Filmy online ke shlédnutí zdarma

Ačkoliv má slovo fašizmus či "fašistický" specifický historický význam, dnes je užíváno k označení vícero nedemokratických zřízení, politických stran či hnutí. Pojem fašismus pochází z latinského slova fascis, které se překládá jako svazky. Původně totiž označovalo jilmové pruty svázané červenou páskou s vyčnívající vetknutou sekyrou. Tento znak úředníků římského impéria si italští fašisté přivlastnili jako symbol svého hnutí a ve 20. letech minulého století vytvořili první fašistickou organizaci "Fasci Italiani di Combattimento" - Svazky italských spolubojovníků, v jejímž čele stál Benito Mussolini. Tento snímek je názorným průvodcem světem fašismu v jeho mnoha odnožích.

Horké stopy během Studené války. Píše se rok 1954, na místní soud v Berchtesgadenu přichází denní pošta a v ní nenápadná pohlednice zaslaná jednomu ze soudců, na níž je napsána jediná věta: "Jsem živ a brzy se vrátím. Adolf Hitler." Je skutečně pravda, že Vůdce, jenž dokázal mistrně zmanipulovat německý národ a jenž je osobně zodpovědný za smrt 60 milionů lidí, zemřel v roce 1945, anebo se mu podařilo druhou světovou válku přežít? Nemohl snad být včas zachráněn z hořících trosek Berlína a odvezen do bezpečí? Dokument přináší dříve nezveřejněné zvukové záznamy z výslechů, vzácné filmové materiály i dobové fotografie a prostřednictvím dokonalých rekonstrukcí nabízí zcela nový pohled na přísně utajovaný hon na Hitlera.

10-dielny dokumentárny seriál o nových revolučných predstavách vývoja starovekého Egypta v oblasti filozofie a technológie. Je predpoklad, že starovekí Egypťania boli v niektorých vedeckých poznatkoch ďalej, ako sme my dnes.

„To je meloun nebo dinosauří vejce," smějí se íránští muži, když si prohlížejí ragbyový míč. Představa, že s ním na hřišti navíc pobíhají ženy, je pro ně naprosto absurdní. Prosadit v Íránu v čele s konzervativním prezidentem Mahmúdem Ahmadínedžádem sportování žen je pro Islámskou federaci ženských sportů v Teheránu nelehký úkol. Ragbyová federace se přitom snaží, aby bylo toto sportovní odvětví otevřené ženám, které o něj mají velký zájem. V cestě však stojí řada překážek. Ženy musí sportovat naprosto zahalené, i když jim dlouhý oděv brání v běhu a nadmíru se v něm potí. Sportoviště smí užívat jen tehdy, když na nich nejsou muži, takže většinou trénují v halách a na trávník se často dostanou jen dvakrát do roka. Trenérem nemůže být muž, neboť ho mravnostní policie dříve či později nařkne z obtěžování. A nakonec není kde a s kým hrát. Ačkoli je v zemi několik ženských družstev, mají dovoleno se spolu utkat jen jednou za dva roky. S problémy se setkávají i sportovní novinářky, jimž je odepřen přístup na mnohé zápasy. Režisér Faramarz Beheshti odhaluje sociální a politickou dimenzi sportu, který se nevyhne restrikcím patriarchálního systému.

