandálnímu vydání. Publikace nemravných textů šokuje státní správu, a ta se postará o definitivní zkrocení neúnavného autora. Proto je do blázince poslán odporný psychiatr Dr. Royer - Collard, který je znám svými krutými a předpotopními metodami léčby. Chce de Sadovi znemožnit hlavně to, co nejvíc miluje. Odebere mu brk i inkoust. Ale markýz pokračuje v psaní kuřecí kůstkou a červeným vínem a nakonec v dokonalé posedlosti slovem a do poslední chvilky a jakýmikoliv prostředky bažícího po literatuře píše i vlastními výkaly.
První remake stejnojmenného klasického hororu Dona Siegela z roku 1956 se odehrává v San Francisku. Když si Matthew Bennell (Donald Sutherland) uvědomí, že někteří z jeho přátel se po utržení zvláštní rostliny nechovají, jak by měli, je plán nepřátelských mimozemšťanů na ovládnutí planety Země a jejím přetvoření k obrazu svému v plném proudu. Každý člověk, jenž utrhne podivnou přes noc vykvetnuvší rostlinu je nahrazen klonem, plnohodnotnou to kopií sebe sama, která však poslouchá agresory a jedná čistě v jejich zájmu. Bennell se stane svědkem takového nahrazení a rozhodne se s tím něco udělat, aby nedospěl stejného osudu. Jenže komu může věřit, když ovládaní lidé jsou ve všem stejní, jako jejich původní já?
