Tato válka měla učinit přítrž všem následujícím válkám. Byla to první válka, jenž zasáhla většinu planety a byla vedena na souši, na moři a poprvé v dějinách lidstva i ve vzduchu.
Válečný spor vznikl jako důsledek obrovského zostření svárů mezi světovými mocnostmi v nelítostném boji o sféry vlivu, kolonie, zdroje surovin, trhy a odbytiště. Nejrazantněji postupovalo Německo, jehož zájmy se střetly se zájmy nejsilnějších koloniálních velmocí - Anglie a Francie. Také neustále vzrůstal i spor rakousko-uhersko-ruský o sféru vlivu na Balkáně. Důsledky měly být katastrofální...
Další z řady válečných dokumentů je, vedle veleúspěšného cyklu 2. světová válka, cyklus neméně zajímavý, nazvaný "VÁLEČNÉ ŠÍLENSTVÍ". Závěrečný díl dokumentu, nazvaný Válka v džungli, se věnuje jedné ze „zapomenutých“ válek. V džunglích, horách a na planinách Barmy a Číny zuřily tuhé boje mezi spojeneckými a japonskými armádami, které se vyznačovaly velkým počtem ofensiv. Tento dokument zachycuje ty znich, který byly vybojovány takovými skupinami jako byly Čindité a oddíl válečných veteránů pod vedením Luise Mountbattena a amerického generálporučíka Josepha Stilwella na straně úderných sil spojenců v bojích o cestu do Mandalay.
Jsou diktátoři vůbec někdy dobří? Je lepší militantní islamista, nebo ozbrojený demokrat? Na to hledají odpověď dvě neohrožené pákistánské ženy v rámci celosvětového koprodukčního cyklu Proč potřebujeme demokracii?
Dnešní díl cyklu "Proč potřebujeme demokracii?" si klade za cíl vyvolat diskusi o tom, zda diktátoři mohou být za některých okolností "dobří", čímž je míněno společnosti prospěšní. Tvůrci dokumentu "Večeře s prezidentem" nás zavedou do Pákistánu, země, která v posledních letech díky svému vývoji rozhodně má k této otázce co říci. Oficiální název země zní Islámská republika Pákistán, ale od roku 1999 stojí v jejím čele voják Parvíz Mušaraf. Ten proklamuje náklonnost k Západu, demokracii považuje za nezbytnost, ale mnohým se nelíbí právě vojenská moc, kterou reprezentuje. Na druhé straně máme muslimské radikály. Co by se změnilo, kdyby se dostali k moci oni? Nahlédneme nejen do prezidentského paláce, kde povečeříme s Mušarafem a jeho matkou, ale vyslechneme také názory obyčejných chudých obyvatel Pákistánu.
Dokument HBO nás zavádí do válkou zničeného Konga, kde od r. 1998 byly statisíce žen znásilněny vojáky z obou znepřátelených stran. Filmařka Lisa F. Jacksonová natočila strhující snímek o traumatizovaných obětech násilí, jež strach a zahanbení nutí mlčet.
Dokument z původní produkce HBO nás zavádí do válkou zničené Demokratické republiky Kongo, kde od roku 1998 zahynuly čtyři miliony lidí a statisíce žen bylo uneseno, znásilněno a mučeno nejen zahraničními vojáky, ale i těmi, kdo je měly chránit - členy konžské armády. Filmařka Lisa F. Jacksonová, držitelka ceny Emmy, která byla v pětadvaceti sama znásilněna třemi muži, se se štábem vydala hluboko na území Konga, aby zjistila, co se tam stalo a proč. Hovořila nejen s mírovými aktivisty, lékaři a se dvěma skupinami násilníků, kteří jsou stále vojáky konžské armády, a o tom, co dělali, vyprávějí s děsivou upřímností, ale hlavně se setkala s traumatizovanými oběťmi znásilnění. Se ženami, které sice za své ponížení nemohou, ale rodiny i společnost je považují za pošpiněné a zavrhují je. Strach i zahanbení, jež ty, co znásilnění přežily, dodnes prožívají, je nutí mlčet a svět je k jejich utrpení lhostejný…
Přehrada Tři soutěsky, megalomanský projekt současné čínské garnitury, propojuje osudy mnoha lidí. Ke dvěma milionům repatriovaných lidí i k zaměstnancům obrovského říčního projektu přibývají každoročně také davy západních turistů, kteří touží během luxusní plavby proti proudu řeky naplnit své představy o tom, jaká Čína je. Trajekt díky tomu poskytuje pracovní příležitost jak mladé dívce z chudé rodiny, tak mladíkovi, který si chce vydělat, aby posílil své postavení mezi městskými vrstevníky a získal existenční nezávislost. Během plavby sleduje čínský režisér, usazený v Kanadě, nejen situaci okolo přehradního projektu, ale i celkovou atmosféru v zemi. Vystihuje rozdíl mezi oblastmi, do kterých Čína investuje, a těmi, ze kterých čerpá svou nesmírnou sílu, a všímá si drobných projevů nesvobody a ústrků. Jedna z postav filmu říká: „Hrdinové mají v Číně těžký život, ale obyčejný člověk je na tom ještě hůř." Velký podíl na úrovni filmu má kameraman Wang Shi Qing, který obrazovou stránku vybavil řadou působivých pomalých jízd a přesně komponovaných statických záběrů.