Sídlisko Luník IX. v Košiciach je v médiách zobrazované často ako nebezpečné ghetto, plné kriminality, neprispôsobivých Rómov a špiny. Opakovaním sa tieto informácie iba znásobujú a Lunik sa stáva akousi ikonou súčasnej situácie, typickým príkladom, ako sa "rómsky" problém nedá riešiť. Nemyslíme si, že informácie v médiách sú mylné, určite však neprinášajú pravdivý, celistvý pohľad na vec. Sídlisko Lunik IX. bolo postavené v osemdesiatych rokoch 20. storočia s cieľom poskytnúť Rómom z okolitých osád bývanie a vyriešiť, hoci násilím, problém s ich neochotou začleniť sa do spoločnosti. V začiatkoch fungovania Luníka obývali paneláky Rómovia i nerómsky obyvatelia, v areály boli postupne vybudované škôlky, škola a nákupné centrum. Proces začlenenia do spoločnosti sa však nekonal, pretože v priebehu niekoľkých rokov sa všetci nerómsky obyvatelia vysťahovali. Rómovia, nezvyknutí na existenciu v panelákoch a nenaučení starať sa o spoločný priestor, sídlisko zdemolovali, zaniesli odpadom a vlastnými návykmi a tým urobili LUNIK IX neobývateľným pre ľudí z majoritnej spoločnosti. Deti vyrastajú najmä na ulici, od rána do noci, v zime, či v lete, sídlisko je plné ľudí. Rómovia sú ľudia exteriéru. Deti, ktoré sa napokon dostanú do základných škôl sú však inteligenčne nepripravené, bez sociálnych návykov, ostávajú súčasťou asociálneho prostredia a tým sa stávajú najhoršími žiakmi, najhoršími ľuďmi a tým sa pohybujú v začarovanom kruhu. Situácia je to neutešená, nie však neriešiteľná. V roku 1997 vznikla na Luníku IX materská škola, dnes ju navštevuje cca 150 detí. Jej najdôležitejším cieľom je vytrhnúť deti z ulíc, naučiť ich kresliť, spievať, hovoriť slovensky, pripraviť ich tak na štúdium na základnch školách, ale aj povzbudiť rodiny v pozitívnych ambíciách, v ceste za zmenou života. Celovečerný dokumentárny film LUNIK IX. chce ukázať kontrast dvoch svetov. Bezpečný svet škôlky, ktorý deťom prináša poznanie, radosť a zručnosti a divoký svet na uliciach Luníka, plný revu, bitiek, surových detských hier, špiny a neporiadku. A svet rodín, ktoré sa rozhodli vystúpiť zo začarovaného kruhu a začínajú si uvedomovať dôležitosť vzdelania pre deti. Bývajú na Luníku IX, no ich byty sú iný svet, snažia sa ich neničiť, takže sú to akési uzavreté, opancierované "oázy" pokoja. Vo filme vystupuje niekoľko hlavných charakterov. Sú to predovšetkým deti Alex, Števko, Viktor, Tomáš, Jenny a Janetka, ktoré sledujeme a ktoré nám odkrývajú svet ich rodín a svet škôlkárskych rituálov. A potom je to asistentka Irena, Rómka, ktorá s deťmi v škôlke spieva rómske hity, hrá na klavíry a sníva o živote mimo Luníka. Prirodzenými hrdinami nášho filmu sú pracovníci škôlky, predovšetkým obetavá učiteľka Valika a riaditeľka Anna Klepáčová. Priebeh filmu je modelovaný časom života v škôlke. Registrácia žiakov a začiatok školského roku, hry v škôlke, návštevy ZOO, či okolia, policajné exkurzie, poobedný spánok a návšteva základnej školy, do ktorej prichádzajú žiaci z Luníka, to sú orientačné a naratívne body, okolo ktorých sa nabaľujú obrazy a situácie z rodín a ulíc sídliska. Film je nakrúcaný tzv. observačnou metódou. Nezaujímajú nás výpovede na kameru, ktoré majú vysvetľovať situáciu, snažíme sa skôr vytvoriť plastickú štúdiu prostredia a to najmä pozorovaním situácií, rozvíjaním obrazových motívov, emócií a prácou so strihovými asociáciami.

„Bylo mi čtyřicet, můj život postrádal jakýkoli nádech rokenrolu a netušil jsem, kam vlastně směřuji," popisuje své pocity na prahu středního věku režisér snímku a jeho hlavní postava, Dylan Williams. Filmař se v roce 2002 přestěhoval z rodné Británie do Švédska a v novém prostředí si jen nesnadno hledá práci i přátele. Šeď všedního dne nabourávají pouze pravidelné čtvrteční večery, kdy navštěvuje stockholmský klub mužského synchronizovaného plavání. Pro partu sympatických čtyřicátníků nesportovních postav je jejich koníček především únikovou cestou z rutiny a pracovních starostí a také místem, kde se po svém srovnávají s faktem, že se jejich život přehoupl do druhé poloviny. Téma krize středního věku je ve vtipném a svěžím snímku zpracováno s typickým britským humorem a všudypřítomnou nadsázkou. Situační, až groteskní humor plyne především ze scén neohrabaného nácviku umělecké choreografie amatérských plavců. Spolek hledající smysl života na hladině bazénu přitom nespojuje jen přátelství, ale také společný cíl, když zjistí, že v Itálii se chystá neoficiální světový pohár v mužském synchronizovaném plavání.

