Filmy online ke shlédnutí zdarma

Vtipná porno parodie na slavný Friedkinův horor Vymítač ďábla. Hlavní hvězda snímku, Joanna Angel, se změřuje především na publikum mající fetiš nejen na hororové filmy, ale i metal, tetování a tvrdší věci obecně.

Kathy Bates a Alfre Woodard představují v dramatu Tyllera Perryho hlavy dvou rozdílných rodin a zároveň dlouholeté přítelkyně. Podvádění, neetické obchody a tajemství začnou spojovat jejich rodiny a ony se snaží pomoci všem zůčastněným.

Sadistická, sebecká, bohatá pani Hetty Marchová (Marjorie Eaton) využíva svojho starého gigola a renegádskeho vedca Otta Franka (Frank Gerstle). Dotuje jeho ilegálne experimenty vo svojom gotickom dome a plánuje transplantovať svoj mozog do tela mladej ženy. Najme si tri slúžky - cudzinky: Mexičanku Anitu Gonzalez (Lisa Lang), Britku Beu Mullins (Judy Bamber) a Rakúšanku Ninu Rhodes (Erika Peters). Frank dokáže použitím radiácie transplantovať mozog bez využitia chirurgie. Potom čo transplantuje mačací mozog do Anity a tá vyškriabe Beino oko, Nina sa stáva perspektívnou schránkou pre pani Marchovú.

Když má někdo rozumu za tři, dokáže cokoli. Kocour v botách – legendární dobrodružství chytrého a statečného kocoura Pera na toulkách po světě.

Zapomenuté transporty je jméno cyklu čtyř devadesátiminutových dokumentů historika a politologa Lukáše Přibyla, v nichž se autor věnuje transportům do méně známých koncentračních táborů a ghett na území Lotyšska, Běloruska, Estonska a východního Polska. První ze série dokumentů se věnuje koncentračnímu táboru Salaspils a životu v rižském ghettu. Přibylův dokument je mozaika vzpomínek přeživších českých Židů, deportovaných do Lotyšska v roce 1942. Celý obrazový materiál tvoří pouze dobové autentické záběry a fotografie nalezené v archivech, soukromých sbírkách i pozůstalostech v rodinách po bývalých příslušnících SS. Nemá vypravěče ani průvodní slovo, je sledem osobních zážitků, vyprávěných jejich přímými účastníky. Úplně vás mrazí v zádech, když jednoho muže slyšíte vyprávět o oblíbené zábavě velitele tábora, který téměř při každé návštěvě zastřelil několik vězňů - slovy svědka: "Chodil do tábora jako do bažantnice". Jiný muž zas přežil jako zázrakem raport, při němž za banální krádež nechali postřílet každého druhého nastoupeného. Jeho kamarádi po pravici i po levici už bohužel takové štěstí neměli. V táboře zabíjela nejen brutalita a zvůle esesmanů, ale i tvrdé zimy, při nichž teplota nezřídka klesala i ke dvaceti stupňům pod nulou. Navzdory veškeré hrůze a strádání si lidé v táboře a ghettu snažili uchovat alespoň střípky normálního života, dle hesla "Carpe diem" se jim občas povedlo uspořádat i večírek s tancem. Krádeže na pracovních postech mimo tábor byly pro vězně nejen existenční nutností, ale také jediným druhem odporu.

Zapomenuté transporty je jméno cyklu čtyř devadesátiminutových dokumentů historika a politologa Lukáše Přibyla, v nichž se autor věnuje transportům do méně známých koncentračních táborů a ghett na území Lotyšska, Běloruska, Estonska a východního Polska. První ze série dokumentů se věnuje koncentračnímu táboru Salaspils a životu v rižském ghettu. Přibylův dokument je mozaika vzpomínek přeživších českých Židů, deportovaných do Lotyšska v roce 1942. Celý obrazový materiál tvoří pouze dobové autentické záběry a fotografie nalezené v archivech, soukromých sbírkách i pozůstalostech v rodinách po bývalých příslušnících SS. Nemá vypravěče ani průvodní slovo, je sledem osobních zážitků, vyprávěných jejich přímými účastníky. Úplně vás mrazí v zádech, když jednoho muže slyšíte vyprávět o oblíbené zábavě velitele tábora, který téměř při každé návštěvě zastřelil několik vězňů - slovy svědka: "Chodil do tábora jako do bažantnice". Jiný muž zas přežil jako zázrakem raport, při němž za banální krádež nechali postřílet každého druhého nastoupeného. Jeho kamarádi po pravici i po levici už bohužel takové štěstí neměli. V táboře zabíjela nejen brutalita a zvůle esesmanů, ale i tvrdé zimy, při nichž teplota nezřídka klesala i ke dvaceti stupňům pod nulou. Navzdory veškeré hrůze a strádání si lidé v táboře a ghettu snažili uchovat alespoň střípky normálního života, dle hesla "Carpe diem" se jim občas povedlo uspořádat i večírek s tancem. Krádeže na pracovních postech mimo tábor byly pro vězně nejen existenční nutností, ale také jediným druhem odporu.

