Vojenské letectví patří k nejnáročnějšímu odvětví lidské činnosti. Každá sebemenší chybička se může stát osudovou, každý detail rozhoduje mezi životem a smrtí, mezi triumfem a tragédií. Piloti nevědí, kdy je klidných dnů a my jim často vděčíme za mír. Úvodní díl dvoudílného dokumentu vznikl na základě populární knihy „Není klidných dnů: Neuvěřitelné drama námořního letectví“. Předloha díky unikátním výpovědím svědků popisuje největší tragédie, které se odehrály v námořním letectví od 1. světové války po současnost. Zadržte dech a sledujte tisíce vzletů a přestání tak, jak je zachytily kamery v době války i míru. Záběry v tomto dokumentu pocházejí z celé historie letadlových lodí. Z dob mezi válkami, z druhé světové války, z Korey, z Vietnamu, z Perského zálivu i ze současnosti.
Chlapík jménem Árni Rúnar dostal jednoho dne nápad: pozve k sobě na dvorek pár kapel, které zdokumentuje v živé nahrávce. Myšlenka vyústila ve film. Árni dal ve svém studiu-boudičce dohromady hudební vybavení a modlil se za dobré počasí. Svolal všechny sousedy a napekl pizzu, muffiny a placky. A pak už začali přicházet talentovaní islandští muzikanti nové generace, aby společně poskládali obraz čerstvého ostrovního popu v létě roku 2009. Film Na dvorku je svým způsobem undergroundovou antitezí k velkorozpočtovému, tak trochu „reklamnímu“ portrétu islandské scény Screaming Masterpiece (Úplně geniální!, uvedeno na MFF KV 2005). Intimní, domácký snímek ukazuje „do it yourself“ náturu islandské scény, která tvoří zásadní lidské i tvůrčí podhoubí. Na festivalu „na dvorku“ účinkují nejlepší kapely z ostrova: Múm, FM Belfast, Hjaltalín, Sin Fang Bous... Diváka ale převálcuje i laskavý a účinný lidský rozměr všeho, co se tu děje – přátelství, ruční práce, milý amatérismus, chyby, které vedou k objevům.
Severská krajina Pobaltí, disputace o tvorbě, vhled do estonské kultury a moderní historie. Erkki-Sven Tüür je nejznámější estonský skladatel po Arvu Pärtovi. Vizuálně silný portrét jednoho z „duchovních minimalistů“, který býval strážcem majáku na Faerských ostrovech, plus hudební hostina: film vysloveně určený pro velké plátno. Tüürovu hudbu prý ovlivnili King Crimson, Emerson, Lake & Palmer, Frank Zappa a Genesis. Skladatel ovšem disponuje širokou škálou prostředků, od gregoriánského zpěvu po křiklavou teatrálnost. Co znamená být skladatelem? Jak se rodí hudební skladba? Snímek sleduje tvůrce při práci v rurálním domovském kraji, provází ho však i na scénu (s věhlasným dirigentem Neemem Järvim) a zachycuje setkání jeho artrockové kapely In Spe.
Americký muzikant a skladatel Raymond Scott udělal v hudbě hned několik velkých objevů. Ve třicátých letech minulého století vynalezl „cartoon soundtracky“: se svou jazzovou kapelou natáčel hudbu psanou přesně na filmový střih slavných honiček Toma a Jerryho. Po válce otevřel v Americe úplně jiný příběh, jímž se definitivně zapsal do dějin moderního umění, médií a technologií: stavěl – s podporou reklamních firem – první hudební programy k počítačům a syntezátory. Nesmírně vlivný autor měl nelehký a bizarní osud. Dokument natočil jeho syn, který se tu zároveň zabývá jejich vzájemným vztahem. Mezi současnými hudebníky, kteří o Scottovi ve filmu vyprávějí, je klasik filmové hudby John Williams a jazzový klarinetista z newyorské progresivní „downtown“ scény Don Byron.
Kapelu Throbbing Gristle označil už koncem sedmdesátých let poslanec britského parlamentu za „torpéda namířená proti civilizaci“. Její šéf Genesis P-Orridge je radikální, nápaditý a myšlenkově nesmlouvavý dodnes. Film americké režisérky zároveň vypráví jeho životní příběh „polysexuálního experimentu“. Genesis a jeho manželka se rozhodli sérií operací navzájem připodobnit svá těla a ocitnout se společně v prostoru mezi pohlavími (proto má dnes Genesis mimo jiné ženská prsa). Manželka však po několikáté operaci zemřela. Režisérčin debut si zjednal ve světě filmu a současného umění velkou pozornost.
