Jméno Mata Hari je synonymem protřelosti a odvahy. Dvojitá agentka původem z Holandska se v průběhu první světové války živila jako orientální tanečnice a společnice. Díky přístupu do vyšších kruhů ji nejrpve Německo a následně Francie nabídly odměnu za špionážní službu. I když zde nechybí napětí a romantika, autoři se v tomto zpracování zaměřili především na motivy a duševní pochody životem zkoušené ženy. Co se jí zdálo být dobrodružstvím bylo jen další etapou cesty k tragickému konci.
Tento vědeckofantastický thriller byl natočen podle stejnojmenného románu Roberta Merleho. V Evropě zuří jaderná válka. Skupina obyvatel místního zámku se ukrývá v podzemních částech stavby. Když konečně vyjdou ven, vidí, že zámek byl vážně poškozen. A co hůř, na Zemi nezůstalo nic živého. Přeživší se snaží obnovit budovu zámku a založit nový komunitní život. Ale poté se setkají s Fulbertem (Jean-Louis Trintignant), fanatickým fašistou, který stanovuje nové, tvrdé podmínky života ve skupině.
Během večírku se u stolu sejde osm starých přátel a začnou hrát hru na pravdu. Ze hry se postupně stává nebezpečná zábava, podle pravidel musí každý na všechny otázky odpovědět naprosto pravdivě. V průběhy hry, kdy se otázky stávají stále intimnějšími, dojde k vraždě.
„Prší na Santiago“ byl signál k fašistickému převratu v Chile 11. září 1973. Jak známo, v roce 1970 zvítězila v Chile levice a ustanovila vládu lidové jednoty, v níž byly zastoupeny různé levicové strany včetně komunistů. Ale chilská reakce nerezignovala a s podporou CIA zorganizovala krvavý fašistický převrat. Desítky tisíc zabitých a hospodářský úpadek Chile, to byl výsledek vlády Pinocheta.
Známému židovského gangu šéfuje Raymound Bettoun, kterého se léta marně snaží dopadnout policejní komisař Douché. Jediným Bettounovým vážným soupeřem je šéf konkurenčního gangu Carreras. Bettoun pomůže na svobodu z vězení jednomu vrahovi, o němž ví, že se bude chtít Carrerasovi pomstít. Do příběhu pak vstupuje Carrerasův dosavadní spolupracovník Villars, který se snaží převzít jeho moc. Rozhoří se válka gangů, podněcovaná navíc rasovými předsudky a Bettoun je jediný, kdo ji může zastavit.
Svým druhým filmem odbočil režisér Alexandre Arcady ze své tvůrčí koncepce, v níž se dlouhodobě věnoval tématice rodného Alžíru. Jeho pokus o odlišný žánr a snaha vytvořit kvalitní gangsterku se však minula účinkem, což kriticky poznamenaly již dobové recenze. Kritici vyčetli filmu nepřesvědčivě podané charaktery osob (za zmínku stojí jen výkon Bernarda Giraudeaua v roli padoucha Villarse), přílišnou délku v kontrastu s nevyváženým dějem a v celkovém vyznění nudný snímek. Film však zaznamenal značný ohlas u diváků – v premiérovém nasazení v lednu 1982 předčil podstatně slavnější film ŠPIÓN, NA KTERÉHO NEZAPOMNĚLI, který byl uveden ve stejném týdnu. Celkově film LE GRAND PARDON viděly v kinech více než dva milióny diváků.
Hlavní hrdinka filmu miluje. A láska stírá hranici mezi uměním a životem. Postupně s radostí vylévá víno na nahé tělo přítelkyně, rozbíjí a do jejího pupku nalévá syrová vejce a kochá se pohledem na kombinace žluté a červené barvy. Tak prostě a jednoduše vnímá svět. Ale umění vytvořené na těle nemá věčného trvání. Dvě černé rukavice na sterilním bílém pozadí, zjevuje se vrah. Barva se mísí s krví, štětec kroužící kolem bradavky je nahrazen nůžkami. Roztřesena náhlou smrtí modelky, obrací se začínající umělkyně k antropometrii a přenáší otisky částí lidského těla na papír, textil a zdi. Umělkyně je vyslýchána kvůli podezření z vraždy. Během výslechů se setkává se zpovědníkem, jeptiškami i přísnou advokátkou, která je zavražděné podobná jako vejce vejci.
