V historii děsivých námořních katastrof existuje loď, kterou zná snad každý. Pýcha společnosti White Star Line, ve své době největší loď na světě. Její tragický konec při první plavbě šokoval celou planetu. Jak mohla být loď, prezentovaná jako nepotopitelná, tak brutálně zničena, navíc s tak obrovskými ztrátami na životech? Byla posledním výkřikem elegance, pohodlí… a hlavně bezpečí. I po stovce let se objevují stále nové teorie. Použili snad při její stavbě podřadnou ocel? Nebo to byl požár ve skladu uhlí, který kapitána nutil i při průjezdu ledovým polem k nebezpečné rychlosti? Základní fakta o této nešťastné plavbě jsou dobře známá: loď vyplula 10. dubna roku 1912 ze Southamptonu, 14. dubna dvacet minut před půlnocí narazila do ledovce v severním Atlantiku a o pouhé dvě a půl hodiny později se potopila. Ze 2 228 lidí na palubě jich přežilo jen málo přes 700. Příběh Titaniku nás dodnes fascinuje, protože je plný tajemství a protichůdných tvrzení.
Epizody:
1 - Koniec jedné éry
2 - Ozvěny Titanicu
3 - Vzpomínky na Titanic
4 - Kapitán Smith
Pinku ze své povahy představují exploatační snímky, které stimulují publikum inscenováním situací, jež utvrzují určité předsudky, v případě tohoto žánru spojené s genderovými i sexuálními rolemi či vázané na představy o úchylkách a skrytých tužbách lidí. Ačkoli řada tvůrců se snaží v žánru zanechat osobitý otisk odlišující jejich dílo od konkurence, pouze výjimečně se diváci setkají s filmem, který by zcela odvrhl výchozí premisu žánru. Sekretářka: Sekret lásky, ověnčená výročními cenami časopisu PG, věnujícího se pinku filmům, přesně takovýmto ojedinělým titulem je. Příběh lásky třicátnice, která smířeně přijímá stereotyp kancelářské práce, a studenta, jenž ke všemu přistupuje idealisticky a nehodlá slevovat ze svých zásad, je zde zpracovaný nikoli nabízejícím se stylem prvoplánového šovinistického snu o náruživé úřednici, jejímuž nenasytnému libidu padne za oběť mladíček. Júdži Tadžiri proměnil skvělý scénář Kósukeho Takedy do delikátně pojaté romance vyprávěné z pohledu hrdinky. Podřízení ženské optice eliminuje tradiční machismus a naopak přináší citlivě odstíněnou psychologii titulní postavy (uhrančivě ztvárněné okouzlující Acumi Kubotou). Sex, jenž zde zabírá ještě více prostoru než v jiných pinku, má nejen opravdový erotický náboj, neboť namísto teatrálního skotačení ukazuje milování, ale především je pojatý jako komunikace mezi hrdinkou a jejími partnery. Júdži Tadžiri náleží mezi tzv. šičifukudžin (Sedm božstev štěstí), tedy skupinu pinku režisérů, kteří začínali jako asistenti předchozí generace tvůrců a debutovali ve druhé polovině 90. let. Ačkoli se nejedná o programově sdruženou skupinu, jejich snímky se vyznačují zájmem o intimitu a vztahy postav, namísto sociálně kritických či politických významů typických pro starší autory. Tadžiri začal v roce 1990 pracovat ve firmě Kana Mukaie Šiši Production jako asistent a podílel se na filmech režisérů Takahisa Zeze či Hisajasu Sató. Debutoval o sedm let později u firmy Kokuei. Jeho pozdější genderovou burlesku Sexuální mašina: Sezóna obscenit (Sekusu mašin: Hiwai na kisecu, 2005) mohli čeští diváci vidět v rámci Festivalu otrlého diváka v roce 2008. -
Jiří Flígl
Pinku filmy v dnešní době představují anachronismus. Obzvláště v Japonsku, zemi strmého technologického pokroku a masové digitalizace, působí existence erotických filmů natáčených na 35mm film a promítaných ze stejného materiálu jako bizarní retro. Ačkoli zdaleka nelze říct, že by pinku snímky v Japonsku čelily odlivu diváků, faktem zůstává, že jejich produkce pomalu klesá. Na rozdíl od zlaté éry žánru, kdy ročně vznikalo přes 200 titulů, se loni do kin dostalo jen 59 erotických snímků, přičemž ne všechny lze klasifikovat jako pinku. Kina specializovaná na lechtivé filmy dnes slouží spíš jako místo, kam si znavení úředníci chodí zdřímnout přes polední pauzu, a plynou z nich minimální zisky. Producenti mají hlavní příjem z prodeje filmů na DVD a z placených televizních kanálů. Současně jistý zisk generuje prodej pinku do zahraniční distribuce či jejich uvádění na festivalech. Vodnické zpívánky lze považovat za vyústění popsaných tendencí a mohly by předznamenat začátek nového trendu v pinku produkci: snímky vyráběné pro zahraničí, jež budou diváky lákat na okaté exotické atrakce a příslib příslušnosti k proslulému japonskému žánru. Projekt inicioval německý distributor asijských filmů Rapid Eye Movies, a ačkoli se na produkci podílely japonské společnosti a režisér i aktéři jsou japonské národnosti, není snímek určený pro japonský trh. Vedlejší indicie, jako vyšší rozpočet projevující se v nadstandardní stopáži, angažování francouzsko-německého hudebního dua Stereo Total a světoznámého kameramana Christophera Doylea (snímal většinu filmů hongkongského auteura Wonga Kar Waie) odhalují, že hlavním cílovým publikem jsou návštěvníci zahraničních festivalů. Neméně výmluvný je i samotný koncept rozpustilého muzikálu, jenž má potřebu své žánrové vymezení konstatovat v úvodním titulku (na doslovně růžovém podkladu). Ostatně japonští diváci by asi stěží potřebovali úvodní vysvětlení, jež popisuje bájnou postavu zvanou kappa, kterou lze označit za japonský ekvivalent vodníka. Právě nezbedná vodní bytost a řada dalších bizarních exotických prvků zaujímají roli hlavních atrakcí v burleskně vystavěném snímku, který namísto erotického vzrušení sází na přímočaré pobavení diváků. -
