Univerzitní posluchač Ludvík Jahn pošle z jakéhosi školení své dívce a zároveň kolegyni pohlednici, na níž mimo jiné napsal: Optimismus je opium lidstva! Zdravý duch páchne blbostí. Ať žije Trockij! A protože se píší léta padesátá, následky na sebe nenechají dlouho čekat. Dívka, jatá posvátným citem stranické povinnosti, předá pohlednici fakultní organizaci, Jahn je vyloučen ze strany, vyhozen z fakulty a jako obyčejný voják poslán do trestního pracovního útvaru nazývaného Černý prapor a pověstného mimořádně surovým zacházením.
Jeden z nejproslulejších filmů 60. let se opírá o stejnojmenný román Milana Kundery, soustředěn cele na důležité poznání - totiž že nová křivda neodstraní ani nezahluší křivdu starou. K takové mravní kocovině zákonitě dospěje hlavní hrdina, těžce postižený stalinistickými represemi, když se po letech pokusí aspoň zprostředkovaně se pomstít původci svého pádu. Režisér Jaromil Jireš postihl jak kruté poměry v pracovní vojenské jednotce na začátku 50. let, tak uvolňující se společenské ovzduší o patnáct let později. Prolíná někdejší události s nynějším děním na základě náhodného podnětu, na základě podobnosti, i ve zvukové rovině vrství asociativní spoje.
Po adaptaci Kunderova románu "Žert" se Jaromil Jireš uchýlil ke zcela odlišné látce i k rozdílnému způsobu vyjadřování. Ve snivém výtvarně dekorativním vyprávění vylíčil osudy a pocity dospívající dívky, jež žije se svou přísnou babičkou ve starém domě a ocitá se v samém středu bizarních událostí, ohrožována tajemným "tchořím upírem"... Na vizuální podobě surreálné fantazie Vítězslava Nezvala se podílela Ester Krumbachová. Autoři hojně využívali hororových prvků i lyrické básnivosti.
Zvláštní příběh o lásce, tanci a neumírání se odehrává koncem čtyřicátých let. Do plicního sanatoria přichází mladý muž, taneční mistr Mayer. Jeho diagnóza je vážná - tuberkulóza. Své nemoci se však nepodává a začne proti ní aktivně bojovat tancem i optimismem. Postupně získává další pacienty, kteří se dosud trpně poddávali svému údělu. Zanedlouho však jeho nemoc propukne v plné síle a záludnosti. Tváří tvář smrti je zosobněním lidské odvahy a pozitivního přístupu k životu. Film režiséra J. Jireše podle scénáře J. Hubače získal ceny Český lev 1995 za hlavní herecký výkon Martinu Dejdarovi a za nejlepší zvuk.
Film je jedním z mnoha českých sci-fi filmů, které se k vyjádření myšlenky obejdou bez velkých efektů a počítačových kouzel. Cestář (V. Brodský) trvale žije budoucností a odmítá všednosti běžného dne. Mezigalaktické výpravě se porouchá chronometr a vyšle humanoida (L. Sobota) k průzkumu planety za účelem nalezení schopného člověka k opravě přístroje. To se nakonec podaří a výprava může pokračovat v cestě. K zamyšlení snad stojí úvaha, že se naše společnost od roku 1977, kdy se film natočil, o mnoho dále ve vývoji neposunula. Pravda, máme "modernější" věci, ale jinak vše zůstalo při starém. Možná i proto se již mimozemšťané nepokoušejí o další kontakt, možná čekají na onen posun ve vývoji.
O lásce a stáří, nemoci, smrti a starostech všedního dne vypráví s humorným nádechem dramatický příběh Karla Svozila, stárnoucího profesora dějin výtvarného umění. Do života moudrého a kultivovaného muže a jeho milostného vztahu k mnohem mladší Aleně nečekaně zasáhne diagnóza rakovinového nádoru, která ho dovede až k úvahám o sebevraždě. Chmurné myšlenky však brzy vystřídá horečná aktivita, s níž se profesor Svozil snaží maximálně využít zbývající čas. Dopíše knihu, ožení se se svou milenkou, otevřeně vystoupí proti svému nadřízenému. Náhoda však celou situaci radikálně změní.
