Bádateľ MUDr. Jaroslav Vozáb si zaumienil, že nájde skutočné miesto hrôzostrašného a krvavého príbehu klasického gotického románu Horacea Walpola - Otrantský zámok. Konkrétne dôkazy pre pravdivosť svojich tvrdení našiel vedec na Otrantskom zámku neďaleko Náchoda. Animované ilustrácie z knihy sa prelínajú s rozprávaním zanieteného bádateľa. Pochybnosti reportéra Miloša Frýbu zvráti prekvapujúce objavenie obrovského rytiera z príbehu.
Světoznámý český filmař Jan Švankmajer zpracoval ve svém osobitém stylu lidovou pohádku o Otesánkovi. Vyprávění o nenasytném dítěti stvořeném ze dřeva, které postupně spořádá všechno živé kolem sebe, situoval do dnešní doby a do tuctového městského činžáku. Manželé Horákovi tak dlouho touží po dítěti, až ho paní Horáková spatří v pařezu, který jí muž přinesl z parcely. V patřičném okamžiku dřevo obživne. Rodičovská radost však netrvá dlouho. Malý Otík, jak mu tatínek a maminka říkají, potřebuje stálý přísun jídla. Posléze si je začne opatřovat sám. Neunikne mu ani kočka, ani obtloustlá sociální pracovnice. Jen sousedovic přemoudřelá dcerka Alžbětka, která dobře zná pohádku, ví, kam se ztrácejí lidé z okolí. Její snahu zachránit jediného kamaráda v domě může překazit jen stará paní správcová. Jan Švankmajer pojednal svůj film jako groteskní horor, přerůstající v podobenství o zpupné snaze lidí vzdorovat přírodě. Stejně jako ve svých dřívějších celovečerních filmech i tady autor kombinuje hereckou akci s trikovými scénami a s dokonalou animací reálu.
Švankmajerův film Něco z Alenky je poctou nezměrné Carrollově představivosti, ale současně i záminkou k rozvinutí o nic menší představivosti vlastní. Je autorovou vzpomínkou na dětství, a zároveň pokusem evokovat prožitek dětství i v divácích. Infantilní vnímání světa totiž surrealisté vždy stavěli na roveň básnické intuici či myšlení příslušníků domorodých kultur. Všechny tyto formy lidské mentality jsou vzdáleny otěžím logického a pojmového chápání reality, v němž není místo pro obraznost, která je tolik potřebným prostředkem proti okorání lidského ducha. Jestliže postavě Alenky vyhradil režisér pro její hry prostor dětského pokoje, prostorem, který ve filmu vyhradil své představivosti, je sen. Čili fenomén, na němž se surrealisté rozhodli dokázat, že realita, jež člověka obklopuje, je jen fragmentem jeho života, který do plnohodnotného celku – surreality – doplňují neprobádané oblasti nevědomí. Něco z Alenky demonstruje propojení reality a snu velmi výmluvně. Když se dívka na konci filmu probudí, uvědomujeme si, že celé dobrodružství se odehrálo během jejího spánku. Až na jednu drobnost: terárium je opravdu rozbité a králík je opravdu pryč – sen se stává skutečností a skutečnost snem. André Breton, zakladatel surrealismu, definoval tento stav vzájemného prolnutí pojmem „spojité nádoby“.
Fotbalový fanoušek si pohodlně sedá do křesla, sledovajíc fotbalový mač. Jako správný fanda má při ruce i několik lahví piva. A začíná zápas. Jenže! Místo branek divák sleduje fotbalisty, kteří se navzájem mrzačí, a to velmi vynalézavými způsoby. Po několika zmrzačených (mrtvých) fotbalistech, jeden z hráčů omylem zakopává míč, který skončí v bytě již zmíněného diváka. Hráči následně opouští fotbalové hřiště a nabíhají do divákova bytu pro zakopnutý balón.
Film je složen ze tří animovaných příběhů: Dialog věcný, Dialog vášnivý a Dialog vyčerpávající. Podstatou Dialogů je vyjádření různých druhů mezilidské komunikace. Tento zajímavý počin byl ověnčen mnoha cenami, např. získal cenu za nejlepší anim. film v Austrálii, hlavní cenu Zlatý medvěd v Německu a dokonce získal ocenění za nejlepší film všech ročníků festivalu v zemi galského kohouta.
Minútový snímok netradičnej lásky, ktorá tak rýchlo ako začala aj končí. Švankmajer ani nemôže byť viac švankmajerovskejší. Hudba z rádia, tanec a vášeň milencov, sex v tanieri s múkou v podaní dvoch plátkov zamilovaného mäsa... Život je niekedy príliš krátky a preto ho treba naplno využiť.
Další ze surrealistických děl mistra Švankmajera, který nás tentokrát provádí koláží animovaných a reálných scén a jejich vzájemnými asociacemi. Vše je prostoupeno motivy da Vinciho geniality, jehož oko nás neustále sleduje.
Animovaný triptych o lidském utrpení a zoufalé vůli člověka žít. Scénář, výtvarník a režie J. Švankmajer. Na motivy próz E. A. Poea a Villierse de l´Isle Adama vznikl triptych Kyvadlo, jáma a naděje (1983). Vyjadřuje kruté destruktivní tendence moci, procházející dějinami lidstva v nejrůznějších podobách, i zoufalou vůli člověka žít. Jedná se o klasický hororový příběh z období působení inkvizice. Zatímco u E. A. Poea hrdina uniká z ďábelské pasti inkvizitorů, ve Švankmajerově pojetí - a zde je inspirace u Isle Adama - je jeho útěk rafinovaně vyprovokován. Podobně jako v jiných Švankmajerových filmech, hrdina nemá šanci uniknout svému osudu. Oživením drtivé, osudové makrostruktury hmoty, iluzivním pohybem věčného hledání, ohrožení a úniku dociluje autor strhujícího efektu.Ceny: Cena poroty - Montreal 1984Cena FICC - Krakov 1984Hlavní cena a Cena FIPRESCI - Oberhausen 1985Zvláštní uznání poroty a kritiky - Porto 1985
Krátký dokument o sedlecké kostnici, k jejíž výzdobě bylo použito 50-70 000 lidských koster.
Netradiční pohled na gastronomii v krátkometrážním filmu Jana Švankmajera. Snímek je rozdělen na tři epizody. Snídaně, oběd a večeře.