Třiadvacet minut po jedné, ráno 26. dubna 1986, dělilo Evropu od nejhorší jaderné katastrofy už jen několik sekund. Čtvrtý reaktor jaderné elektrárny v ukrajinském Černobylu právě explodoval. V Sovětském svazu bylo černobylské trauma tak hluboké, že ho mnozí považují za první krok ke zhroucení komunistického režimu. Tento film vypráví minutu po minutě drama poslední hodiny předcházející této tragédii. Uvidíte příběh očima hlavních protagonistů, pracovníků elektrárny, kteří měli to štěstí a přežili i těch, kteří okamžitě nebo brzy po neštěstí na následky havárie zemřeli.
Té noci se v Černobylu protnuly dvě osudové okolnosti. Chybná konstrukce reaktoru a despotická a sebestředná povaha hlavního inženýra Anatolije Ďatlova. Řídící směna nevěděla téměř nic o tom, proč a za jakých podmínek je tento grafitový reaktor při nízkém výkonu tak nestabilní. Druhou riskantní okolností byla nepředvídatelnost chování ing. Ďatlova samotného. Je podoben technologii, kterou chce ovládat. Tuto noc se Ďatlov s reaktorem střetl v souboji síly, který je oba zničil. Jednatřicet minut po půlnoci se hádka kvůli hladině výkonu, při níž může začít bezpečnostní zkouška čtvrtého černobylského reaktoru, vyostřila...
Ghetto No.1 je Chanov. Chanov je romské ghetto. Synonymum bezradnosti, nemohoucnosti, směsice pokrytectví a dobře míněných snah řešit takzvanou romskou otázku. Chanov, naše noční můra, výčitka, špatné svědomí. Ale i omezenost, agrese, bezvýchodnost. Prohlásí-li někdo, že žije v Chanově, je automaticky zařazen na nejspodnější myslitelnou sociální příčku. Je to nesmazatelné stigma. Chanov je značně horká půda – místo s nadprůměrně vysokou kriminalitou, pětadevadesátiprocentní nezaměstnanstí, skoro osmdesátimilionovým dluhem na nájemném. Obrazy, které Chanov nabízí, mluví samy za sebe. Ve filmu nechci obžalovávat (po pravdě řečeno nevím koho), nepředkládám osvícené recepty (pochybuji, že nějaké existují). Smyslem dokumentu je nahlédnout a nechat nahlédnout za jednu neviditelnou, ale bolestně citelnou hranici v srdci bezhraničné Evropy.
Dokument Australanky Rhondy Byrne shrnuje všechny teorie posledních sedmdesáti let v oblasti osobního rozvoje a pozitivního myšlení. Celý je založen na zkušenostech účinkujících psychologů a "učitelů úspěchu", kteří se osobně před natáčením neznali a každý z nich působil samostatně. Valná většina také o tomto žhavém tématu, který mimochodem odstartoval v polovině minulého století americký průkopník osobního rozvoje Earl Nightingale, napsali vlastní knížky, z nichž mnohé vyšly i v češtině. Za zmínku stojí také to, že o čem se zde hovoří, nyní podporuje i část vědců. Kvantoví fyzikové tvrdí, že velkému třesku, který stvořil vesmír a všemu ostatnímu, co se na světě děje, pravděpodobně předcházely myšlenky.
Dokumentárny film o frontmanovi kultovej skupiny The Clash.
Film známeho režiséra hudobných dokumentov a videoklipov Juliena Templa je poctou ústrednej osobnosti britstkej hudby, frontmanovi skupiny The Clash Joeovi Strummerovi. Na speváka, gitaristu a autora piesní, ktorý zomrel v roku 2007, v dokumente spomínajú jeho kolegovia z The Clash a ďalších skupín, v ktorých pôsobil, ale aj ďalšie osobnosti, ktoré hudobne, či inak ovplyvnil, ako napríklad Bono Vox z U2, Anthony Kiedis a Flea z Red Hot Chilli Peppers, ale aj herci Johnny Depp, Matt Dillon a Steve Buscemi.
Dvoudílný dokumentární portrét úžasného torontského klavíristy Glenna Goulda (1932-1982), který ve dvaatřiceti letech ukončil zářivou koncertní kariéru a jako jeden z prvních docenil mocný vliv médií. Jeho matka chtěla z něho mít pianistu již od narození, a tak vyrůstal v prostředí plném hudby a již v útlém dětství si zamiloval rozhlas, médium, kvůli němuž později opustil svou koncertní kariéru. Proslul především interpretacemi skladeb Johanna Sebastiana Bacha, ale k jeho oblíbeným skladatelům patřili také L. van Beethoven, Sibelius, Richard Strauss, Prokofjev, Hindemith i Skrjabin, zároveň psal i vlastní hudbu. Proti jeho názoru, že umělec měl by pracovat v ústraní a zůstat anonymním ("ideální poměr umělce k publiku je jeden k nule"), je postaven názor slavného houslisty Yehudi Menuhina, jemuž atmosféra živých koncertů bohatě vynahrazuje technické nedostatky. Střet umělce s každodenním světem líčí epizoda, v níž pianista poslouchá ve studiu vlastní nahrávku, zatímco mistři zvuku debatují o škodlivosti černé kávy se smetanou z automatu. To, že se Gould uměl konzumnímu světu postavit, dokládá naopak historka o jeho úspěšném podnikání na burze. Byl svérázný puntičkář, osamělý fanatik hudby, těžký introvert a jeho nahrávky dodnes fascinují posluchače na celém světě.
