Třicátník Tony, pracující jako televizní reportér, těžce prožívá rozchod se svou životní láskou. Když jej šéf pošle do nedalekého parku natočit reportáž o bezdomovcích, příliš se mu nechce. Právě nedaleko tohoto místa totiž bydlela jeho milá a park byl oblíbeným útočištěm jejich setkání. Tentokrát se tam nesetká s ní, ale s tajemným bezdomovcem Amirem. Charizmatický muž se stává Tonyho duchovním vůdcem a svému učedníkovi ukazuje cestu, jak se opět stát pánem svého života. Tony se učí pohlížet na svět prostřednictvím svých snů a představ, jež mohou být stejně reálné jako skutečnost. Debut režiséra Saši Matijeviće svižným a lehkým způsobem vypráví příběh o nešťastné lásce a vyrovnání se s ní. Nekomplikovaným stylem ukazuje, jak lze i v těžké situaci opět uchopit život do svých rukou.
Libanonské město Tripolis je možná přitažlivou turistickou lokací, na životě v sídlištním paneláku na předměstí ovšem nic zajímavého není. Zvlášť když sdílíte přízemní byteček se svou akurátní starou matkou. Čtyřicetiletý majitel malé cukrárny má právě tak dost nekonečných rozhovorů, společných partií karet a nudných posezení u matčiny přítelkyně. Když ovšem jednoho dne zjistí, že matka odjela do Bejrútu, aniž to s ním předem projednala, cítí se zaskočený a podvedený. Na samostatný život totiž není vůbec připraven. A nezávislost není zdaleka tak zajímavá, jak si vysnil. Pro jeho monotónní existenci představuje rozptýlení i malý uličník ze sousedství… Dokumentárně laděná tragikomedie debutujících tvůrců se na komorním prostoru dotýká „globálních“ témat zpřetrhaných rodinných svazků a osamělosti člověka v navenek „uživatelsky přátelské“ moderní společnosti.
Třináctiletý aboriginský chlapec Bullet vyrůstá s matkou v zapadlém australském městečku v severozápadním regionu Kimberley. Absence otcovské autority však způsobí, že se jednoho dne kvůli žhářství ocitne ve vězení. Chlapcův otec TJ se rozhodne skoncovat se svým neuspořádaným životem ve městě. Podnikne dlouhou cestu stopem napříč Austrálií, aby se setkal s manželkou a synem, kterého nikdy neviděl. Jaký vliv na jeho setkání s rodinou budou mít nejrůznější lidé, které vykořeněný muž na své cestě potkává? Jak ovlivní návrat ztraceného otce celou aboriginskou komunitu? Debutující režisér Brendan Fletcher se při psaní scénáře ke svému debutu nechal inspirovat životními příběhy aboriginských obyvatel málo známého regionu Kimberley. Do hlavních rolí svého podmanivého snímku obsadil neherce. Vznikla autentická výpověď o neujasněném sociálním postavení domorodců, které většina australské společnosti odsunuje na okraj svého zájmu.
Renata je dívka, s níž je nebezpečné být a která dokáže být hrozbou i pro sebe samu. Je jí nejlépe, když se nemusí kontrolovat a někdo na její spontánní nápady reaguje. Zdá se, že by potřebovala pomoc, svým chováním ji však přivolá jen sotva. Dříve nebo později své blízké zákonitě odradí přílišnou nevázaností i tendencí lhát. A tak se potlouká po San Francisku, aniž by někam mířila či něco vědomě hledala. Ve filmu nejde o dramatický děj, ale o dojem naprosté autenticity a možnost přistoupit do intimní blízkosti postavy, která je představována se všemi nedostatky, podobně jako hrdinové ve filmech Johna Cassavetese. Přes veškerou zasněnost v díle nalezneme rovněž neopominutelné stopy neklidu. Ten dokazuje, že i svoboda může skličovat a možnost rozletu nutně neznačí štěstí. Z nezakotvenosti hlavní hrdinky pramení beznaděj, ale snímek dává i důvody, abychom věřili, že se přese všechny překážky v životě neztratí.
Jawdatovi je dvacet a pochází z muslimské rodiny. Studuje na izraelské univerzitě v Nazaretu, ale hebrejština mu nejde, a tak touží přejít na arabskou školu. Jeho původ mu zkomplikuje i námluvy s židovskou dívkou Jenine. Kromě toho má spory s konzervativním otcem Salemem, který je přesvědčen, že místní vysílač mobilního signálu škodí jeho úrodě i zdraví všech spoluobčanů. Mobilní telefon se postará i o další komplikace: zdá se totiž, že policii jsou podezřelé mladíkovy nevinné telefonické rozhovory s dívkou z palestinského území… Sameh Zoabi buduje na aktuálním „politickém“ konfliktu v zásadě apolitickou tragikomedii o mladíkovi, který touží vyletět z rodného hnízda. Snímek nepostrádá autobiografické rysy – autor se, podobně jako jeho hrdina, narodil na původně palestinském území, kde dochází k neustálým každodenním třenicím mezi starousedlíky a izraelskou administrativou. Film je autorův celovečerní debut.