Moravská lidová hudba a zejména zcela neškolený skladatel mnoha zlidovělých písniček vystupují jako svého druhu barvité pozadí - do popředí se dostává student novinářství a současně beatový hudebník, jehož zcela uhrane svéráz venkova i osobností s ním spojených. Původně si celý projekt nachystal Vladimír Merta, písničkář a rovněž absolvent FAMU, avšak režií byl posléze pověřen Jaromil Jireš, jenž do vyprávění vnesl ne zcela funkční hrátky s poetizovaným manýrismem. Josef Kemr se představil jako zemitý lidový umělec.
Režisér Jaromil Jireš se pokusil sloučit dva emočně silné námětové okruhy: jednak obtížné smiřování s náhlou slepotou, jednak průhled do nitra dospívající dívky, jíž se vinou zrakového postižení mění celý život. Čtrnáctiletá hrdinka se v ústavu pro děti se zbytky zraku učí samostatné existenci ve zcela nových podmínkách. Cennou podporu jí poskytuje zejména tamní psycholog, jenž jí pomáhá s návratem do plnohodnotného života. Ačkoli film neskrývá své ambice, posléze sklouzává do nabádavého, melodramaticky zacíleného vyprávění o strastech dospívání.
Viktor (Eduard Cupák) je dokonalým typem pasivity, "žije tak, jako by měl vše již za sebou." Břéťa (Ivan Vyskočil) je "nabitá sluneční baterie, která do sebe čerpá stále novou energii." A mezi tyto muže vstoupí Edita (Jana Brejchová), která jde tvrdě za svou kariérou... Mladý muž a bílá velryba patří mezi to nejlepší, co spisovatel Vladimír Páral napsal. I divadelní dramatizace této knihy zaznamenala svého času velký úspěch. Nebylo proto divu, že tento nepříliš rozsáhlý, ale myšlenkově bohatý román brzy přilákal i filmaře. Byl to režisér a scenárista Jaromil Jireš, který ve spolupráci s Márií Dufkovou-Rudlovčákovou v roce 1978 napsal scénář, ve kterém geniálně podtrhl páralovský rozpor mezi dvěma životními koncepcemi.
Jaromilu Jirešovi se podařilo na plátno přenést všechno nejlepší, co Páralova předloha poskytovala. Navíc režisér dopřál více místa jaksi symbolické, ale přitom naprosto realistické postavě převozníka Gausse (Zdeněk Blažek), a tím ještě více zesílil výsledný dojem. Smysl filmu vyslovil režisér těmito slovy: Někdy lovíte bílou velrybu a ulovíte běličku. Ale důležité je nevzdat se, nepodlehnout malověrnosti. Ta dokáže zničit nejen vás i všechny sebekrásnější záměry. Bez víry a naděje to nejde. A také ne bez trošky humoru..."
Trojice banálních, námětově i realizačně rozpačitých povídek se odehrává kolem výstavby pražského metra a svým budovatelským laděním spadá do okruhu typicky normalizačních látek, jimiž si někdejší příslušníci nové vlny museli vykupovat svou "pomýlenost". Velice mělce zachycuje privátní osudy lidí na pozadí velké stavby, ať již je to milenecká dvojice zvažující pokračování svého vztahu, zlepšovatelský nápad, který pomůže dohnat zpoždění, nebo nález středověkých mincí. Režisér Jaromil Jireš těmito třemi historkami z budování první linky pražského metra splnil povinné normalizační pokání.
Ve filmu Lev s bílou hřívou nejde tolik o fakta ze skladatelova života, jako spíše o milostné a jiné inspirační zdroje jeho tvorby a jeho urputný a vášnivý zápas o pravdivost hudebního vyjádření. Zachycuje dvě podstatná období Janáčkova života: v první části je to boj za prosazení jeho stěžejního díla - Její pastorkyně - a tragické události skladatelova života. Druhá část čerpá z etapy posledního desetiletí jeho života a zachycuje horečnatou skladatelskou činnost, podnícenou milostným vztahem k mladé ženě.
