Revoluční příspěvek brazilské kinematografie ve vývoji slavného hnutí cinema novo. Estetika syrového obrazu rozvíjí autentické svědectví o neúrodné severní části země, kde živoří pětičlenná rodina. Marné je její úsilí najít ve vyprahlé pustině klidné místo před neúnavným sluncem.Volnější adaptace stejnojmenného klasického románu Graciliana Ramose (česky 1959) vypráví o těžkém životě pětičlenné rodiny uprostřed nehostinné pustiny sertão na severovýchodě Brazílie. Zapomenutý svět, poznamenaný katastrofálním suchem, představuje jedinou možnou šanci pro řadu chudých přistěhovalců. Patří k nim také Fabiano a jeho rodina, která pravidelně „kočuje“ pustinou mezi jednotlivými a velmi vzácnými přívaly deště. Segment jejich dvouletého živoření tvoří námět pro syrově realistický příběh plný silných okamžiků každodenního boje o holou existenci. Klíčovým momentem snímku je motiv cesty. Setkáváme se s ním hned v úvodu, kdy Fabiano (Átila Iório) se svou ženou Vitóriou (Maria Ribeirová) a dvěma syny (Gilvan and Genivaldo Lima) za doprovodu věrné feny Baleii putují vyprahlou krajinou. Z neorealistického pohledu kamery na strasti putování a ze záznamu jejich nuzného vybavení vyplývá otázka, zda-li spíš než na začátku, nejsou na konci svých sil. Přesto se usazují. Přežívat se jim daří jen s vypjetím všech sil. Často nemají téměř co do úst a děti jsou nemocné. Jediné štěstí vysvitne v okamžiku, kdy Fabiano získá práci jako pasák krav. Pocit, že dostávají stejnou šanci jako skuteční lidé, ovšem záhy vyprchá, když se Fabiano nečekaně střetne s místním samolibým policistou. Poté, co je bezdůvodně vymrskán a prožije potupnou noc na policejní stanici, musí opět za svým údělem chudáka. Nepříznivé okolnosti přimějí rodinku, aby se opět vydala na strastiplnou pouť. Pouť osudovou, jemně groteskní, a hořce tragickou, vyprávějící mimo jiné o neschopnosti postavit se nepřízni osudu.To však jenom prozatím, protože doba vzdorujících charakterů v brazilském filmu teprve přichází, ale nikdy by neměla tak skvěle připravenou půdu jako v případě dos Santosova filmu. Souvislost s pozdějšími opusy cinema novo je více než zjevná, protože asistentem v tomto případě byl budoucí rozhněvaný muž brazilské kinematografie Glauber Rocha. Přihlédneme-li k jeho filmům odehrávajícím se v oblasti nehostinné sertão, je jisté, že snímek jeho učitele dal žákovi do vínku autentický pocit mystické zkušenosti poutníka na cestě, před kterým se otevírá nedozírná šíře možností a především osobní prožitek existence. (Martin Jiroušek, LFŠ 2007)
Espiritu da Luz Soares působí jako učitel samby. Nešťastnou náhodou vypadne z vlaku. Zatímco čeká na záchranu, promítá si v mysli svůj život. My se tak stáváme svědky barvitého líčení trampot i radostí inspirovaných skutečným životem muzikanta Zé Ketiho.Nelson Pereira dos Santos prošel roku 1956 obdobím velkých změn, které ovlivnily i jeho tvorbu. Nejdříve odjel do Paříže na kongres organizovaný francouzskými komunisty (setkal se tam i s Cesarem Zavattinim, kterého obdivoval) a poté na festival do Karlových Varů. Československo ho mimo jiné okouzlilo i procesem probíhající destalinizace, o čemž napsal do novin Brazilské komunistické strany. Naplněn dojmy z evropského pobytu dopisuje definitivní verzi scénáře filmu Severní předměstí Ria, které s již dokončeným Rio čtyřicet stupňů a zamýšleným Jižním předměstím Ria mělo tvořit trilogii. Severní předměstí Ria bylo natočeno za pouhých 62 dnů na počátku roku 1957. Na rozdíl od Rio čtyřicet stupňů, kde není individuální hrdina, se tentokrát dos Santos zaměřil na postavu hudebníka Espirito da Luz Soares (Grande Otelo), pro jehož příběh se inspiroval životem svého přítele a hudebníka Zé Ketiho (ve filmu se objeví v epizodní roli skladatele Alaora Costy). Oproti předchozímu filmu šlo o mnohem profesionálnější práci. Natáčelo se ve studiích Flama Cinematográfica a se zkušenými filmaři i herci. Během natáčení došlo také ke klíčovému setkání s Glauberem Rochou, jenž se jednou dostavil