Filmy online ke shlédnutí zdarma

Životní osud a tvorba geniálního skladatele, který se narodil v Čechách.

Dokumentární film Jana Špáty o starých osamělých ženách, dožívajících svůj život na venkově. „Ty ženy vesměs nemají strach ze smrti, snad jen z umírání, a to ne proto, že se bojí bolesti, ale že by někoho obtěžovaly, potřebovaly. Smrt je pro ně součástí života, je jeho samozřejmou složkou,“ říká režisér v explikaci svého filmu.

O hodnotách mladých lidí v posledním roce totalitního režimu. Poslední záběr filmu je natočen 17. listopadu 1989 na Národní třídě.

Hudebně obrazová koláž o naší zemi.

Esfir Shubová použila nalezené zlomky carského filmového archivu a vytvořila střihový dokument, který mapuje vývoj v Rusku v letech 1913 - 1917. Mezititulkových komentářů je využito zejména k ironickému shazování carevského režimu a s ním spojených majitelů půdy a kněžského stavu. Ve filmu jsou také použity úryvky z Leninových prací, zejména k závěru, kde se ke slovu dostává bolševická revoluce.

Ačkoliv se celovečerní dokument známého evropského dokumentaristy soustřeďuje na mikrokosmos u pobřeží Viktoriina jezera v Tanzánii, vypovídá velmi naléhavě o globálních problémech současného světa. V šedesátých letech byl do tohoto největšího tropického jezera na světě (odkud vytéká Nil) vysazen nilský okoun. Tento predátor se zde rozmnožil takovým způsobem, že vyhubil všechno živé. Zároveň se ovšem stal zdrojem obživy pro chudý kraj a významným vývozním artiklem. Ruské dopravní letouny denně odvážejí do Evropy a do Japonska 500 tun ryb (a nazpět nezřídka ilegálně dovážejí zbraně). Vznikly tu moderní rybárny, ale také děsivé pracovní kolonie, v nichž domodorodé obyvatele kosí AIDS, alkohol a zločin. Hubert Sauper s kolegou natočili v obtížných podmínkách a pod různým krytím rozhovory s mnoha lidmi: od ruských a ukrajinských pilotů přes nočního strážce a prostitutku až po majitele rybárny a oficiální představitele. (MFF Karlovy Vary)

Deset let po genocidě ve Rwandě se filmový štáb v čele s kanadským dokumentaristou Peterem Raymontem vydal do Afriky na inkriminovaná místa. Doprovázel generála ve výslužbě Roméa Dallaira, který zde jako pověřenec mezinárodní vojenské síly Spojených národů selhal. V naprosté bezmocnosti zabránit katastrofě, s nedostatečnou pomocí, za pasivního přihlížení světové veřejnosti. V roce 1994 zde zahynulo během stodenního masakru 800 000 lidí ve střetu dvou opozičních etnik: extremisté Hutuové vraždili Tutsie. Otřesený Dallaire zodpovědně přijal břemeno viny za brutální masové vraždění, zbaven navždy klidu v duši (dvakrát se pokusil o sebevraždu) a odsouzen k mukám nespavosti a k černým můrám. Po letech vypovídá na místech prožité hrůzy. Ve filmu jsou kombinovány archivní snímky z masakru se současnou situací ve Rwandě. (MFF Karlovy Vary)

The Atomic Café je dokumentární film týkající se atomové bomy, který je poskládán z propagandistického archivního materiálu USA jako jsou filmové týdeníky, reklamy, vojenské výukové filmy, televizní a rádiové pořady z let 1940-1960. Autoři (Jayne Loader, Kevin a Pierce Rafferty) prezentují svoje názory pomocí pečlivé výbraných sekvencí filmových klipů podbarvených dobovými písničkami s "atomovou tématikou". S nadsázkou, až černým humorem, film paroduje tehdejší názory na atomovou bombu a propagandu ve stylu "Duck and Cover". Kevin Rafferty se později stal mentorem jiného amerického dokumentaristy Michela Moora.

Marcos Prado celkem šest let fotografoval Jardim Gramacho, odpadní skládku na okraji Ria de Janeiro o rozloze 1,2 milionu čtverečních metrů. Poté poznal Estamiru, třiašedesátiletou schizofreničku a jednu z dvou tisícovek lidí, kteří se živí recyklací odpadků brazilského velkoměsta. Estamira se Pradovi svěřila se svým životním posláním, jímž je odhalovat a domáhat se pravdy. Jednoho dne mu řekla: „A tvým poslání je zase odhalovat mé poslání.“ Tento film se tak stal odhalováním právě takového poslání. (LFŠ 2007)

Jedinečná nádhera Neapola, rozprestierajúceho sa na brehu obrovského zálivu v tieni sopky, inšpirovala Goetheho k slávnemu výroku: Vidieť Neapol a zomrieť. No Neapol má viac tvárí. Za nádherou a vznešenosťou, ktoré sa datujú od čias, keď mal ešte Neapol veľký politický a spoločenský vplyv, tu nájdeme aj chudobu a nešťastie. Filmový režisér Vincent Monnikdendam svoje putovanie končí v zastrčených uliciach a príkrych uličkách, kam sotvakedy prenikne slnečný svit, kde toto prastaré mesto ovláda temná dráma a frivolnosť. Ústredným motívom filmu je obraz Sedem skutkov milosrdenstva od Caravaggia, majstra štýlu clair-obscur. Toto dielo namaľoval v roku 1607 na základe objednávky od urodzených zakladateľov Pio Monte della Misericordia, charitatívnej inštitúcie, ktorá je činná dodnes. Legendy o Caravaggiovom diele, ako aj história Pio Monte, či radosti a strasti Neapolčanov sa v tomto dokumente navzájom striedajú, aby dohromady vytvorili farbistý portrét s Neapolom v hlavnej úlohe.