"Zapomenuté transporty do Běloruska" je druhým ze čtveřice devadesátiminutových filmů Lukáše Přibyla, které jsou mozaikou vzpomínek židů deportovaných z Čech a Moravy do koncentračních táborů a ghett v Lotyšsku, Bělorusku, Estonsku a východním Polsku. Tedy míst, o kterých se narozdíl od nechvalně proslulé Osvětimi, Treblinky, Dachau či Terezína příliš nemluví, ale které byly svědky stejně krutých osudů stovek tisíc lidí.Filmy jsou, bez použití současných záběrů a komentáře, složeny z velmi osobních zážitků, které se proplétají a vytvářejí dosud neznámý a překvapivý obraz přežívání v ghettech a táborech Riga, Salaspils, Kaiserwald, Malý Trostinec, Jagala, Ereda, Zamošč, Sawin a dalších. Svědci hovoří pouze o místech, osobách a událostech, se kterými se osobně setkali a každý zmíněný detail je pečlivě dokumentován pomocí unikátních, z naprosté většiny nikdy nezveřejněných autentických fotografií a filmových fragmentů, nalezených během let neuvěřitelně trpělivého bádání v archívech, soukromých sbírkách, na půdách domků v polských vesnicích nebo i v garážích rodin bývalých příslušníků SS. Pro výsledných šest hodin dokumentárního cyklu bylo pořízeno, po téměř celé Evropě, ale i v Izraeli, USA, Austrálii či Venezuele, více než 260 hodin záznamu. Natáčeným rozhovorům předcházelo letité pátrání po svědcích, spojené s pracným ověřováním jmenných seznamů přeživších, prohledáváním listin na matrikách, bezpočtem telefonátů a stovkami dopisů, inzeráty v novinách i na internetu. Mnozí z vypovídajících museli být dlouze přesvědčováni, aby se se svými zkušenostmi zažitými před více než šedesáti lety tvůrcům svěřili. Většina z nich o svých traumatech promluvila vůbec poprvé. "V některých případech trvalo i dva roky postupného získávání důvěry, než jsem obdržel svolení zaznamenat vzpomínky těchto válkou poznamenaných lidí. Jejich vlastní děti se o osudu svých rodičů dozvídaly až od nás." komentuje Lukáš Přibyl. Autoři projektu museli doslova bojovat s časem. "Jednou jsme letěli přes půl světa, abychom v Coloradu zjistili, že dohodnuté natáčení se nekoná. Starý pán totiž mezitím upadl do komatu a umíral. Se svolením lékaře a rodiny jsme se s ním v nemocnici přesto pokusili promluvit. Když uslyšel název tábora, ve kterém byl vězněn a který přežila jen hrstka lidí, probral se z bezvědomí a dvě hodiny s námi na kameru o svých zážitcích hovořil - poprvé ve svém životě. Během rozhovoru popsal, jak přečkal vlastní popravu a vyškrabal se z masového hrobu, a že čekal na nás, aby vše konečně někomu řekl. Muž ještě stačil promluvit s rodinou a zemřel v míru sám se sebou o osm hodin později."Tvůrci si také uvědomovali limity a ošidnost lidské paměti. Proto bylo každé interview pečlivě konfrontováno se všemi dostupnými prameny informací o tom kterém místě nebo člověku, což znamenalo studium tisíců stran dobových dokumentů, nacházejících se v depozitářích archívů a muzeí po celém světě - od nedávno odtajněných svazků bývalého KGB v pobaltských státech, dokladů shromážděných postupující americkou armádou v pětačtyřicátém roce, po důkazní materiály pro procesy s nacistickými zločinci v německém Bundesarchivu. Drtivá většina natočených svědectví však byla mimořádně přesná. Člověk, který přežil jako jediný z tisíce deportovaných, si nemá s kým své zkušenosti porovnávat a vyměňovat. O popisovaných místech rovněž nebyly natočeny žádné dokumentární filmy a literatura o nich takřka neexistuje, takže svědci do svých vzpomínek nemohli nevědomky integrovat poválečné poznatky. Sdělovali tak jen to, co si opravdu pamatovali.Každý ze čtyř filmů popisuje jeden cíl deportačních transportů a soustředí se na určitý způsob, jakým se lidé vyrovnávali s naprosto extrémními podmínkami. Právě premiérovaný díl o Lotyšsku tak konfrontuje zoufalý individualismus mužů v táboře Salaspils, kde, pokud nepadli za oběť kulce, většina vyhladovělých vězňů jednoduše umrzla, s životem v rižském ghettu, v kterém se lidé přes okolní hrůzu snažili uchovat si zdání "normálního" života. Mladí, věrni heslu "carpe diem", pod trestem smrti pořádali večírky a "tančili na hrobech, a to doslova" (slovy jedné svědkyně). Děti musely chodit do školy kolem šibenice, "na které visel soused". Smrt byla všudypřítomná, ale nechyběla tam ani láska. Díl o Bělorusku se zaměřuje na nacistickou vyhlazovací mašinerii v Malém Trostinci a minském ghettu a na partyzánský odboj. Zprostředkovává apokalyptickou vizi krajiny plné močálů a masových hrobů, v noci ozářené plameny šlehajícími z podpálených vesnic, země, kde půda "páchla vodkou, ohněm a krví". Nutnost žít s vědomím vlastního blížícího se konce v nedalekých vyvražďovacích centrech jako Sobibor a Majdanek pak popisuje část o východním Polsku, zaměřená na prakticky neznámé pracovní tábory a tranzitní ghetta. Jedinou možností, jak přežít, bylo uprchnout do nehostinného kraje s většinou nepřátelským obyvatelstvem, kde se život žida rovnal pěti kilogramům cukru. Útěk znamenal neustálé hledání útočiště, nekonečné skrývání, ustavičnou přetvářku, trvalou samotu. Jeden z vypovídajících byl například třikrát dopaden a uvězněn ve stejném vězení, pokaždé pod jiným jménem a s odlišným životním příběhem. Naopak fascinující příběh pětačtyřiceti českých dívek deportovaných do Estonska, které se jako jediné z transportu dožily osvobození, vypráví o pospolitosti a zarputilém odhodlání držet se hesla "jedna za všechny, všechny za jednu". Ženy vytrvaly jen díky neuvěřitelně sebeobětavé vzájemné pomoci a tvrdohlavé snaze nepřipouštět si tragédii odehrávající se kolem nich, přestože prošly celou řadou koncentračních táborů.Cílem režiséra Lukáše Přibyla bylo složit obraz historie z vlastních příběhů konkrétních lidí, dívat se na vše jejich očima a nepřisuzovat vypravěčům pouze roli komentátorů dějinných událostí. Dokumentární cyklus Zapomenuté transporty, ač pojednává o nanejvýš temné době, tak diváka inspiruje životním optimismem, vnitřní silou a moudrostí vypravěčů.