Bratři Nero a Miguel o sobě dosud nevěděli. Neznali ani svého otce, dokud jim neposlal dopis s pozváním na svůj pohřeb. A tak se sourozenci setkávají poprvé v životě na železniční stanici, aby zjistili, že vlak tudy neprojel už řadu let, a započali tak svou pouť nekonečnou kastilskou Mesetou, žhnoucí krajinou, v níž jsou navždy přítomny otcovy příběhy. Míří na pohřeb, ale zároveň jdou vstříc především sami sobě, vtahováni uprostřed ničeho do zvláštního snového světa magických dimenzí, do toku vzpomínek, příběhů a snů, sjednocených pocitem samoty. Novátorskou vizuální poezií, plnou absurdity, humoru a melancholie, Cenzual Burley potvrzuje, že poezie nevzniká poetizací, ale způsobem nazírání. Přitom svůj nízkorozpočtový debut dokázal natočit pouze s jednou kamerou a sedmičlenným štábem. Díky tomu lze snadno uvěřit režisérovu krédu: „Jestliže nemáš peníze, natoč film, na který je nebudeš potřebovat. Příběh nic nestojí a pak už jen stačí obklopit se lidmi, kteří smýšlejí stejně jako ty a sdílejí s tebou tvé nadšení.“
Na dohled od slavné Akropole se nachází jedna z nejnuznějších athénských čtvrtí. V improvizovaných příbytcích zde žije rozmanitá komunita sběračů kovového odpadu. Ještě před úsvitem vyráží ve svých tříkolových náklaďáčcích do ulic řecké metropole. Staré ledničky, televize, drátěné matrace a veškerý myslitelný kovový odpad pak ke konci dne odvezou do sběrných dvorů a s minimálním výdělkem se vrací za svými rodinami, doufajíce, že druhý den bude jejich úlovek bohatší. Režisér Christos Karakepelis strávil přípravou svého filmu šest let, a dokáže tak divákovi nabídnout navýsost autentický pohled do života lidí, pro které je slovy jednoho z nich kovový odpad „pokladem i milenkou“. Působivý snímek s řadou silných momentů navzdory tématu plyne v poklidné atmosféře a zcela se obejde bez laciného sentimentu. O to silnější je jeho vyznění.
Režijní debut mladého polského dokumentaristy Michała Marczaka, oceněný na festivalu Hot Docs, nás zavede až na samotnou hranici severního Ruska. Nedaleko Severního ledového oceánu, v místě vzdáleném stovky kilometrů od nejbližšího obydlí, stále funguje jedna z posledních pohraničních stanic, kterou obývá skupina pěti vysloužilých vojáků. A právě sem směřují kroky devatenáctiletého brance Alexeje. I přes zjevnou absurditu střežení této hranice, kterou by mohl chtít omylem překročit maximálně lední medvěd, vojáci neustávají v plnění každodenních povinností. Vyjukaný Alexej je tak zasvěcen nejen do práce pohraničníka, ale také do nezbytných rituálů nutných k přežití v zasněžené pustině. Vizuálně vytříbený snímek nabízí skrze portréty jednotlivých vojáků i jejich vzájemné soužití zajímavou sondu do tak těžko uchopitelné „ruské duše“.
Být zpěvákem úspěšné punkové kapely není žádný med. Únavná turné, bídná hotelová strava, spaní v zasmrádlých lůžkových autobusech a po dobu sedmi měsíců každý večer nutnost ze sebe vydat před natěšeným davem to nejlepší. A to všechno s vědomím, že na vás doma čeká žena se třemi malými dcerami a vy byste nejraději byl s nimi. Své by o tom mohl vyprávět lídr slavných Pennywise Jim Lindberg, hlavní postava dokumentu americké režisérky Andrey Blaugrundové Nevinsové. Ta se rozhodla zjistit, jak probíhá přerod konvencemi a autoritami pohrdajícího punkrockera v zodpovědného otce. V dynamicky poskládaném snímku nechybí poctivý exkurz do hodně divoké americké punkové scény, zkušenosti s otcovstvím členů kapel jako NOFX, Rancid, US Bombs či Black Flag a samozřejmě řádná porce punkové muziky. A hlavně zjištění, že být zároveň dobrým zpěvákem a stejně dobrým otcem je dost těžké.
„Práce je pro mě tabu,” svěřuje se do kamery sedmapadesátiletá Annemette Beckmannová, kterou vychovávali jako princeznu, obklopenou luxusem v honosném sídle, a jež nikdy nemusela pracovat. Nyní žije se svou matkou v malém bytě v portugalském městečku Cascais. Z matčina důchodu jim zbývá na následujících čtrnáct dní dvacet eur, dluží, kam se podívají, a za návštěvu u zubaře platí starým obrazem. Bývalé dánské milionářky se kvůli otcovu bankrotu ocitly zcela na mizině. Oceňovaná dokumentaristka Eva Mulvadová pozorně sleduje jejich zoufalou situaci a skrze archivní záběry rodinného videa zároveň připomíná, jakým bohatstvím byly obě ženy obklopeny. Silný portrét komplikovaného soužití matky s dcerou, které dopadly z výšin přepychu až na samotné dno, výmluvně ukazuje, jak nepředvídatelným způsobem si dokáže život pohrát s osudy lidí.
