Nesmrtelný příběh Astrid Lindgrenové ožívá v kouzelném dvoudílném zpracování, ve kterém nechybí písničky, cirkusová čísla, živá zvířata a především kopec dobrodružství. Na okraji malého městečka stojí vila Vilekula a v ní bydlí úplně samo devítileté děvčátko s vlasy zrzavými jako liška spletenými do trčících copů, obrovskou silou, hlavou plnou báječných nápadů a srdcem tak velkým a dobrým, že by se do něj vešel celý svět. Její maminka je anděl a tatínek mořský vlk, kterého jednoho dne bouře smetla z paluby a teď je králem černošského kmene. Naštěstí má Pipi, vlastním jménem Pipilota Citónie Cimprlína Mucholapka Punčochatá, nejen lidské kamarády Tomíka a Aniku, ale také ty zvířecí (opičku a strakatého koně). Společně pak prožívají jedno nevšední dobrodružství za druhým, protože přeci není nic krásnějšího, než žít ve světě, kde se realita mísí s dětským snem.
Mladému muži zemře náhle matka, která ho od dětství týrala, zejména pálila ohněm. Než aby matce vypravil pohřeb, uchovává její mrtvolu ve svém velkém domě. Do domu pak láká mladé dívky, které ve speciální místnosti nahé upaluje plamenometem. Jejich ohořelé mrtvoly pak rovněž uchovává ve svém domě. Jeho počínání však nemůže být neodhaleno ...
Epický válečný příběh Srbské armády z první světové války, který se odehrál na toku řeky Driny a Sávy roku 1914, kde došlo ke střetu s mohutnou armádou rakousko-uherského mocnářství
Vyprávění barona Hieromuse von Münchhausena, který tvrdí, že je baron Prášil. Jeho příběh začíná v rodném městě Bodenwerder. Tam je baron požádán čarodějem Cagliostrovem, aby se k němu přidal při převzetí trůnu v Polsku. Baron odmítá, chce jen dobrodsružství. V Petrohradě se přidává k soudu Kateřiny Veliké. Stává se z něj její pobočník. Na turecké frontě už sedí obkročmo na kouli z Potěmkinova děla. Zde také uzavírá sázku o princeznu a stává se majitelem prstenu, který ho činí neviditelným.
Chico je dobrodružný film. Dalo by se říct ideologický dobrodružný film, ale se skutečnými dobrodružstvími s cestováním, revolucemi a válkami, napříč zeměmi a kontinenty. V sázce je hodně: co se světovou revolucí? Co si má počít člověk, který se narodí v Latinské Americe napůl jako Maďar, napůl katolík, napůl Žid a je odmalička vychováván jako přesvědčený komunista? V dětství je nucen provandrovat půl světa, aby z blízkosti Che Guevary a Salvadora Allendeho dorazil do "reálného socialismu" _ do Maďarska. Výsledkem je: revolucionář bez hranic. Co s ním bude, když se svět z zbavuje nejen ideje komunismu, ale _ snad v oprávněné sebeobraně _ nechce ani slyšet o ideologiích? Zbývá ještě myšlenka, které by se mohl zachytit, a pokud ano, za jakou cenu? Vůbec: co bude v tomto novém světě s těmi neklidnými a rozhněvanými, s radikály? Co bude s těmi, které dějiny podvedly? Náš hrdina se znovu žene přes půl světa a tentokrát dorazí do války v Chorvatsku. V tomto filmu se mísí vymyšlené a skutečné události i osoby. A tak ani příběh, ani postavy nejsou totožné s nikým a s ničím _ pouze s tím, co jsem si vymyslela
Jedenáctiletá Emma je nadějná plavkyně a připravuje se na olympiádu. Její kamarád Mickey naopak plavat neumí, a jejich třetí kamarád zase našel kouzelnou knihu a způsobil veliký zmatek. Při úplňku omylem kouzlem vymění svým kamarádům těla, takže Emma je v těle Mickeyho a naopak. A ještě větší zmatky nastaly na plaveckém tréninku. Je potřeba najít původního majitele kouzelné knihy a požádat ho o nápravu. Během 54 hodin si musí starý kouzelník vzpomenout na to správné zaklínadlo.