na natáčení a Nelson Pereira dos Santos mu umožnil pracovat na pozici pomocné síly. Nicméně budoucí rebel na to v knize Revolução do Cinema Novo vzpomíná velmi pozitivně. Snímek předznamenává nastupující cinema novo a přitom reflektuje levicové smýšlení režiséra, který se pokusil ukázat život obyčejných lidí bojujících o každodenní živobytí. Kritika film nepřijala a obviňovala autora z nedostatečného (neo)realismu. Nelson Pereira dos Santos reagoval na tyto výtky slovy: „Kritika se příliš upjala na neorealismus a přitom můj film s ním nemá nic společného. Šlo mi o dílo mnohem psychologičtější než v případě předchozího filmu. Vše se vlastně odehrává v mysli skladatele, který vypráví příběh svého života.“ Bohužel distribuce byla velmi omezená, takže z obchodního hlediska byl film katastrofou. Kromě jiného byl považován za projev určitých revolučních nálad. Režisér musel přistoupit k natáčení zakázkových filmů, aby se uživil, také pracoval jako novinář. Na další film musel čekat tři roky.(David Čeněk, LFŠ 2007)
Konec 16. století. Francouzský námořník považovaný za Portugalce je zajat indiány a je mu oznámeno, že bude sněden. Před tím ho ale čeká osm idylických měsíců v ráji. Pokouší se uprchnout, ale neúspěšně.
Oshare se těší na prázdniny strávené se svým tatínkem, kterého skoro nevídá. Těší se do té chvíle, než zjistí, že s nimi má jet tátova nová přítelkyně Ryouko. Rozhodne se tedy, že místo toho pojede ke své tetě, což je sestra její již zesnulé maminky. Vezme sebou své kamarádky ze školy - Fantu, Kung Fu, Gari, Sweet, Mac a Melody. V domě tety se však po příjezdu děvčat začnou dít podivné věci, kterým nemohou zabránit.
Šokující příběh dle skutečné události, proti jehož vydání bylo protestováno, je inspirován skutečnou událostí z let 1988 - 1989, kdy čtyři mladíci unesli dívku Junko Furuta (Misaki). Samotný název "beton" odhaluje šokující konec mladého života.
Krátka paródia na film Spider-man. Nový superhrdina Spider-plant (Rowan Atkinson) najprv zachráni krásnu ženu do ktorej sa okamžite zamiluje. To však využije Batman, ktorý žiarli na slávu nového Superhrdinu. Ale nakoniec všetko dobre dopadne.
Fantaskní atmosféra světa japonských transvestitů a gayů konce 60. let minulého století se prolíná s dalšími dobovými subkulturními fenomény a projevy bouřlivé doby. Pop-artové zrcadlo přináší pokřivený obraz reality, v němž se míchají dokumentární pasáže s expresivními výjevy. Dílo, které se co chvíli obrací k divákovi i k sobě samému, pulzuje bujarou energií a experimentální svobodou projevu. Komplexní satira na dramatickou dobu zahalená v hávu gay parodie sofoklovského mýtu a oslavy osvobozující sexuality. Obsazení snímku vedle neherců a reálných postav opoziční kultury vévodí debutující transvestita Peter, který později ztvárnil postavu šaška v Kurosawově eposu Ran. (Febiofest 2007)
Kolekce videoklipů legendární americké skupiny Sonic Youth z let 1990-2002. Kromě 23 klipů na DVD můžeme nalézt několik videí bonusových, interview či komentáře tvůrců.
Dokumentárně zpracovaný horor nás seznámí s pátráním Masafumi Kobayashiho po paranormálních úkazech. Jeho žena zahynula během požáru jeho domu a on sám je nyní nezvěstný. Snímek, který se nám dostává do rukou, je posledním dokumentárním dílem dokončeným těsně před těmito událostmi. Jsou všechny vyšetřované události na sobě nezávislé a nesouvisející, tak jak se na první pohled zdá? Máte odvahu být svědky dokumentu podobnému The Blair Witch Project, ale tentokrát z prostředí Japonska a tamější mytologie?
Mladou dívku Sayuri dostihne jednoho dne nečekaná smrt. Její duše však z nějakého důvodu neopustí tělo a ona "žije" dál. Jenomže je klinicky mrtvá a také tak vypadá. "Máš být mrtvá! Jak to, že se pořád hýbeš?", křičí na ni nenávistně matka mávajíc jejím úmrtním listem. Rodina se jí snaží zbavit. Sayuri tak zůstává sama, zděšeně pozoruje, jak se její tělo postupně mění a rozpadá a intenzívně prožívá, že už nepatří do světa živých, ačkoli ho ještě nechce opustit.
