Inscenace vycházející z jednoho z nejslavnějších románů 19. století překvapivě postihuje řadu fenoménů současné společnosti. Režisér P. Šimák, který je spolu s dramaturgem V. Fekarem zároveň autorem dramatizace, se nechal inspirovat metodami legendárních divadelních experimentátorů E. F. Buriana a A. Radoka. Kombinuje minimalistickou scénu s projekcí a mimo zavedených prostředků rafinovaně a významotvorně využívá filmový jazyk. Vzhledem k náročnosti a vrstevnatosti jevištní formy a nezbytným úpravám provázejícím transformaci do televizní podoby, je záznam představení sám o sobě svébytným tvarem.
Holčička Žofie a Felix se znali odedávna. Přesněji řečeno - od té doby, co spolu spávali v kolébce. I když Žofie potom hodně vyrostla, Felix směl pokaždé spát u ní v postýlce. Malý plyšový zajíc a Žofie byli nerozluční přátelé. Nehnuli se od sebe na krok. Jen když šla Žofinka do školy, musel na ni Felix čekat doma. Zato Žofie odpoledne Felixovi dopodrobna vyprávěla, co se tam všechno dělo. Jednoho dne, když si Žofie s celou rodinou a samozřejmě i s Felixem vyjdou na pouť, tak se zajíček ztratí. Holčička je moc smutná, ale naštěstí za několik dní jí přijde neobvyklý dopis. Žofie nemůže uvěřit svým očím: je to skutečný dopis od Felixe. Malý cestovatel podává zprávy ze svého putování a žádný déšť ani bouře, krupobití nebo sníh, nic zajíčka Felixe na jeho cestách nezastaví.
Létat jako ptáci... Poznat tajemství jejich cest... A jednou se s nimi možná vznášet nad oceány, horami a pouštěmi... A spolu s nimi shlížet na zemi, spatřit ji jejich očima. Filmaři, kteří se podíleli na tomto unikátním přírodovědném projektu, procestovali za čtyři roky celý svět. Byli mezi nimi významní ornitologové, piloti, konstruktéři letadel, technici. Více než 400 lidí různých profesí se snažilo nám všem přiblížit svět ptáků žijících na zemi, ve vodě i v jejich nekonečném království - na obloze. Natáčení začalo v červenci roku 1998 v panenské přírodě ostrova Skruddur u jižního pobřeží Islandu. Už ve 30. letech objevil významný rakouský etolog Konrád Lorenz při studiu chování zvířat tzv. imprinting, čili vtištění, což znamená proces seznamování mláděte s identifikačními rysy ostatních příslušníků téhož druhu. Tento nositel Nobelovy ceny za objevy týkající se individuálního a sociálního chování se tak stal tehdy adoptivním otcem desítky malých housátek. Imprinting byl na i počátku našeho natáčení. Mládě si vtiskne podobu rodiče na celý život. Těmi rodiči se stali naši spolupracovníci. Tahle metoda už dříve pomohla při natáčení klíčových scén pro americký celovečerní film režiséra Carrolla Ballarda Cesta domů. A podobně začalo také naše neuvěřitelné dobrodružství.
Ve výtahu se potkávají dva lidé. Ona zírá na brožurku o Zanzibaru, která mu spadla na zem, On ji několik vteřin poté zve na skleničku. Ona odmítá a vyráží tam, kam měla namířeno. Jenže tam opět potkává Jeho. Po několika krátkých slovních přestřelkách si padají do náručí… Oba stojí před důležitou volbou – On se chystá přestěhovat do Afriky, Ona si má brát dlouholetého přítele. Během jediného dne a noci se ale sblíží, ubližují si, dělají si navzájem radost, uvažují nad svou volbou... Jak skončí tento dlouhý den?
Příběh mladého chlapce Byung-Tae, který je na učilišti šikanován, ponižovám a mlácen snad každým kdo ma ruce a nohy. Jeho snaha se vymanit ze sevření ocelových pěstí svých spolužáků ho přivádí až do místní knihovny. Tam se setkává s mužem jehož neortodoxní styl vyjednávání ho přivede na myšlenku, že by jen on ho může naučit tajům boje.
Dokážete si představit Pána prstenů v eroticky lechtivém kabátku? Pokud ne, vydejte se spolu s trojicí velmi půvabných dívek na pouť za zničením nebezpečné bederní roušky. Dětem nepřístupno, dospělým doporučeno.
Nathalie Johnson je žena na počátku středního věku, která žije se manželem Stevem a společně s ním vychovává osmiletého syna, kterého má Steve z prvního manželství. Přestože žijí v Minnesotě hezkým poklidným životem dobře zaopatřených lidí, Nathalie by se ráda starala také o své vlastní děťátko. Tato potřeba je pro ni stále důležitější, takže se jí nedokáže vzdát ani v okamžiku, kdy se po řadě marných pokusů ke své lítosti dozví, že nemůže mít děti. To vede k tomu, že se společně se Stevem rozhodnou pro adopci kojence, kterému by mohli společně být rodiči odmalička. Zatímco sbírají informace o formách a možnostech adopce, objeví Nathalie na internetu krásné miminko, malou holčičku z Maďarskou, kterou matka nabízí k adopci prostřednictvím maďarského agenta Gabora Szaboa.
