Jeden z nejvýznamnějších českých filmů poloviny šedesátých let vznikl podle novely spisovatelky Lenky Haškové. Drama režisérů Jána Kadára a Elmara Klose se setkalo s úspěchem u diváků i kritiky, avšak v roce 1969 putovalo do trezoru. Jeho příběh totiž pojednává o profesně zdatném a morálně bezúhonném člověku, který se z pohledu tehdejších zákonů jeví jako podvodník.
Ředitel Kudrna dostane úkol uvést do provozu novou elektrárnu v co nejkratší době. Má možnost vyplácet podřízeným mimořádné prémie, avšak jeho nejbližší podřízení využijí situace k nezákonnému obohacování. Za Kudrnu se nepostaví ani jeho nadřízení z ministerstva, kteří celou situaci nepřímo způsobili. Proces se zjevně nevinným ředitelem odhalí skutečnosti, o kterých se dosud veřejně nemluvilo: provázanost vládnoucí strany s justicí, zneužívání zákonů a jiné stranické praktiky.
Snímek je vystavěn jako klasické soudní drama: téměř celý se odehrává v soudní síni a sestává ponejvíce ze svědeckých výpovědí. V titulní roli se objevil tehdy málo známý slovenský herec Vlado Müller, předsedu soudu ztělesnil skutečný soudce dr. Jaroslav Blažek. Jednu ze svých prvních rolí, Kudrnova obhájce, zde vytvořil také režisér Jiří Menzel.
Dej filmu sa odohráva počas druhej svetovej vojny v malom meste Slovenského štátu. Stolár Tóno Brtko, poctivý a slušný človek prijme pod nátlakom svojej ženy a vysoko postaveného švagra arizačný dekrét na obchod staručkej pani Lautmannovej. Aj keď je obchod nevýnosný, Brtko v ňom zotrváva a predstiera, že arizuje. Stará pani sa o Tóna stará ako o syna a on jej pomáha ako môže. Príde však deň, keď všetci Židia z mestečka obdržia predvolanie k transportu. Všetci okrem pani Lautmannovej. Tóno sa ju spočiatku snaží ukryť, no neskôr ju prehovára, aby sa sama prihlásila. Tlak udalostí dovedie Tóna Brtka k hraničnej životnej situácii...
Poviedka Čo mi otec naklamal Teda
Allana z konca 40. rokov žila v kanadskej
kultúre nielen reedíciami, ale
postupne aj adaptáciami pre rozhlas
a pre televíziu. Na začiatku 70. rokov
chcel na jej popularite mladý producent
Harry Gulkin postaviť kľúčové
dielo kanadskej kinematografie.
Výsledný tvar podstatne zmenil
podobu predlohy. Ted Allan poviedku
vybudoval na nostalgickom spomínaní
na svoju rozporuplnú lásku k otcovi
– obchodníkovi, ktorý žil vo svete
neúspešných vynálezov. Kadárov
zásah premenil pôvodne sentimentálne
autobiografickú poviedku na
rozprávanie o univerzalite detstva,
o stratenom raji, čo síce nebol vždy
rajom, ale aj tak ho už nikdy nič
v živote nemôže nahradiť.
Humorno-láskavé spomienky na
detstvo v chudobnej rodine rusko-židovských
prisťahovalcov na periférii
Montrealu na začiatku 20. storočia
pripomínajú Felliniho spomínanie na
Rimini vo filme Amarcord. Film získal
Zlatý glóbus za najlepší zahraničný
film a Jeffrey Lynas nomináciu v kategórii
Nová mužská hviezda roka,
Ted Allan bol nominovaný na Oscara
za pôvodný scenár.
Veselohra o mladom dedinskom dievčati, ktoré sa stretáva s novými životnými skúsenosťami vo veľkej továrni. Pomaly si zvyká na nové prostredie aj na nových ľudí a z dedinskej naivky sa stáva mladá žena s novými ideálmi.
Barevná satirická hudební veselohra „Hudba z Marsu" vypráví o tam, jak unáhlená a ješitná slova předsedy závodní rady Řeháka přinesla třiceti členům nábytkového družstva ,,Mars" dar třiceti hudebních nástrojů i o obtížích, které provázely „Hudbu z Marsu" při jejím vzniku a vývoji, v nichž hrály nemalou úlohu citové vztahy Haničky a Honzy. Po těžkých zkouškách však získává oněch třicet muzikantů, kteří v čele se svým patronem Karasem tvoří „Hudbu z Marsu", zasloužený úspěch při soutěži lidové tvořivosti v Praze. (FILMOVÝ PŘEHLED 18 / 1955)
Zaměstnanci nábytkářského podniku MARS uvítají vzácnou návštěvu najatou hudbou. Jejich vychloubání, jaký by oni sestavili orchestr, je bráno vážně, proto dostanou malý dárek - hudební nástroje pro třicet muzikantů.
