Filmy online ke shlédnutí zdarma

Dokument zachycuje v 84 minutách životy pomatených. Černobílý film, autentický od přijímacího pohovoru až po poslední pomazání.

Druhý Weerasethakulův celovečerní film začíná dokonale in medias res - bez jakýchkoliv titulků, rovnou v nemocnici, kde se setkáváme se dvěma ze tří hlavních hrdinů snímku: barmským emigrantem Minem a postarší ženou Orn, která dělá Minovi společnost. Nemocniční sekvence otevírá velké téma objevující se v klíčové roli ve všech režisérových filmech - téma nemoci, lékařů a lékařských zařízení. Nemocní hrdinové se prostřednictvím zdravotního stavu dostávají k podstatě své osobnosti (nebo karmy v buddhistickém pojetí) a jejich nemoc je důležitým dramatickým prvkem filmu. Jedním z hrdinů je i Min, jehož nepojmenovaná nemoc kůže je zároveň metaforou jeho postavení - Min je v Thajsku cizincem a sloupávání jeho kůže může být vnímáno jako symbol snahy získat novou identitu a nový společenský status. Narativ filmu je (oproti Tajemnému předmětu o polednách) lineární, jeho plynulost narušuje pouze titulková sekvence, umístěná do poloviny filmu, která snímek dělí na zhruba dvě stejně dlouhé části. Rozdvojená struktura se objevuje hned v několika Weerasethakulových filmech a ve Slastně tvá odpovídá dichotomii velkoměsta a přírody. První polovina tak v městských kulisách ustavuje ústřední trojici hrdinů (ke dvěma již zmíněným se přidává Minova dívka Roong), zatímco ta druhá, v kulisách džungle na pomezí Thajska a Barmy, rozehrává drama milostného trojúhelníku plného vášně, animální erotiky a nevyřčených traumat. Obě poloviny filmu nejsou odlišeny pouze prostředím a intenzitou zápletek, ale také barvami - zatímco první části dominují červené tóny, druhá je laděna dozelena. V cinefilních kruzích jsou dnes již legendární dvě výrazné erotické scény, které se explicitním zobrazením koitu a felace výrazně přibližují pornografické gramatice. Tyto scény však nejsou použity samoúčelně - jejich animálnost souzní s atavistickým prostředím džungle a emocionálně vypjatou druhou polovinou rozdvojeného filmu. Scény v džungli navíc upomínají na snímek Mrtví (Los muertos, 2004) argentinského tvůrce (hosta LFŠ 2010) Lisandra Alonsa, se kterým je Weerasethakul často srovnáván. - Jan Jílek

Tropická nemoc jsou vlastně filmy dva. První z nich je dosti naturalistický milostný příběh dvou mužů, vojáka Kenga, který slouží na severovýchodě země, a jeho venkovského nevzdělaného přítele Tonga. Idylický vztah zahrnuje návštěvy biografu, procházky přírodou a dialogy, ve kterých úsporným jazykem promlouvá velká láska. Tong však náhle zmizí. V druhém filmu se Keng ocitá v džungli, kde má ulovit nadpřirozeného a děsivého tygra. Temná džungle je však domovem duchů a dalších tajemných bytostí. "Tropická nemoc je pro mě filmem, díky kterému jsem se spojil s panenskou krajinou a jejími mystérii. Je to vzpomínka na lásku a temnotu zároveň", říká k filmu režisér.

Celovečerní debut thajského umělce Apichatponga Weerasethakula se stal, společně s totálně odlišným barvotiskovým retrowesternem Wisita Sasanatienga Fah talai jone (Slzy Černého tygra, 2000), jedním z prvních thajských filmů uvedených na některém z velkých evropských festivalů (zde konkrétně MFF Rotterdam). Již tímto prvním filmem si režisér získal mezinárodní uznání a Tajemný předmět o polednách zároveň v mnohém naznačuje témata a styl jeho pozdějších hraných děl. Snímek se pohybuje na pomezí hraného filmu, dokumentu a pseudodokumentu, přičemž mezi těmito třemi základními vyjadřovacími formami neustále osciluje. Dokumentární záběry thajského venkova a dialogy s obyvateli země se prolínají s mystickou aurou prostupující celým filmem, který je zároveň záměrně značně nestabilní i co se žánru týče (pohádka, road-movie, horror, sci-fi, muzikál). Dichotomii každodenního života v současném Thajsku a tajemných prvků zakořeněných v dávných pověstech či animistických příbězích (která bude jedním z dominantních témat Weerasethakulovy filmografie) naznačuje již název, v němž se propojuje nejasná formulace („tajemný předmět") s jasně daným časovým určením („o polednách", tedy v poledne). Název je zároveň autorovým „darem" kritikům, kteří všechny jeho další filmy rádi a často označovali termínem „tajemné předměty". Film byl natočen v amatérských podmínkách na černobílý 16mm materiál (poté byl překopírován na 35mm) a jeho příběhu dominuje princip improvizace. Štáb cestuje Thajskem od severu k jihu a vyzývá protagonisty k improvizovanému rozvíjení ústředního příběhu paraplegického chlapce a jeho domácí učitelky Dogfahr (její jméno se dokonce objevuje v původním názvu filmu). Tajemný předmět o polednách tak navazuje na surrealistický princip exquisite corpse, který praktikovala skupina kolem André Bretona a Marcela Duchampa. Jednalo se o hru, v níž každý zúčastněný rozvíjel dané téma bez vědomí toho, jak toto téma pojal předchozí hráč. Na konci hry vznikl text složený z jednotlivých příspěvků tvořících koláž na dané téma. - Jan Jílek

