Film je inspirovaný skutečným příběhem vdovy, která byla nucena pokácet své citroníky z bezpečnostních důvodů. Filmová vdova, Salma, žije v palestinské vesnici na zelené linii oddělující Izrael od Západního břehu. V životě zažila samá zklamání - matka zemřela a vychovával ji jen její otec. Také manžel zemřel velmi mladý a nechal ji samotnou se třemi dětmi. Ty už ale vyrostly a rozutekly se do světa. Salma zůstala sama jen se svým sadem citróníků, který zdědila po otci. A ten ji teď chtějí vykácet, protože si tajné služby usmyslely, že stromy poslouží jako dobrý úkryt pro islámské teroristy, kteří budou chtít zavraždit izraelského ministra obrany žijícího v sousedství. Salma se nevzdá a bojuje o svůj sad u soudu. Boj proti celému státu Izrael se zdá předem prohraný, ale Salmu podpoří nečekaný spojenec, ministrova manželka.
Otec se snaží sehnat peníze pro svého syna, který se chce vrátit ze Spojených států – privátní rodinnou historii tlumočí Pablo Fendrik v excelentním kinematografickém stylu. [Cinepur Choice 2008]
Portrét muže, který přepadává soukromá gymnázia, byl inspirován skutečným příběhem, který argentinský talent Pablo Fendrik využil ke strhujícímu stylovému cvičení. [Cinepur Choice 2008]
Civilní příběh francouzského režiséra Jacquese Doillona je moderní filmovou lekcí, která ukazuje stylistická klišé zprofanovaného žánru sociálního dramatu. [Cinepur Choice 2008]
Jaime Rosales se inspiroval skutečným činem, kdy byly před francouzským coffee barem brutálně popraveni dva policisté v civilu.
Necelé čtyři dny života jednoho muže, v nichž se bez přechodu prolínají všednodenní obrazy – osamělé snídaně, milostná avantýra, výlet, vražda, únos a dopolední nákupy. Španělský režisér Jaime Rosales se inspiroval skutečným činem, kdy byly před francouzským coffee barem brutálně popraveni dva policisté v civilu. Své nekompromisně minimalistické dílo pojal jako přírodopisný dokument s frustrujícím thrillerovým zakončením. Jednotlivé obrazy byly snímány v mnohaminutových záběrech pořízených objektivy s extrémně dlouhou ohniskovou vzdáleností. Silně misantropický film Kulkou do hlavy filtruje všechny dialogy přes skleněné tabule, hluk chodníků, rušné křižovatky. Maximální emoční odstup tak paradoxně s každou novou sekvencí zesiluje diváckou závrať a nejistotu. Patří hlavní postavy mezi baskické teroristy, zbabělce prchající před svými činy nebo mstitele trestající dávnou zradu? [Cinepur Choice 2008]
V příběhu o třech mudrcích z východu, kteří se jdou poklonit právě narozenému Ježíši, se nechal Albert Serra biblickou událostí inspirovat pouze rámcově. Jeho minimalistický „pouštní“ film je překvapivě nemoderní; zejména v tom, jak postavy přirozeně projevují svoji spiritualitu. Setkávají se s anděly, hovoří s Bohem, před Ježíšem učiní hluboké poklony. Černobílý, obrazově výrazně stylizovaný snímek, vznikl z improvizovaných třiceti stran scénáře, napsaných údajně za tři dny. Do rolí tří králů byli obsazeni dva sousedé z režisérovy rodné vesnice a Serratův otec. Josef byl přidělen šéfredaktorovi kanadského filmového časopisu Cinema Scope. Spontánní dílo Zpěv ptáků (název je odvozen od jediné skladby, která ve filmu zazní) vypráví o náboženské zkušenosti skrze odstranění jakékoli umělecké rafinovanosti. Dosahuje až primitivnosti Rosselliniho Františka či Pasoliniho Evangelia. [Cinepur Choice 2008]
Roku 1889 objal Friedrich Nietzsche v Turíně týraného koně, ztratil vědomí a také rozum. O filozofově osudu i konci víme mnoho. Ale co se stalo se zvířetem? Turínský kůň je dokonalou syntézou jedinečného stylu vlivného maďarského solitéra Bély Tarra. Promyšleným stylem dlouhých záběrů doprovázených sugestivní hudbou a soustředících se na neexpresivní herectví buduje Tarr podmanivou atmosféru bezčasí, které nemůže vyústit v nic dobrého. Snímek takřka beze slov nahlíží na nezbytnost lidského soužití a zároveň bezbrannost lidského pokolení tváří v tvář velkým změnám. Významy zde nejsou tvořeny dialogy postav, ale prostřednictvím jejich konání a pouze zdánlivého klidu okolo nich. Napětí pak nevyvěrá z dynamického střihu, ale z obsahu a struktury pečlivě komponovaných záběrů. „Přivedli jsme film do jeho logického vyústění,“ řekla o díle Ágnes Hranitzká, střihačka a partnerka režiséra. Ten navíc snímek označil za svůj vůbec poslední.
Po odsťahovaní sa z obľúbeného miesta mladý plešatý Harold vidí povrchnosť nových spolužiakov. Doma ho nechápe jeho mama ani sestra, tak sa ocitne v depresii zo svojho handicapu. Jeho kamarátom sa však stáva školník, ktorý ho poučuje o kapitolách života.
Čalouník Steffan se dozví o smrti bývalého přítele Martina, přezdívaného Hilda. Poslední přání Hildy bylo, aby Steffan vysypal její popel do moře. Martinova bohatá matka využívá svou moc, aby ututlala skutečnou příčinu smrti svého syna (AIDS) a zabránila plnění poslední vůle. Steffanovo podnikání je zrovna v krizi, a tak zvažuje, že přistoupí na její návrh za podíl na dědictví. To se však nelíbí poslednímu milenci Hildy Rexovi. Zmocní se popela a utíká k moři. Poslední symbolická cesta Hildy s Rexem a Steffanem se stává soubojem nejen mezi těmi dvěma, nýbrž také uvnitř Steffana mezi ryze materiální potřebou a láskou zhrzeného přítele, kterému Hilda po rozchodu nikdy neřekla o své diagnóze. [Mezipatra 2008]
Reakční majitel sauny, jehož přítel studuje teologii a zpívá Bachovy sbory, terapeutka, která učí nemocné AIDS smrtelnou meditaci a gymnastiku, reportérka, která se obléká jako muž, aby mohla špehovat gaye, doktorka Blut (Krev), která se nakazila virem v Africe, ministr se špatnými sliby, bohatý gay: to jsou hlavní postavy prvního německého hraného filmu o AIDS. Černá komedie, jejíž představitelé jsou berlínští homosexuálové a transvestité a jež satirickým způsobem nastiňuje první fáze paniky, která v osmdesátých letech panovala. [Mezipatra 2008]