V průběhu večera Bratři Ebenové v doprovodu skupiny ETC odehráli na čtyřiadvacet skladeb reprezentujících všechna tři jejich alba a přivítali na pódiu několik hostů jako Ivu Bittovou, Jiřího Bartošku nebo Jiřího Schmitzera, kteří se podíleli na vzniku jejich zatím poslední, dvojnásobně platinové desky Já na tom dělám. Více než hodinový koncert, který je na DVD zdokumentován ve filmovém obrazu 16:9, je pak samozřejmě doplněn o řadu bonusů jako videoklipy Pojďme si povídat, Já se v tom nevyznám a Já na tom dělám, tři písně z archivu České televize a jejích pořadů Šest ran do klobouku a profil skupiny Bratři Ebenové, sestřih vtipných průpovídek aneb "to se vystřihne", "making of" z letošního turné, fotogalerii zahrnující fotky ze soukromých archivů členů skupiny, biografii, diskografii atd.
Novinář John Pilger zkoumá role Washingtonu v manipulaci latinskoamerické politiky v průběhu posledních padesáti let. Tento film odhaluje nekalou politiku pokračující v Iráku, Íránu a Libanonu. Pozoruhodný je vzestup Venezuely, která nastolila vlastní demokratický systém, založený na úsilí zbavit se všemožných závislostí a diktátů i přes riziko možných intervencí nebo sankcí.
Dokument přináší zcela odlišný pohled na fungování demokracie, než jaký je denně předhazován v "nezávislých a objektivních" médiích.
Dokument nás zoznámi so 17- ročným chlapcom menom Hari Rai, ktorý žije v malej dedinke v Himalájach v Nepále, a priblíži nám jeho výnimočnú cestu. Hari je študent, napriek tomu však pracuje ako nosič, aby si dokázal pokryť školné a životné náklady. Napriek tomu, že je veľmi mladý, má už trojročné skúsenosti s nosením nákladu do hôr a späť, do najbližšieho mesta. Sledujeme Hariho Rai na jeho ceste cez fascinujúcu himalájsku krajinu, spoznávame Hariho vnútorný život, jeho myšlienky, túžby a sny a zároveň spoznávame kultúru a spôsob života miestnych ľudí. Pochopíme, aké sú základné aspekty ich života: rodina, príroda a náboženstvo. Zo 60 000 detských nosičov v Nepále je Hari jeden z tých šťastnejších, ktorí majú možnosť chodiť do školy. Vo filme máme možnosť vidieť, čo Hariho stojí jeho vzdelávanie.
Do krásného domu na americkém předměstí se narodila blonďatá dvojčata Mark a Alex. Idyla netrvala dlouho: manželství rodičů se rozpadlo a puberta bratrům přinesla poznání, že nejsou heterosexuální. Jejich dospívání poznamenaly drogy, znásilnění a nakonec společný pokus o sebevraždu. Dvojčata byla násilně rozdělena a dnes, po letech, se snaží k sobě najít cestu. Alex, v současnosti Clair, podstupuje změnu pohlaví a Mark se musí naučit přijmout skutečnost, že už nemá identického bratra. Claiřina matka nové pohlaví svého dítěte odmítá, zatímco otec ke své dceři nachází nový vztah. Upřímný film o rodinných poutech využívá široké spektrum obrazových zdrojů – čerpá z rodinného archivu filmů a fotografií, konfrontuje obě dvojčata ve vzájemném rozhovoru a využívá i tradičních, samostatných výpovědí členů rodiny na kameru a impresivních záběrů krajiny. Tým mladých režisérů tři a půl roku sleduje postavy filmu na studiích v New Yorku a San Francisku, na stáži v Praze i při návštěvách doma. Atmosféru filmu silně dotváří působivý soundtrack. [Mezipatra 2008]
Zapomenuté transporty je jméno cyklu čtyř devadesátiminutových dokumentů historika a politologa Lukáše Přibyla, v nichž se autor věnuje transportům do méně známých koncentračních táborů a ghett na území Lotyšska, Běloruska, Estonska a východního Polska. První ze série dokumentů se věnuje koncentračnímu táboru Salaspils a životu v rižském ghettu. Přibylův dokument je mozaika vzpomínek přeživších českých Židů, deportovaných do Lotyšska v roce 1942. Celý obrazový materiál tvoří pouze dobové autentické záběry a fotografie nalezené v archivech, soukromých sbírkách i pozůstalostech v rodinách po bývalých příslušnících SS. Nemá vypravěče ani průvodní slovo, je sledem osobních zážitků, vyprávěných jejich přímými účastníky. Úplně vás mrazí v zádech, když jednoho muže slyšíte vyprávět o oblíbené zábavě velitele tábora, který téměř při každé návštěvě zastřelil několik vězňů - slovy svědka: "Chodil do tábora jako do bažantnice". Jiný muž zas přežil jako zázrakem raport, při němž za banální krádež nechali postřílet každého druhého nastoupeného. Jeho kamarádi po pravici i po levici už bohužel takové štěstí neměli. V táboře zabíjela nejen brutalita a zvůle esesmanů, ale i tvrdé zimy, při nichž teplota nezřídka klesala i ke dvaceti stupňům pod nulou.
Navzdory veškeré hrůze a strádání si lidé v táboře a ghettu snažili uchovat alespoň střípky normálního života, dle hesla "Carpe diem" se jim občas povedlo uspořádat i večírek s tancem. Krádeže na pracovních postech mimo tábor byly pro vězně nejen existenční nutností, ale také jediným druhem odporu.