Animovaný film natočený podle seriálu o želví rodince a jejích kamarádech. Želváček Franklin žije v domečku spokojeně a s láskou se svými rodiči. Až do té doby, než se dozví, že se v rodině očekává radostná událost - maminka čeká miminko. Jeho kamarádi méďa, zajíc a bobr mu totiž vyprávějí, co se všechno změní po narození mrněte. Rodiče na něj nebudou mít prý čas, nebudou ho mít tak rádi jako dříve a jiné další hrůzostrašné, ale samozřejmě nepravdivé historky. Franklin se snaží vyřešit to po svém. Uteče za zeleným rytířem.

Padesát neosvětlených filmových pásů bylo připevněno na zeď v temné komoře. Poté byl na tyto pásy promítán snímek z prvního filmu bratří Lumiérů LE DÉBARQUEMENT DU CONGRÉS DE PHOTOGRAPHIE Á LYON. Po expozici a vyvolání byly znovu vyvolány, a tak vznikl nový film.

Hanada je profesionální zabiják, který se pyšní titulem „číslo 3“ pocházejícím z Top 10 stupnice jeho profese. To mu zajišťuje stálý přísun práce, dobré zázemí a coby bonus vášnivou (a záletnou) manželku. Změnu do jeho bohémského života přinese uhrančivá dívka posedlá smrtí, do níž se Hanada fatalisticky zamiluje. Na její přání také přijme riskantní zakázku, která se ovšem vinou nešťastné náhody nepovede. Hanada se stává psancem před tajemnou vše řídící organizací a pověstným zabijákem „číslo 1“.

Neznámy strelec s puškou a záľubou v žuvačkách v noci zaútočil na dodávku prevážajúcu väzňov, pričom dvoch z nich zastrelil. Väzenský dozorca Tamon je po tomto incidente na šesť mesiacov suspendovaný. Začína ale sám na vlastnú päsť pátrať po vrahovi. Kto vlastne boli tie obete? Koho poznali? S kým sa stýkali? Ako Tamon pátra, hromadia sa mŕtvoly a zdanlivé náhody. Zdá sa, že sa všetko točí okolo agentúry Hamaju, okolo dcéry jej majiteľa Yuko a okolo tajomného muža, ktorý je známy iba ako Akiba. Japonský film noir spoločnosti Nikkatsu a kultového režiséra Seijuna Suzukiho.

Jsou děti naší budoucností? Jaká bude budoucnost Středního východu? Jaké jsou izraelské a palestinské děti? Co formuje jejich život, myšlení a cítění? To jsou otázky, které si položili tvůrci dokumentárního filmu Sliby. Snímek vznikal v období relativního klidu v letech 1997-1998, kdy se filmaři vydali do uprchlických táborů i do domovů na předměstí, aby tak zachytili život sedmi dětí ve věku od 9 do 13 let z naprosto různých prostředí. Jejich strach, nenávist, zvědavost i empatie vytvářejí fascinující mikrokosmos konfliktu. Každé dítě se zdá být silným a inteligentním jedincem, každé už má navíc svůj jasný názor na to, komu Izrael doopravdy náleží. Z jejích výpovědí jasně vyplývá, že tyto děti jsou poznamenány a formovány nenávistí. Nejsilnějším momentem filmu je scéna, kdy režisér Goldberg iniciuje setkání židovských dvojčat Yarko a Daniela s jejich sousedem, palestinským chlapcem Farajem. Děti spolu stráví celý den, na jehož konci porozumí stanovisku toho druhého a usoudí, že válka neskončí, pokud se lidé navzájem opravdu nepoznají. Faraj, Yarko a Daniel si slíbí, že spolu zůstanou v kontaktu. Goldberg se za stejnými dětmi vrací o několik let později. Všichni vyrostli a stali se z nich (ne)dospělí: zatvrzelí ve svém přesvědčení. Je naprosto evidentní, že všichni už dávno ztratili svou dětskou nevinnost. [Zdroj: 34. LFŠ 2008]

Trechville je chudé předměstí Abidjanu, hlavního města Pobřeží slonoviny, a také cíl cesty dvou protagonistů v dokumentárním dramatu Jeana Roucha. Tito dva muži jsou původem z Nigérie a mezi sebou si říkají Eddie Constantine a Edward G. Robinson – jasný důkaz toho, kdo jsou jejich hrdinové. Věčný konflikt mezi tradičním a ze západu přejatým způsobem života se projevuje již během toho, jak oba muži pokračují v denní rutině a částečně odhalují své naděje do budoucnosti. (LFŠ 2006)