Snímek scénáristy a režiséra Andrewa Birkina CEMENTOVÁ ZAHRADA je adaptací známé novely současného britského spisovatele Iana McEwana. Mysteriózní a místy bizarní příběh, vyprávěný z pohledu pubertálního chlapce, překvapuje svou originalitou, otevřeností a dokonalým zvládnutím látky. Zachycuje situaci čtyř sourozenců, kteří v osamělém domě po náhlé smrti otce pohřbí ve sklepě do betonu zemřelou matku, aby mohli zůstat pohromadě jako "páni" domu a neskončili v sociálním ústavu. Děj se odehrává v několika horkých letních týdnech v nevábném prostředí zanedbané periferie. Všudepřítomná atmosféra zmaru a nehybnosti obklopuje dětské postavy, které prožívají zcela všední, drobné epizody. Musejí se však vyrovnat s obrovským vnitřním tlakem, s nelehkým údělem dětství a puberty. Nejstarší sourozenci, Jack a Julie, nakonec dospívají ke incestu (krvesmilstvu), přičemž si uvědomují, že se tím uzavírá patrně nejvýznamnější etapa jejich života.
Richard Berry jako prostý vesničan kdesi v Savojsku vandruje někdy před sto padesáti lety s krosnou na zádech. Přes léto se sice živí jako pasák koz v horách, ale na podzim odchází do světa za podomním obchodem.
Hrdinou francouzské komedie režiséra Didiera Troncheta je Jean-Claude, který večer rozváží pizzu a přes den předvádí živé sochy. Právě se s ním rozešla přítelkyně, která už má dost jeho životního stylu. Naštěstí však má tři kamarády, kteří mu pomohou, aby se znovu postavil na nohy. Po čase se Jean-Claude setkává s fascinující Mariannou. Bude to on, kdo odhalí její tajemství? Podaří se kamarádům Bobovi, Luisovi a Jeffovi zachránit ho znovu? A dočká se Jean-Claude toho, že někdo konečně ocení jeho talent? Na všechny tyto otázky najdete odpověď ve francouzské komedii o přátelství, sexuální frustraci, lásce a pizze.
Režisér Julien Duvivier se začátkem léta roku 1945 vrátil z emigrace do Evropy, aby zde natočil film s Vivien Leighovou. Kvůli její nemoci bylo natáčení odloženo a režisérovi byla nabídnuta Pastorální symfonie nebo adaptace románu Georgese Simenona Les fiançailles de M. Hire (Zásnuby pana Hirea). Nakonec si vybral druhou možnost a renomovaný scenárista Charles Spaak se ujal scénáře. Film byl přejmenován na Paniku a natáčení probíhalo v napjaté atmosféře. Již v roce 1945 byli totiž ve francouzském tisku pranýřováni režiséři Jean Renoir, René Clair a Julien Duvivier za to, že svou emigrací zradili vlast. Vše přerostlo do dlouhodobého sporu a vzájemného napadání, což se mimo jiné podepsalo i na filmu. Štáb se uchýlil do studií Victorine v Nice, kde byla postavena pařížská čtvrť Villejuif, ale ani na jihu Francie se nedalo skrýt před houstnoucí atmosférou ve společnosti, která se propadala do vzájemného obviňování z kolaborace s nacisty. Julien Duvivier evidentně velmi trpěl nesmyslnou štvavou kampaní, jež byla vedena téměř mezi všemi filmaři navzájem. V rozhovoru z prosince 1946 (film měl premiéru 15.1. 1947) vysvětloval, proč se rozhodl pro tak pochmurný námět, který částečně pojal jako návrat k poetickému realismu: „Bylo to pro mě nevyhnutelné rozhodnutí. Vrátil jsem se z Hollywoodu, kde jsem pět let natáčel optimistické filmy končící happy endem. Chtěl jsem zpracovat látku, která by odrážela dobovou atmosféru. Vím, že je jednodušší natáčet filmy poetické, milé a okouzlující, kde by vynikla líbivá kamera, ale svou povahou jsem přitahován tématy hořkými, temnými a drsnými. O čem je Panika? O tom že lidé nejsou milí, že dav je shluk hlupáků a že nezávislí lidé se vždy mýlí a že vždy skončí jako součást stáda. Nacházíme se daleko od hodných lidí, ti vyvádí v hollywoodských filmech, ale žijeme v době, kdy se lidé nemají rádi!" Již za okupace se ve Francii mluvilo o temném poetickém realismu, který v tomto filmu i díky mistrovskému herectví Michela Simona nabývá velmi aktuálních konotací. A kromě toho Duvivier asi mimoděk vytváří modelový příklad filmů tradice kvality. Zde máme ale možnost sledovat bezpochyby to nejlepší, co mohla francouzská kinematografie ve druhé polovině 40. let nabídnout. - David Čeněk