Glenn Gould v mistrovské pozdní próze Thomase Bernharda "Ztroskotanec" představuje "inkarnaci" oněch vlastností, o něž usiluje většina Bernhardových hrdinů: dokonalost, sebedisciplína a úzkostlivá touha po řádu všech věcí. Během klavírního kurzu se v salcburském Mozarteu setkávají Glenn Gould, Wertheimer a vypravěč. Poté, co vyslechnou neuvěřitelný Gouldův interpretační výkon, se Wertheimer i vypravěč rozhodnou navždy opustit hudební dráhu. Toto rozhodnutí je přivede k psaní: zatímco vypravěč se neúspěšně pokouší sepsat studii o Gouldovi, Wertheimer (kterého Gould vždy nazýval ztroskotancem) se ponoří do duchovědy, která jen prohloubí jeho skepsi mířící až k nejzazšímu zoufalství: sebevraždě.
Kompilácia zložená z krátkometrážnych francúzskych klasík pornografického charakteru, objavených v podkroví jedného parížskeho bytu, ktoré okrem Polissons et galipettes ukrývalo celú haldu starého materiálu z nemej éry. Dnes už raritný materiál bol náhodou objavený príbuznými po pôvodných obyvateľov domu a následne zaslaný do Národného filmového archívu, v ktorom sa prehrabával Michel Reilhac až do vtedy, kým nenašiel čo hľadal - a to kopu zaujímavého a šteklivého materiálu hodnú zverejnenia (údajne až 300 porno kúskov). Z nich Reilhac vybral a nechal remasterovať 12 z nich, z toho jeden animák z americkej produkcie uzatvárajúci Polissons et galipettes ako záverečný likérový bonbónik.
O rekonštrukciu obrazu sa postarali odborníci z Archives of the Centre National de la Cinmatographie. Novú zvukovú stopu si na starosti zobral Eric Le Guen.
Zhruba 70 minútový zostrih obsahuje nasledovné krátkometrážne porno filmy: La coiffeuse (1905), L'atelier faiminette (1921), L'abbé Bitt au couvent [Mr. Abbott Bitt at Convent] (1925), La fessée à l'école (1925), Mousquetaire au restaurant (1920), La voyeuse (1924), Miss Butterfly (1925), Agénor fait un levage (1925), Devoirs de vacances (1920), L'heure du thé [Tea Time] (1925), Massages (1930), Buried Treasure (1925).
Veková prístupnosť Polissons et galipettes nesie označenie R18.
High Tech Soul je první dokument, který se pouští do odkrývání hlubokých kořenů
techna po boku kulturní historie Detroitu, jeho rodiště. Od rasistických nepokojů roku 1967 po undergroundovou párty scénu pozdních osmdesátých let, detroitský ekonomický pokles nezastavil vynález nového druhu hudby, který přinesl mezinárodní pozornost svým producentům a domovskému městu.
Jméno Jana Švankmajera najdeme ve všech světových encyklopediích - a zdaleka ne jen těch, které jsou specializovány na umění. Jeho surrealistické vize, v nichž většinou animuje živé herce a zároveň různé předměty, získaly v zahraničí zřejmě větší věhlas než u nás doma. Za komunistického režimu totiž Švankmajer nebyl žádnoucím tvůrcem. Z jeho filmů jmenujme alespoň tituly Don Šajn, Zánik domu Usherů, Kyvadlo, jáma a naděje, Něco z Alenky, Otesánek. V těchto dnech slaví Jan Švankmajer své sedmdesáté narozeniny a retrospektivu jeho díla spolu s dokumentem (jenž vznikl ve francouzsko-české koprodukci) lze považovat za malou splátku obrovského dluhu, který vůči tomuto umělci dodnes naše společnost má.
Střihový film. Ukázky z archivních filmů, většinou z počátků filmové historie, jsou zasazeny do baletně - pantomimického rámce, s nímž vytvářejí lyricky zbarvený příběh. Film byl uveden s podtitulkem Opera - diskuse a obsahuje části: Předehra: Pohyb v čase, První jednání: Údiv nad zázraky, Druhé jednání: Pozvání do města se železnou věží a dřevěným kolotočem, Mezihra: Malá inspirace k velké lásce, Třetí jednání: Od oltáře k oltáři.
Reportáž z koncertního turné Karla Gotta.
