Zajatý Indián mluví osudově s posledním zbytkem španělské expedice hledající bájné El Dorado, město zlata. Padre mu podává Bibli, "slovo Boží". Indián si ji přiloží k uchu, ale nic neslyší. Kolem krku mu visí zlatá cetka. Španělé mu ji strhnou a drží před očima, poháněni nadějí, že teď už musí být El Dorado konečně na dosah. "Kde je to město?" křičí na Indiána. Ten nejasně mává rukou k řece. Je to ještě dál. Stále dál.
Herzogův AGUIRRE, HNĚV BOŽÍ je jedním z velkých tíživě vizionářských filmů. Vypráví příběh expedice konkvistadora Gonzala Pizarra, který v letech 1560-61 vedl hrstku mužů do peruánského deštného pralesa, přitahován příběhy o zmizelém městě. Úvodní záběr je strhující: dlouhá řada lidí se šine strmou cestou do údolí hluboko pod nimi, zatímco mlžná oblaka zasťiňují vrcholky. Muži mají kovové přilbice a hrudní pláty, své ženy nesou na nosítkách. Jsou oblečení pro dvorní slavnost, ne do džungle.
Tón filmu udává hudba. Tíživá, církevní i světská, a přitom je ještě něčím jiným. Složil ji Florian Fricke, jehož skupina Popol Vuh (pojmenovaná podle mýtu o stvoření Mayů) zaznívá v mnoha Herzogových filmech. Pro tuto úvodní sekvenci "jsme použili zvláštní nástroj, který jsme nazvali 'sborové varhany'," řekl mi Herzog. "Uvnitř má 36 různých pásek, které běží paralelně ve smyčkách. ... Všechny tyto pásky běží zároveň, a jsou tam klávesy, na něž můžete hrát jako na varhany, takže to zní stejně jako lidský sbor, a zároveň velmi uměle a dosti tajemně."
Zdůrazňuji hudbu, protože organickou součástí účinku Herzogových filmů je zvuk. Herzogovy příběhy začínají přímočaře, výsledek je ale nevypočitatelný. Divák nikdy netuší, kam jeho příběhy povedou: nekončí jasným "závěrem", ale vytvořením nálady v nás - duchovního či vizionářského pocitu. Myslím, že režisér chce, aby se diváci cítili jako nezúčastnění pozorovatelé, bytosti stojící mimo čas, posmutnělé z nezměrnosti vesmíru, drtícího sny i lidskou šalbu.
Pokud jsme zmínili, že je pro AGUIRRE, HNĚV BOŽÍ stěžejní hudba, je třeba upozornit také na tvář Klause Kinského v hlavní roli. Má vystrašené modré oči a široké, silné rty, které by působily smyslně, kdyby je nestahoval škleb šílenství. Tady hraje konkvistadora s nejsilnější vůlí. O prvním shledání s mladým Kinským mi Herzog řekl: "V tu chvíli jsem věděl, že mým osudem je točit filmy, a jeho osudem je v nich hrát."
Natáčení AGUIRRA je ve filmových kruzích legendou. Herzog, německý režisér, který mluví o "voodoo místa natáčení", své herce a štáb zavedl do odlehlé části džungle, kde se rozšířily horečky a hlad byl reálnou hrozbou. Říká se, že Herzog na Kinského namířil pistoli, aby ho donutil film dotočit, i když Kinský to ve své autobiografii popírá, ačkoli dodává, že zbraň měl. Herci, štáb i kamery byly na právě takových vorech, jaké nakonec ve filmu vidíme. K napjaté atmosféře na place příspívalo i to, k čemu se mi Herzog přiznal: "Neznal jsem dialogy deset minut před tím, než jsme scénu točili."
Dialogy ale ve filmu nejsou podstatné, dokonce ani většina postav. Výjimkou je samozřejmě Aguirro, jehož osobnost vytváří Kinského tvář a tělo stejnou měrou jako slova. Myslím, že Herzog tímto příběhem sleduje totéž, co mnohými dalšími filmy: muži, pohánění vidinou velkého úspěchu, se dopouštějí hříchu tím, že mají odvahu po úspěchu sáhnout. Pak jsou rozdrceni nenesmiřitelným vesmírem. Vzpomínám na jeho dokument o skokanovi na lyžích Steinerovi, který chtěl letět navždy, a stal se tak dobrým, že byl v nebezpečí proto, že málem přelétnul dopadovou plochu a rozbil se o kameny a stromy.
Z moderních filmařů je Herzog nejvíce vizionářský a nejvíce zaujatý velkými tématy. Nepřekvapuje, že režíroval mnoho oper. Nevypráví propracované příběhy ani nezachycuje okouzlující dialogy; chce nás povznést do říše divů. Jenom pár filmů sdílí smělost jeho vize - myslím na 2001 a APOKALYPSU. Roger Ebert, Chicago Sun-Times
Každý sám pro sebe a Bůh proti všem je po snímku Aguirre hněv boží dalším filmem Wernera Herzoga zakoupeným NFA do české distribuce. Sledujeme v něm skutečné osudy mladého Kašpara Hausera, který se v zuboženém stavu objevil v roce 1828 na norimberském náměstí. Po mnohaletém odloučení od lidí, neschopný komunikace ani samostatného pohybu, se stává předmětem zkoumání a výchovy společnosti, která se ho snaží přizpůsobit svým normám. Tvůrce se drží známých, mnohokrát zpracovaných faktů o tajemném Kašparovi, který až do svých šestnácti let vyrůstal v temném sklepení bez dotyku s vnějším světem. Podmanivým způsobem popisuje jeho první okamžiky mezi lidmi, sžívání s neznámým prostředím, ukazuje „jak asi člověk poprvé vnímá věci“. Hlavní roli režisér svěřil neherci Brunovi S., který si prošel podobnou zkušeností jako postava filmu. Atmosféru snímku dotváří snové, surreálné sekvence Kašparových představ a vizí spolu spodmanivým hudebním doprovodem.