Kadár se soustředil na vyprávění o muži, který postupně ztratil všechny životní jistoty. Je skutečně na dně: vyhořela mu krejčovská dílna, syn padl ve válce, dcera se vdala za hulváta a zmizela, nesnesitelně ho bolí záda, a proto nemůže pracovat, a navíc mu umírá žena. A tehdy mu Bůh nabídne pomocnou ruku v podobě černošského anděla Alexandra Levinea. Pokud mu uvěří, zachrání ženu před smrtí a anděla před peklem.
Když se zaskočený krejčí, který od dětství chodil do synagogy a měl na paměti slovo Boží, ptá Levinea, proč není bílý, Levine odpovídá velmi prostě: byl jsem na řadě. Krejčí Mishkin se vzpírá uvěřit, že svět by mohl být i jiný, než jak ho poznal, že nejvyšší dobro je „bezbarvé". Kadárovo zobrazení vnitřního zápasu mezi obnovením důvěry a přesvědčením, že jde jen o další Boží úskok, který skončí novým zklamáním, je naléhavé.
U Malamuda krejčí dospěje k poznání, že jedinou nadějí k tomu, aby uzdravil sebe i manželku, je uznání, že i černoch může být židovským andělem. Tato víra jeho ženu Fanny uzdraví. Ve filmu ale Mishkin prokleje Boha i jeho posla a Fanny umírá. Mishkin ve finále bloudí po černošském Harlemu a končí na obrovském smetišti. Z nebe padá černé pírko. Z černé čejky? Z černošského anděla, který se propadl do pekla? Mýlil se Mishkin, když neobnovil důvěru v Boha a jeho posla? Krejčí se pokouší černé pírko chytit, ale nepodaří se mu to. Nakonec přece uvěřil?
Sedmnáctiletá Božka žije s otcem Martinem v malém hotýlku v Krušných horách. Jsou zde ubytováni vrtaři geologického průzkumu, kteří v okolních lokalitách hledají cín. Božka obdivuje šoféra Gábu, mladíka, jenž svůj volný čas věnuje záletům - povětšinou za vdanými paničkami - a jenž naivní dívku s pohrdáním přehlíží. Později mu však Božčina hluboká a upřímná náklonnost přestane být lhostejná. Jenže citově okoralý mladík a poprvé zamilovaná dívka k sobě nemohou najít cestu tak snadno... Lyrický snímek o prvním citovém okouzlení mladé dívky je prostředním z volné trilogie, kterou vytvořil Karel Kachyňa ve spolupráci se scenáristou Janem Procházkou (dalšími "díly" byly filmy Trápení z roku 1961 a Vysoká zeď z roku 1964). Do hlavní role obsadil režisér tehdejší studentku DAMU Evu Šolcovou, ostatní role svěřil méně známým hercům z oblastních divadel.
Barevný dobrodružný film z vojenského výcvikového střediska na hranicích republiky, v němž se mladí chlapci z různých útvarů učí rozumět a pracovat s věrnými pomocníky pohraničníků - cvičenými služebními psy. Film vypráví příběh vojína Pavla Kříže, jemuž se podaří získat ztracenou důvěru psa Bojara, postřeleného nepřítelem na hranicích, a jeho pomocí dopadnout rozvratníka. Exteriéry tohoto druhého celovečerního filmu Čs. armádního filmu byly natáčeny v okolí Zelené Lhotky na Šumavě.
(FILMOVÝ PŘEHLED 21 / 1956)
Hranice se musí střežit před zákeřnými narušiteli, o tom statečný pohraničník nepochybuje. Ujme se postřeleného psa, získá jeho důvěru a posléze díky němu dopadne i nepřátelského agenta, který chtěl narušit mírový život pokrokového našeho lidu. I takovéto historky kdysi natáčel Karel Kachyňa.
Karel Kachyňa, jeden z velkých českých režisérů, vytvořil mnoho mimořádně působivých filmů nejen pro plátna, ale i pro obrazovku. Ve všech jeho dílech se setkáváme s nevšední citovou i obrazovou kulturou, s pochopením pro velká i malá lidská trápení, s laskavým humorem.
K vrcholům televizní dramatické tvorby bezesporu patří jeho film Zlatí úhoři, inspirovaný povídkami Oty Pavla, o malém chlapci, který spolu s tatínkem podléhá kouzlu řeky Berounky, ale zároveň také prožívá krutou válečnou realitu. "Zlatí úhoři" získali v roce 1979 hlavní cenu na mezinárodním festivalu Prix Italia.
Jedenáctiletá dívka Jitka tajně chodí k nemocniční zdi, kde se setkává s neznámým mladým mužem. Ten při autonehodě utrpěl úraz páteře, teď je upoután na kolečkové křeslo a nevěří, že by mohl znova chodit. Jitka ho den za dnem při svých tajných výletech přesvědčuje o opaku. Oba spolu prožijí několik těžkých chvil, odehrají se mezi nimi hádky i opětovná sblížení. Jitka si přitom neuvědomuje, že vlastně prožívá první, zatím nevinný milostný vztah...
