Příběh šestašedesátiletého Karla Pluhaře je příběhem stárnoucího člověka, příběh komorního, niterného účtování a zamyšlení nad životem. Karel Pluhař žije v početné rodině svých dětí, obstarává nejednu záležitost a cítí se vnitřně mladší a kupodivu mnohem méně vyhaslý než jeho dospělé děti "na vrcholu sil". Když se seznámí s Marií, ženou v mnohém nešťastnou, pocítí, že chopí-li se této příležitosti bez ohledu na malicherné zájmy a zábrany, může se ocitnout na prahu nového štěstí. Společně s Marií poznává, že člověk se nemá vracet k planému lítostivému vzpomínání, ale až do poslední chvíle života má s nadějemi a kurážnou podnikavostí hledět vpřed. Jen tak se mu život bohatě znásobí, nezadržitelně uplývající čas ztratí svou drtivou hořkost a člověk nepozná tíživé myšlenky staroby ani krutou deziluzi z trpného odevzdání se.
Povídkový snímek zkoumá často tragický dopad předsudků či podezírání, které opírají jen vzhled lidské tváře. Hosté v jedné zapadlé hospůdce líčí vlastní zkušenosti s takovými případy, navíc ovlivněnými zážitky z první světové války...
Film režiséra Jaroslava Balíka, vypráví o jeho filmařských začátcích v letech 1946-49. Ve filmu je propojena současnost s minulostí, tedy tzv. retrospektiva, kterou režisér Balík často ve svých psychologických filmech používal.
Konec války přinesl těm, kteří se ho dožili, nejen radost, ale také vážná traumata z trýznivých zážitků. Když nadšený filmový amatér, poněkud lehkomyslný mladík Pavel okouzleně natáčí plachou, do sebe uzavřenou dívku Helenu, netuší, že ona má za sebou zkušenost s koncentrákem. Vznikající milostný vztah mezi nimi je proto křehký a snadno zranitelný. Jako zajímavost lze doplnit, že původně měla být dívka židovského původu, ale tato okolnost musela být zamlčena.
Děj se odehrává v domově důchodců a vytváří mozaiku životních osudů starých lidí, kteří se snaží nalézt vztah k sobě i k životu v těchto specifických podmínkách. Každý z jeho obyvatel má svůj osobitý přístup k životu a jeho základním hodnotám. Největší zajímavosti titulu, který je poznamenán viditelně chladným realizačním přístupem, jsou hodnotné výkony herců starší generace. Někteří z nich vystoupil před kamerou po dlouhých letech a bohužel již naposled.
Jaroslav Balík několikrát prokázal citlivost vůči příběhům starých lidí (viz Romeo a Julie na konci listopadu), avšak jeho ještě častější zaujatost ideologicky vhodnými látkami jej společensky znemožnila a posléze vedla i k úpadku jeho tvůrčích sil. Konečná stanice se odehrává v domově důchodců a sleduje vztahy mezi několika jeho obyvateli, jejich různé přístupy k životu i rozdílné osudy, kterými byli poznamenáni. Ve filmu natočeném dosti chladně a jakoby nezúčastněně se ovšem setkáme s řadou známých osobností.
V létě 1944 se odehrává příběh skupinky dřevorubců, pracujících ve slovenských horách. Válka sice probíhá kdesi daleko, avšak napětí roste i v těchto odlehlých místech, ukrývají se zbraně. Jenže udávání a podezírání proniká i sem, do prostředí vskutku mezinárodního - vedle Slováků tam pracují i Češi a dokonce Polák. Hlavním hrdinou je český mladík, jenž do slovenských lesů utekl z protektorátu, ale je podezírán, že měl kontakty s gestapem. Pochybná vypravěčská úroveň tohoto silně spekulativního příběhu jen stěží přispívá k věrohodnosti.
Nenápadný účetní, vždy vyhodnocovaný jako nejsvědomitější pracovník, náhodně přijde na způsob, jak zpronevěřovat peníze, tak aby si toho nikdo nevšiml. Ani podrobná kontrola nic závadného v účtech nezjistí, jenže běžný občan, zvyklý žít skromně, si vůbec neví rady, co si má s nakradenými penězi počít... Snímek kolísá na hraně mezi rozvernou podvodnickou komedií a mravoličným zamyšlením. V hlavní roli exceluje Rudolf Hrušínský s příznačně nehnutým výrazem obličeje.
Stárnoucí pouťový kaskadér plánuje nové vybavení, aby mohl ještě působivěji předvádět své motocyklové umění. Jeho dcera však chce skoncovat s kočovnickým životem v maringotce. Režisér Jaroslav Balík natočil nepříliš přesvědčivou, toporně vyprávěnou výpověď o lidech žijících na okraji společnosti, příliš si nepomohl ani obsazením Josefa Kemra do hlavní role.
Jímavý příběh Karla Čapka o tragickém osudu navrátilce z Ameriky se dočkal prvního zfilmování již v meziválečném období, koncem 70. let vznikla další verze. Motivace postav však byly hodně zjednodušeny, poměru hrdinovy ženy, citově strádající dlouholetým odloučením, s obhroublým čeledínem schází větší plasticita stejně jako Hordubalovu zoufalému úsilí získat zpět manželčinu přízeň, zjednodušeno je i vyšetřování nešťastníkovy smrti...
Maloměšťácké pozůstatky v myšlení a jednání lidí ztrpčují život mladé ambiciózní učitelce, která se po mateřské dovolené vrací do školy. Snaží se žít podle svých značně idealistických představ, chce i v soukromí dodržovat názory, jaké hlásá v hodinách občanské výchovy. A zákonitě naráží na nepochopení a odmítavé postoje, dokonce i u svého zpohodlnělého manžela zubaře. Vznikla ideově příkladná, ale přesto značně mondénní moralita, která dnes sotva někoho osloví.
