"Je to příběh o lásce, přestože jeho hlavní hrdinka Jeong-hae je zdánlivě obyčejná a přestože nepatří k těm dívkám, které city vidí v růžových barvách a které touží po snu, jenž nelze uskutečnit," říká režisér. Lidem, kteří se s půvabnou Jeong-hae každý den setkávají, možná připadá trochu divná. Je hodná, zamlklá, působí chladně, jako by byla odtržena od reálného světa. Jeden den je jako druhý - ranní probuzení, cesta do práce, oběd s kolegyněmi, večer u televize. Dívka nedokáže otevřeně komunikovat se světem, je v ní jakási hluboko ukrytá bolest, kterou by však mohl vyléčit milostný cit. Třeba k plachému spisovateli, který se často objevuje na poště, kde dívka pracuje. Kdykoliv mladý muž vstoupí, tvář Jeong-hae se rozjasní. Ale překonat bariéry strachu a bolestných vzpomínek je někdy velice těžké. Ve své první velké roli zaujme herečka Kim Ji-soo. (MFF Karlovy Vary)
Jedno z nejuznávanějších děl japonské kinematografie představuje komplexní pokus o reprodukci posledních let života anarchisty a vyznavače volné lásky Sakaeho Ósugiho zabitého v roce 1923. Režisér Kidžú Jošida v díle reflektuje všemožné domněnky a báchorky, které se okolo Ósugiho osoby nakupily, ale přitom se nesnaží najít pravdu. Jeho cílem je kritické přehodnocení radikální postavy tváří v tvář bouřlivé době konce 60. let, přičemž odkazuje na propojení sexuality a politického radikalismu v dějinách Japonska 20. století. Paralelně s událostmi 10. a 20. let se věnuje fiktivnímu ději ze soudobého Japonska. Postupně nechává osoby procházet časem a prostorem a pojímá minulost a současnost jako souběžné časové dimenze.
Velký případ nadporučice Terezy Machátové (Jiřina Švorcová): Ing. Bernard (Vladimír Ráž) oznámí, že se jeho žena (Viola Zinková) nevrátila z návštěvy příbuzných v Berlíně. Tereza, která společně s kapitánem Landou (Gustav Heverle) záležitost vyšetřuje, si zjištěná fakta dá do souvislosti s nálezem těla utopené ženy. Pachateli zbývá jen přiznání... Nezajímavá konverzace na kriminální téma.
Barevný maďarský film o tělovýchově na závodě Na závodě "Rudý traktor" mají výbornou fotbalovou jedenáctku se skvělým středním útočníkem Telekim. Téměř celá továrna chodí "fandit", ale to je jediná sportovní činnost závodu. Poměry se změní, když se funkce spor-tounílio referenta ujme mladý Pišta Racz, který dříve neměl rád sport, ale vlivem svého děvčete Mariky své názory změnil. Organisuje na závodě MRK (maď. TOZ) za hromadné účasti pracujících, takže v lehkoatletické soutěži budapeštských závodů získá pak "Rudý traktor" prvé místo. Film se snaží řešit otázku, která je dnes i u nás aktuální, otázku činnosti závodních tělovýchovných organisací a převýchovy representantů. (FILMOVÝ PŘEHLED 5 / 1953)
Spořádaný muslim Ibrahim Dieng, jeho ženy a jejich děti obdrží jednoho dne poukázku na peníze od synovce z Francie. Ovšem pokus o vyzvednutí peněz na poště roztočí kolotoč útrap a odhalí podstatu senegalské společnosti. Ibrahim Dieng musí bojovat s byrokracií a úplatkářstvím. Mnozí z něj chtějí podvodně vylákat část peněz. Přesný obraz senegalské společnosti, zmítající se v křečích postkolonialismu, dostal očima Ousmana Sembeneho další rozměr: kritiku mužů, kteří nejsou schopni postarat se o základní potřeby své rodiny ze strachu, že utrpí jejich mužská čest. Sembene tak dříve než mnozí západní tvůrci ukázal, že patriarchální společnost je uměle udržovaná, neplodná a přežitá.
Co všechno se může stát v průběhu cesty přes most? Honza (Milan Hajn) miluje Hanku (Hana Baroňová), Hanka miluje Davida (David Borozidis). Spěchá za ním na rande, čeká ji před Národním divadelm, a Honza ji doprovází. Uprostřed mostu je náhoda spojí s kouzelným slepým harmonikáře (Radomil Uhlíř). Harmonikář ucítí jejich lásku a přiměje Honzu, aby se Hance svěřil. Poté jsou přímo na místě oddáni. Jenže všechno je jinak, než se na první pohled zdá. Tento krátký černobílý film je Chramostův první "nestudentský" projekt, pod vedením dramaturga Tomáše Kepky. Kombinuje prvky romantické komedie a fantasy.
