V říjnu 2008 zasáhla Island velmi tvrdě finanční krize. Systém půjček a života na dluh, na který si místní lidé v posledním desetiletí až příliš ochotně navykli, se zhroutil jako domeček z karet. Islanďanům bylo v té chvíli jasné, že musejí začít znova a hlavně jinak. A protože na Islandu, jak se říká, je možné vše, neboť i v oblastech za polárním kruhem lidé dokážou pěstovat růže, nastal nebývalý boom nových přístupů v duchu trvale udržitelného rozvoje. Rozmach organického farmaření, využívání obnovitelných zdrojů energie či posílení občanské angažovanosti vlily Islanďanům do žil novou krev. Nejen pracovníci zdejšího ministerstva nápadů doufají, že by se jejich země mohla stát platformou pro testování nových technologií šetrných k přírodě. Britský dokumentarista Henry Bateman během svých cest na Island vyzpovídal řadu místních politiků a političek, lidí z kulturní branže či venkovských farmářů a všude se setkal s nesmírným odhodláním a pozitivním přístupem. Jeho snímek, v němž nechybí nádherné záběry fascinující islandské přírody, ukazuje, že by se Island, poučený finanční krizí, mohl v brzké budoucnosti stát přímo vzorovou zemí pro zbytek světa.
Napadlo vás někdy, že se ve vašem mobilu mohou skrývat vzácné minerály potřísněné krví obětí války v Demokratické republice Kongo? A že každým zavoláním nepřímo podporujete největší válečný konflikt od doby druhé světové války, kterému za posledních patnáct let padlo za oběť pět milionů lidí? Ne, to není žert, bez vzácných minerálů, jejichž drtivá většina pochází z ilegálních dolů v této zemi, by se totiž váš mobil neobešel. Dánský režisér Frank Piasecki Poulsen své pátrání začíná na Světovém mobilním kongresu v Barceloně. Ke svému zděšení zjišťuje, že mu žádný z výrobců nemůže zaručit, že právě jeho mobily nemají s nelítostnou válkou o naleziště minerálů v Demokratické republice Kongo nic společného. Vypraví se proto na místo činu a po náročné cestě se dostává do jednoho z největších dolů v regionu v konžské Bisie. Dětská práce, prostituce nezletilých dívek, smrt zavalením a přestřelky mezi členy místních gangů jsou zde každodenní realitou. Stejně jako všudypřítomná korupce v celé Demokratické republice Kongo.
Láska ve špatných časech je skutečným příběhem Romea a Julie současnosti. Dva osudoví milenci se rozhodli bojovat se světem jedinou zbraní, kterou mají. Láskou, která se zrodila v prachu zřícených domů a v beznadějné pasti konfliktu na Blízkém východě. Sochař Osama, palestinský muslim, se zamiloval do baletky Jasmin, Židovky z Izraele. Jediné, co chtějí, je žít spolu. Na opačných stranách plotu z ostnatého drátu sní svůj společný sen, který se snaží rozbít podezřívavý izraelský stát i nepřející palestinská společnost. Svou šanci nakonec dostanou až daleko v Německu, kam spolu odjedou. Každodenní realita má ale k vysněným představám daleko…
V květnu roku 1961 se dvě skupinky mladých lidí složené z bělochů a Afroameričanů vydaly vnitrostátními autobusovými linkami z Washingtonu na jih USA. Členové aktivistické skupiny, kteří si říkali Freedom Riders a byli vesměs studenty a studentkami amerických univerzit, chtěli upozornit na rasistické zákonodárství některých amerických států podporujících segregaci. „Černí" například směli sedět v hromadné dopravě pouze na vyhrazených místech vzadu, odděleni od „bílých". Po příjezdu do států tzv. hlubokého Jihu, tradiční bašty šovinistických zákonodárců, dav autobusy aktivistů vypálil. Studenti se zde ocitli v přímém ohrožení života, což zajistilo Spojeným státům neblahou publicitu po celém světě. V působivém snímku renomovaného režiséra Stanleyho Nelsona, který s žurnalistickou detailností zaznamenává průběh této dramatické kapitoly amerických dějin, s napětím sledujeme, jak se do událostí vkládá Kennedyho administrativa a symbolický akt studentů přerůstá v kauzu s celospolečenským dopadem. Exkluzivní svědectví podávají přímo účastníci jízd, odvážní aktivisté a aktivistky, kteří riskovali vlastní životy za lidská práva. Svou víru v moc nenásilného protestu uhájili tváří v tvář brutalitě svých odpůrců
Pro řadu mladých Rusů je bývalý šéf ropného gigantu Jukos Michail Chodorkovskij tím, kdo ukradl jejich zemi spoustu peněz. Jiní ho vidí jako mučedníka, který stál v cestě prezidentu Putinovi, a proto byl na politickou objednávku „odklizen" do sibiřské věznice, kde mu byl nedávno během opět nejspíše vykonstruovaného procesu prodloužen pobyt o dalších šest let. Proč se ale nejbohatší Rus vlastně vracel z ciziny zpět do vlasti, když měl jasné signály, že bude zatčen a odsouzen? Tato otázka stála u zrodu filmově vytříbeného portrétu Michaila Chodorkovského, který natočil režisér Cyril Tuschi. V investigativním duchu a s využitím černobílých animovaných sekvencí pátrá po okolnostech celého případu a podaří se mu natočit i krátký rozhovor s Chodorkovským - jediný, který během svého věznění a soudních přelíčení poskytl. Prostřednictvím rozhovorů s rodinnými příslušníky, kolegy i politiky se autor snaží dobrat se skutečných důvodů, které stojí za Chodorkovského zatčením.