Okamžitě jej kontaktují a vydají se za ním do New Yorku, situace kolem adopce je však více než podivná. Holčička, která se jmenuje Gitta, je sice krásná a Nathalie se do ní zamiluje na první pohled, Szabo se však vůbec nestará o to, do jakého prostředí se holčička dostane nebo jak je postaráno o její štěstí, spokojenost a budoucnost. Jediné, co ho zajímá je bankovní konto Johnsonových. Vzápětí šokovaná Natalie zjistí, že maďarský právník je ve skutečnosti obyčejný bezohledný šmelinář, který Gittu ve skutečnosti nabízí v dražbě k prodeji tomu, kdo zaplatí nejvíce a přitom obratnou manipulací se zájemci o její adopci šroubuje cenu do výše šestimístného čísla. Zdeptaní Jonsonovi odmítnou být součástí takového neetického obchodu a rozhodnou se šmelináři, který je součástí nelegálního trhu s dětmi, vyhlásit válku. Ohlásí všechno FBI, ale ti jim oznámí, že zakročit mohou pouze v případě, že budou pokračovat v jednání, aby tak pomohli odhalit skutečný rozsah zločinů, které má Szabo na triku. Aktivně se na jeho dopadení podílejí, jenže časem celá operace nabere velmi nebezpečný směr.
Film, který si Vás získá svou barevností, jednoduchostí příběhů, hudbou která Vás vtáhne do podvodního světa. Světa, kde člověk je pouze hostem a tichým divákem. Průvodcem je mořská želva, symbol klidu, vyrovnanosti a věčného putování. Je to neopakovatelný zážitek a fascinace krásami, které stvořila sama příroda. Tento dokumentární film vznikl v roce 2004, podkladem a inspirací byla 10letá práce Miroslava Hrdého. Podmořské záběry z lokalit celého světa, které natočil na svých cestách. Za hodinu podívané se stihnete přiblížit k živočichům tak velkým a majestátním, jako jsou žraloci a manty. Nahlédnete do soukromí ostatní byť jen malých, ale neméně zajímavých tvorů. Úchvatná cesta podvodním světem je umocněna hudebním doprovodem komponovaným pouze pro tento neverbální film.
Kameraman, cestovatel a potápěč Miroslav Hrdý se filmování nejen podmořského světa věnuje od roku 1994. Účastnil se mnoha expedic v různých koutech celého světa. Můžeme zmínit Afriku, Galapágy, Havajské ostrovy a nesmíme opomenout jednu z jeho poslední cest do Antarktidy. Z jeho cest vzniklo mnoho dokumentárních filmů s podmořskou a cestovatelskou tématikou. Režisér je držitelem mnoha prestižních ocenění na mezinárodních festivalech s tímto zaměřením.
Intimní snímek natočený podle posledních drásavých dopisů, které Božena Němcová adresovala z Litomyšle svým přátelům a dětem. Uchýlila se tam po rozchodu s manželem, aby konečně byla samostatná a mohla psát. Zároveň však věděla, že její nemoc postupuje a na všechno je už pozdě. Film není oslavným životopisem spisovatelky ani příběhem českého národního obrození, představuje nový, moderní pohled na Němcovou jako na světovou osobnost formátu Virginie Woolfové či Fridy Kahlo. Je to portrét ženy, která za právo být sama sebou bojovala proti společenským konvencím, lidské malosti a někdy i sama proti sobě. Vynikající výkon Corinne Harfouchové doplňuje plejáda českých herců. Nejzajímavější česko-německý kulturní počin posledních let. (FebioFest 2006)
Tři navzájem si cizí postavy, nazvané prostě A, B a C, se sejdou v čekárně před ordinací proktologa. Všechny propadly prázdnotě konzumní společnosti a každá se pokusila zaplnit díru ve svém srdci jinou formou obskurní náhražky. Analife je sice moralizující a transgresivní, ale zároveň se na své postavy dívá s groteskní nadsázkou a sarkasmem. Především se jedná o vizuálně úchvatný experiment plně využívající svobody montáže a výrazu, kterou disponuje počítač. Slogan filmu hlásá: „Veškeré morality jsou pohlceny záplavou obrazů.“ Režisér diváka bombarduje vizuálními informacemi a hypnotickými obrazy, aby vytvořil kritickou paralelu k moderní společnosti. Film je dalším důkazem rovnocennosti digitální filmařiny s uměleckou kinematografií. (FebioFest 2006)