Legendární producent a režisér v dubnu oslavil pětaosmdesátiny a loni se dočkal v rámci cen americké Akademie i ocenění za celoživotní dílo. Fascinující kariéru „krále béček“, který od počátku 50. let do současnosti vyrobil téměř čtyři sta filmů a režíroval jich víc než padesát, přibližuje dokumentární debut Alex Stapletonové. Kariéru Rogera Cormana, jenž produkoval a natáčel nízkorozpočtový „brak“, ale svůj osobitý rukopis uplatnil i v sérii poeovských adaptací, přibližují ukázky z jeho filmů i dobové materiály. Dílo mentora generace tzv. nového Hollywoodu s úctou a zaujetím komentují takové osobnosti, jako jsou režiséři Martin Scorsese a Quentin Tarantino nebo herci Jack Nicholson a Peter Fonda. Ve snímku, který zaujal i na festivalu Sundance a na MFF v Cannes, má však co říct i nestárnoucí Roger Corman.
Jan Wiener (1920–2010) utekl za druhé světové války před nacisty přes Jugoslávii a Itálii do Velké Británie, kde bojoval jako pilot R.A.F. V rodné zemi se proto dostal do komunistického lágru. Později znovu emigroval a žil v Lenoxu v Massachusetts. Jeho blízkým přítelem se stal scenárista, spisovatel a novinář Arnošt Lustig (1926–2011), jenž mimo jiné prožil část mládí v koncentračním táboře. Oba jsou protagonisty nové cesty po někdejší Wienerově „trase“. Zestárlý emigrant navštěvuje místa, kde zažil různé dramatické i tragické události, a potkává lidi, kteří mu kdysi pomohli. Vedle samotného Wienera je však vypravěčem jeho příběhu spisovatel Arnošt Lustig, jenž vnímá přítelovu minulost po svém – jako řadu příběhů odyseovského ražení. Ne vždy se protagonisté shodují v tom, co se odehrávalo a jaký to mělo smysl. Proti účastníkovi dávných událostí stojí člověk protichůdné povahy, vypravěč a zaujatý interpret, jenž je o své pravdě přesvědčen tak mocně, že to někdy ohrožuje i jejich přátelství.
Dvojice mladých ruských filmařů, Pavel Kostomarov a Alexander Rastorgujev, se pustila do netradičního experimentálního projektu. V desátém největším městě Ruska, v Rostově na Donu, uspořádali rozsáhlý konkurz na protagonisty a zároveň spoluautory dokumentárního filmu. Na základě více než půl roku trvajícího castingu vybrali režiséři padesát lidí, kteří zaznamenávali na kameru své životy. Příběhy tří z nich, jejichž osudy se vzájemně proplétají, nakonec posloužily za základ tohoto svérázného dokumentu, který je neotřelou a místy značně syrovou zprávou o životě současné ruské mladé generace a zejména o jejích milostných vztazích. Mladí hrdinové často tápou a snaží se najít své místo v životě; divák s nimi prožívá jak běžné každodenní situace, tak zlomové životní momenty. Před kamerou si počínají přirozeně a velmi otevřeně, což ještě zesiluje autenticitu výsledného tvaru.
FilmBULVÁR vychází z výpovědi Joyce McKinneyové, někdejší královny krásy s IQ 168, jež v roce 1977 unesla objekt své obsedantní lásky, mormonského misionáře. Byla zatčena a bulvární tisk ji vzápětí prezentoval jako perverzní nymfomanku. Dokument pečlivě zkoumá hysterický svět tabloidů, které zásadním způsobem vstupují do života svých obětí.
Patří mezi nejkrutější válečníky, kteří kdy kráčeli po zemi. A jsou to ženy. Podle Řeků mohl Amazonku porazit jen ten nejlepší a nejodvážnější z nich. Amazonky jsou vyobrazovány všemi různými způsoby od krvelačných zabijáků až po nymfomanky. Skutečnost je však daleko prostší. Amazonky jsou ženy, které bojují proti útlaku za použití násilí. Donedávna mnoho vědců věřilo, že jsou jen mýtus. Ale tým archeologů objevil v Kazachstánu důkazy, potvrzující, že válečnice skutečně existovaly.