Jiří Flígl
Po nepovedeném vztahu se Nobuko rozhodne, že projde tvrdým dietním procesem, aby se stala hubenou a úspěšnou. Po jeho úspěšném zvládnutí Nobuko přijmou do módního časopisu, kde šéfová nesnese nikoho, kdo by měl jen trochu nadváhy. Během psaní článku potkává Nobuko Taiičiho, mladého a pohledného cukráře. Jenomže když Nobuko pustí do jeho dortíků, nemůže se zastavit a rychle nabírá na váze…
Adaptace Andersonovy pohádky odvíjející se v muzikálově komediálním stylu. Děj Ošklivého káčátka je zasazen na statek, kde žijí společně kohouti, slepice, kachny a husy. Jednoho krásného dne objeví kohout za plotem statku obří vejce a nenápadně ho strčí do snůšky vajec své družky… Brzy se vylíhne labuť, ale jelikož se pranic nepodobá nikomu z nich, je okamžitě celou farmou ocejchována a vystavena ze strany svých opeřených druhů neustálému ponižování a nedůvěře. Ale nakonec…
Bee Gees patří právem mezi nejpopulárnější světové skupiny minulého století. U zrodu stáli tři bratři - Barry a dvojčata Robin a Maurice Gibbovi. Z iniciálů jména Barryho Gibba je odvozen název kapely.Na začátku 60. let vyhrála skupina australskou rozhlasovou soutěž. Následoval první singl a s ním spojený ohromný úspěch. V roce 1967 se kapela přestěhovala zpět do Velké Británie, kde své úspěchy potvrdila. V 70. letech ovládlo hudební nebe disco a popularita Bee Gees byla odměněna cenou Grammy. V roce 1977 se proslavili hudbou k filmu Horečka sobotní noci s Johnem Travoltou a stali se doslova přes noc idoly pro milióny lidí na celém světě. Hudební dokument Pravdivý příběh Bee Gees je plný rozhovorů se členy kapely, ale i s jejich blízkými spolupracovníky a rodinou. Nahlédneme do málo známých domácích videí a archivních záběrů, uvidíme exkluzivní soukromé fotografie, poslechneme si jejich největší hity. Úspěch Bee Gees je důkazem, že jejich hudba je i nyní stejně svěží a zářivá jako předtím…
Dokumentarista Andrew Rossi získava na rok neobmedzený prístup do newsroomu najprestížnejšieho spravodajského denníka The New York Times, kde sleduje prácu novinárov a snahu vedenia o prispôsobenie denníka prostrediu internetu, kvôli ktorému zo dňa na deň klesá predajnosť printového vydania. Riešenie nachádzajú v spoplatnení online verzie, ktorá však môže denník potopiť. Komplexný pohľad na stav novinových médií 21. storočia dotvára profil Davida Carra, ktorý v minulosti prekonal kokaínovú závislosť a dnes pôsobí v Timesoch ako stĺpčekár.
Celá desetiletí byla Barbara Wallyová jednou z nejviditelnějších rakouských feministek. Několik let před nástupem do důchodu se tato bývalá ředitelka Mezinárodní letní akademie moderního umění v Salcburku vydala do Jemenu, kde její život nabral dramatické obrátky. Zamilovala se zde totiž do o dvacet let mladšího řidiče Khadhera a stala se jeho druhou ženou. A protože Khadher stále naléhal, aby přestoupila na jeho víru, jinak by „přišla do pekla“, stala se muslimkou. Ateismus, radikální feministické teorie i milovanou šunku tak vyměnila za šátek na hlavě, pokorné postavení druhé ženy a modlení se pětkrát denně. Režisérské duo Andreas Horvath a Monika Muskalová sledují netradiční pár při jeho pobytech v Salcburku i Jemenu, všímají si nejrůznějších nuancí mezikulturních střetů a jasně dokazují, že ty nejbláznivější scénáře dokáže napsat jen život sám.
Cesta za slávou a bohatstvím tentokrát Sindibáda přivádí na Minoův ostrov, kde je podle prastarých kronik ukryt poklad nedozírné ceny -- hlava sochy rhodského kolosu, vyrobená údajně z ryzího zlata.
Gabrielovi je šestnáct. Snaží se zjistit, kým je a kde je jeho místo v neustále se měnícím a komplikovaném světě. Vrací se zpět na Island z dvoutýdenního pobytu v Anglii, kde se seznámil a spřátelil s volnomyšlenkářským a rebelským spolubydlícím Marcusem, a všem připadá, že se nějak změnil. Řada nešťastných událostí, jakou je i sebevražda jeho nejlepší kamarádky Stelly, přinutí Gabriela k sebezpytování. To, co následuje, je spletí složitých a křehkých vztahů mladých lidí, kteří zápasí s vlastní identitou a vydobytím si svého místa v často neústupné společnosti. Po celou dobu se snaží poradit si s láskou, ztrátou, nenávistí, zradou, euforií, smutkem a nakonec, možná, s odpuštěním.