Snímek o proměnách moderní Indonésie sleduje třígenerační rodinu z jakartského slumu. Děj se soustředí především na dospívající Tari, kterou vychovává její strýc a babička. K dívce, které se jako jediné podaří vystudovat střední školu, se upínají naděje celé rodiny. Tari však coby klasickou teenagerku víc než studium zajímají mobilní telefony a barevné kontaktní čočky. Život rodiny, stejně jako tisíců jí podobných, určuje neustálá honba za obživou a snaha o zlepšení nuzných životních podmínek. Skrze zdánlivě banální situace nabízí snímek, jemuž nechybí poetičnost ani jemný humor, dokonale plastický vhled do života chudých Indonésanů. V mikrokosmu ústřední rodiny, který je divákům naservírován i s těmi nejmenšími detaily, se zrcadlí současně všechny zásadní otázky života v dnešní Indonésii: korupce, konflikt mezi náboženstvími, generační střety a rostoucí rozdíl mezi chudými a bohatými.
Snímek režiséra Ristearda O'Domhnailla je strhujícím záznamem čtyřletého nerovného boje obyvatel irské rybářské vesnice Rossport s firmou Shell. Ta v přilehlém moři narazila na ložiska zemního plynu a se souhlasem vládních úředníků začala se stavbou potrubí, které mělo vést přes pozemky místních farmářů. Rozpoutala tím jednu z nejdramatičtějších protestních akcí v novodobé irské historii. Obyvatelé Rossportu, kteří se stavbou od počátku zásadně nesouhlasili, se postavili na odpor a pomocí starých rybářských lodí, nafukovacích člunů i vlastními těly po několik let všemožně bránili své území. Když nepomohla ani intervence u Evropského soudu, zahájila místní učitelka protestní hladovku a jeden z rybářů se rozhodl svou bárkou blokovat cestu obřímu tankeru. Stavba další části potrubí pak mohla pokračovat jen za masivní policejní asistence a za mlžení zodpovědných zástupců státu. Napínavě sestříhaný dokument podtržený působivou hudební složkou a využívající dramatické záběry z protestních akcí i úchvatné scenerie panenské přírody v okolí Rossportu nabízí ukázku občanského aktivismu v té nejryzejší podobě.
Alan Martin se narodil s vážnou formou mozkové obrny, která ho navždy upoutala na invalidní vozík a znemožnila mu komunikaci s okolím. Přestože ho celý život přehlíželi a ignorovali, nevzdal se. Jeho život se změnil ve chvíli, kdy získal hlasový přístroj. Vizuálně působivý snímek dokumentuje klíčový moment v životě jednoho člověka, působící jako katalyzátor změn zdánlivě předurčeného osudu.
„Mezi novináři máme nejvyšší úmrtnost. Nejhorší je přitom pocit, že se může stát cokoli," říká v dokumentu Valerije Balajana novinářka ruského opozičního deníku Novaja Gazeta. Právě pro tento list pracovala Anastasia Baburová, která v lednu 2009 podlehla zranění po střelné ráně do hlavy. Anastasia doprovázela centrem Moskvy advokáta a obhájce lidských práv Stanislava Markelova. Markelov, kterého vrah zasáhl dvěma výstřely do hlavy, zemřel na místě. Společně se snažili upozorňovat na nebezpečí neonacismu v Rusku, což se jim také pravděpodobně stalo osudným. Balajan pojímá dokument částečně jako poctu Anastasii, jejíž charakter a život skládá z rozhovorů s rodiči, přáteli a kolegy. Vzpomínkové pasáže protínají autentické záběry neonacistických náborových akcí a prohlášení, pouličních bitek a koncertů. Ideály a snaha pomáhat se tak tvrdě střetávají s předsudky a nespokojeností přetavenými do brutálního násilí a slepé nenávisti.
Kanaďan Omar Khadr byl tichý, bystrý kluk. Mezi vrstevníky sice zvlášť nevyčníval, ale rád si četl a nikdy neodmlouval, ani když ho otec vzal s sebou do Afghánistánu. Tam se otec přidal k tálibánským bojovníkům a syna zanechal v tálibánském táboře. V červnu 2002 na tábor zaútočily americké zvláštní jednotky. Omar přestřelku přežil a s těžkými zraněními se dostal na vojenskou základnu Baghram. Po výsleších za použití tzv. zvláštních metod byl přivezen do Guantánama. V patnácti letech se tak stal prvním a jediným dětským vězněm tohoto amerického trestního zařízení na Kubě. V únoru 2003 se Omar setkal s vyšetřovateli z kanadské tajné služby při čtyřdenním výslechu, který dokument mapuje. Sestříhané záběry bezpečnostní kamery rozkrývají psychologickou hru plnou návnad a kliček, ve které je kořist předem odsouzena k prohře. Nevyrovnaný dialog sledují společně s diváky také zainteresovaní novináři, obhájci, bývalí spoluvězni, afghánští veteráni i psychologové a svými komentáři dokreslují nešťastný příběh člověka, z něhož okolnosti udělaly válečného zločince.