Žena mého života:Slavný houslista Simon (Christophe Malavoy) ztratí práci v symfonickém orchestru, přijde o dům i manželku. A tak jde na flám. Během pijatiky se náhodně seznámí s Pierrem (Jean-Louis Trintignant), který si prožil úplně stejné problémy. Společně pak putují k moři. Tato cesta postupně navrací Simonovi víru v sebe sama.
Milostný příběh zralé ženy a syna fašistického funkcionáře ve válečném roce 1943 se dočkal mnoha mezinárodních ocenění. Společně s filmem Most byl například oceněn Cenou filmových kritiků za nejlepší snímek. Léto 1943. Válka je v plném proudu. V přímořském městečku Riccione se mládež baví a snaží se tak zapomenout na tíživou blízkost smrti. Při bombardování pláže se Carlo seznámí s Robertou, která je vdovou po válečném hrdinovi a matkou malé dcerky. Přesto, že je mezi nimi poměrně velký věkový rozdíl, oba se do sebe zamilují. Válečný konflikt se postupně přesouvá na území Itálie, Mussolini podává demisi a místní revolucionáři už spěchají, aby si s fašisty, kterým se po léta klaněli, vyrovnali účty. Milenecký pár se vydává na útěk, ale jsou zastaveni krutým náletem na železnici. Carlo Robertě slibuje, že až bude po válce, určitě se k sobě vrátí, ale ona dobře ví, že jejich vztah uprostřed trosek, mrtvých a raněných na rozbombardované trati definitivně končí.
Nevěru Melanie její manžel Vic Allen nese se zdánlivým klidem a lehkostí. Milenci Melanie však po setkáni s Vicem náhle odjíždějí nebo beze stopy mizí…
Advokát Laubray přijme nabídku na obhajování Simone Hild, která je obviněna z vraždy svého přítele Jeana Raviera. Laubray v průběhu vyšetřování zjišťuje, že Ravier byl nejen informátorem policie, ale především že byl spojen s vysoce postaveným politikem Cristianim. Následně se ukazuje, že tragická smrt Cristianiho syna, která se stala v den Ravierova zavraždění, nemusela být náhodou. Laubray se však dostává do svízelného postavení, když zjišťuje napojení na politické špičky a vážené osobnosti.
Film DÉFENSE DE SAVOIR (Vědět zakázáno) patří k zástupcům klasické francouzské kriminálky, kdy zločin svými okolnostmi zasahuje do vysokých sfér. Tento typ filmů byl ve Francii v 70. letech velmi oblíbený, režisérka Nadine Trintignant ale tímto titulem nedosáhla kvalit špiček žánru, její parketa byla spíše ve snímcích psychologičtějšího ražení. Za zmínku stojí, že do hlavní role obsadila svého tehdejšího manžela Jeana-Louise Trintignanta, na scénáři se pak podílel její pozdější manžel, režisér Alain Corneau. Film byl natočen ve francouzsko-italské koprodukci, v Itálii proběhla premiéra o týden dříve než Francii. Do francouzských kin byl film nasazen 5. září 1973, ale ani v premiérovém nasazení neměl příliš velký úspěch, zastínily jej již běžící filmy R.A.S. nebo TONY ARZENTA (s Alainem Delonem), z premiér stejného týdne zabodoval především VELKÝ BAZAR. V celkové návštěvnosti za rok 1973 se titul DÉFENSE DE SAVOIR dostal těsně pod hranici první stovky filmů.