Jarrett je nic netušící venkovský balík, který tráví svůj čas většinou v bluesovém baru svého kamaráda Julese. Jeho život se ale změní v okamžiku, kdy dveřmi baru projde svůdná Nora. Nemůže tušit, že Nora je ve skutečnosti stvůra, která dokáže měnit svou podobu a je na útěku před svým milencem Vicem.

Akce se odehrává kdesi ve východní Evropě. Skupina amerických sportovců se potká ve vlaku. Tohle však není normální vlak..... Během jízdy se cestující začínají ztrácet. Jsou vězněni a mučeni v kovových klecích sadistickým vrahem a jeho pomocníky. Námět byl vzat z hororu TERROR TRAIN, ve kterém si hlavní roli zahrála Jamie Lee Curtis.

Film je natočen na motivy skutečné události, která se udála v 70. letech v americkém Madisonu. Barbara Hoffman (Thora Birch) je bývalá nadaná studentka chemie a současná prostitutka vedoucí dvojí život. Poté co se rozhodne s prostitucí skončit, nachází doma v koupelně polonahého muže ubitého k smrti. Je přesvědčená, že na ni vše nastražil její bývalý zaměstnavatel, aby se jí pomstil. Alespoň to tvrdí svému snoubenci Jerrymu (Brenden Sexton III), kterého následně přemluví, aby se těla zbavili. Jerry však psychický nátlak nevydrží a druhý den ráno vše přizná na policii. Mrtvý se jmenuje Harry Berge a je zasnoubený s jakousi Lindou Millar, které má po jeho smrti připadnout veškerý jeho majetek. Linda ale není k nalezení a Jerry se tak spolu s Barbarou, která odmítá vypovídat, stává hlavním podezřelým z vraždy. Zjistit, kdo je vlastně Linda Millar a kdo je zodpovědný za vraždu jejího snoubence má na starosti detektiv Lulling (Keith Carradine).