Sovětský celovečerní barevný širokoúhlý film. Je to první část filmového zpracování románové trilogie Alexeje Tolstého „Křížová cesta". Dáša žije u sestry Káti, která je provdána za advokáta Smokovnikova. Je okouzlena básněmi Bessonova, ale teprve později poznává, že Káťa byla jeho milenkou a přinutí ji, aby se manželovi přiznala. Mezitím se Dáša seznamuje s inženýrem Těleginem. Káťa odjíždí do Paříže, Smokovnikov na Krym a Dáša do Samary k otci. Cestou se znovu setkává s Těleginem a uvědomuje si, že jej miluje. Vypukne válka; Tělegin narukuje. Dáša pracuje jako zdravotní sestra ve vojenské nemocnici. Tělegin, prohlášený za nezvěstného, se vrací, když takřka o vlásek unikl smrti, k níž byl odsouzen rakouským válečným soudem jako zajatec. Po únorové revoluci se Smokovnikov těší na ministerské křeslo v Prozatímní vládě; je však ubit rozezlenými vojáky, kteří žádají konec války. Káťa pomýšlí na sebevraždu. Zachrání ji příchod Roščina, do kterého je zamilována. Dáša mezitím již našla štěstí po Těleginově boku. Venku se připravuje nový revoluční úder. (FILMOVÝ PŘEHLED 46/1957)
Nejdivadelnější ze všech Chéreauových filmů vznikl podle povídky Josepha Conrada Návrat, jež byla v roce 1898 otištěna ve sbírce Příběhy neklidu a k níž měl autor sám velmi vyhraněný vztah – nenáviděl ji. Snad proto, že tu emoci důvěrně sdílel s hrdinou svého příběhu, blahobytně sebejistým a citově pokryteckým mužem, jemuž se právě zřítil svět. Chéreau Conradovu drásavě bolestnou a krutě smutnou studii rozpadu jednoho manželství posunul v čase do doby krátce před 1. světovou válkou, která hrozila zrušit všechny jistoty dekorativně elegantní, formalizované společnosti. A také, na rozdíl od literární předlohy, pootočil úhel pohledu, takže vztah, vnímaný původně jen z mužské perspektivy, získává rovnováhu sdílené agonie. Jeanova majetnicky sebeuspokojivá hrdost dostane jednoho dne nečekanou ránu, když po návratu z práce najde dopis, v němž mu žena oznamuje, že odchází k milenci. Ta žena, jež byla chloubou jeho „sbírky“, její nejcennější položkou, a o níž se domníval, že zná každou její myšlenku a každý sen. Než však stačí šok odeznít, Gabriela se vrací... Unavená vlastní touhou po lásce i strachem z ní čelí manželovi, jenž se ve víru vlastních, nečekaně objevených emocí snaží nalézt rovnováhu a řešení. Režisér svůj svíravě luxusní (César za výpravu a kostýmy) mikrosvět rodinného dramatu ozvláštňuje kombinací černobílého a barevného materiálu, sugestivním šerosvitným svícením i prostředky typickými pro dobovou kinematografii, jeho hlavní zbraní v této brutální citové vivisekci jsou ovšem oba hlavní představitelé, Pascal Greggory a Isabelle Huppertová.
Hrdinou současného amerického dramatu je mladý zpěvák David Taylor (Boris Kodjoe). Vydobyl si úspěch i slávu, ale odcizil se svému otci (Clifton Powell), biskupovi v jeho rodném městě.
Když se David dozví, že otec onemocněl a stojí na prahu smrti, vrací se domů. A tam zjišťuje, že jeho někdejší nejlepší přítel (Idris Eba) je připraven stát se otcovým nástupcem a ohrožuje vše, čeho otec za celý život dosáhl. David tak stojí před osudovým rozhodnutím. Má se vzdát vlastních přání, ujmout se otcova dědictví a smířit se se svou rodinou, s vírou a konečně i sám se sebou? Film, který natočil režisér Rob Hardy, vypráví o síle víry a odpuštění a provázejí ho nádherné gospely.
Sovětský film režiséra Alexandra Pankratova Sbohem, parto z mojí čtvrti evokuje dobu pokročilého „tání" v roce 1956, kdy se lidé osvobozovali z krunýře stalinistického dogmatismu a vymaňovali se z přetrvávajících vzpomínek na hrůzy války. Hlavní dějová vrstva zaznamenává nesnadné dospívání „dětí války", dětí vdov a válečných invalidů, otců právem i neprávem zatčených. Dětí, vyrůstajících v nuzných poměrech, v těsných komunálních bytech, odkud nebylo daleko k partám, jejichž ideálem se často stávali výbojní mladíci se zkušenostmi z podsvětí. V takto situovaném prostředí se rozvíjí dramatický příběh žáka deváté třídy Roberta, syna nespravedlivě odsouzeného otce a udřené matky; chlapec zakusí omamnou chuť předčasné lásky s o málo starší Milkou, která svůj pokus o roztržku s mladým kriminálníkem Gavrošem zaplatí životem. - Autorem scénáře je Edvard Volodarskij, který se specializoval na žánr akčního filmu, jistotou Volodarského rukopisu je pevně vybudovaná fabule s ostře dramatickou zápletkou, dobře charakterizovanou výstižnými sociálními typy, výrazem historických mravů a vztahů. Pankratov pojednal film v obrazově vytříbené konvenci retro, s nápadným využitím monochromu. Výsledkem je dílo, jež podává o zvoleně době zajímavou, originální informaci, neprovokuje však spoluprožitek jejího dramatismu.