Stejně jako řadě dalších chlapců z nábožensky založených rodin učarovala hned od počátku malému Jesúsovi Colinovi atmosféra katolických obřadů v mexických kostelech. Toužil se stát ministrantem a později knězem. V pouhých jedenácti letech se však jeho sen začal měnit v noční můru. Katolický kněz otec Carlos, kterému bezmezně důvěřoval a jehož vnímal jako otcovskou autoritu, ho začal pohlavně zneužívat. Malý Jesús se styděl a nechtěl zarmoutit matku, pro niž otec Carlos představoval nedotknutelnou autoritu, a tak o svém zneužívání dlouho mlčel. Režisérce Alejandře Sánchez se ale rozhodl velmi otevřeně vylíčit celý příběh a zároveň odkrýt, jak hluboce dokáže sexuální zneužívání zasáhnout duši malého dítěte. Ještě děsivější než Jesúsova traumata je však skutečnost, že otec Carlos dodnes slouží mše a místní biskup jeho obvinění odmítá či zlehčuje. Nemluvě o postoji katolické církve, která se stále nedokáže k podobným případům postavit čelem a ostudně se je snaží zamést pod koberec. Upřímný a dojemný portrét s působivou hudbou a invenčním filmovým zpracováním zároveň zaznamenává snahu dnes již dospělého Jesúse setkat se s otcem Carlosem a zjistit, proč mu zničil život.

Když bylo Jacobovi Andrénovi osm let, zapojil se stejně jako statisíce švédských školáků do sbírky na záchranu deštných pralesů. Vybrané peníze byly tehdy odeslány do Latinské Ameriky, kde za ně měl být koupen kus deštného pralesa a zachráněn tak před vykácením. Po dvaceti letech se Jacob rozhodl, že se pokusí vypátrat, zda finanční prostředky opravdu dorazily na místo určení a kde se případně nachází část pralesa, který pomohl zachránit. Po téměř detektivním pátrání zjišťuje, že hledaný kus vegetace se nachází kdesi mezi Hondurasem a Kostarikou, a vydává se na cestu. Během dobrodružného putování poznává těžký život chudých vesničanů a na vlastní oči vidí, kolik deštného pralesa již většinou nelegálně padlo za oběť těžařským firmám. Přímočarý snímek Jacoba Andréna a Heleny Nygren jasně dokládá, že individuální angažovanost má svůj nepopiratelný význam a že i malý osobní příspěvek může něco změnit.

Citlivé, formálně vytříbené a místy úsměvné portréty představují pět atletů, kteří se ve skromných podmínkách připravují na 18. mezinárodní seniorské mistrovství světa ve finském Lahti. Tvůrci snímku nám výmluvně ukazují, kolik zdravého ducha, svěží mysli a obdivuhodné kondice je možné uchovat ve starém těle; ať jde o stoletého Vídeňana Alfreda Proksche, který ve volném čase maluje ženské akty, 94letou italskou diskařku Gabre Gabric-Calvesi, 93letého sveřepého sprintera ze Stockholmu Herberta Liedtkeho či 82letého skokana do výšky Jiřího Soukupa z Hradce Králové. Příprava na mistrovství i samotné závody, při nichž nechybí nervozita ani pravá sportovní rivalita, pro ně představují především závod s časem. Snímek nahlíží i do soukromí seniorských atletů, pro něž není největší výzvou pokoření světového rekordu, ale jejich věk. Přesto doufají, že příští rok bude jejich výkon ještě o stupínek lepší.

Na počátku Bůh stvořil nebe a zemi. Krátce poté byl nucen stvořit i peklo jako domov padlých andělů, kteří si dovolili protivit se Mu. Tím andělem byl Lucifer, nositel světla. Brzy se ale stal známým pod hrozivějším jménem – Satan, ďábel. On je tou noční můrou, která nás navštěvuje v nejtemnějších hodinách, fantomem, který nás volá uprostřed noci. Od počátku vesmíru až dodnes, Satan se toulá po zemi s cílem zničit člověka. Kde je světlo, Satan přináší temnotu. Kde je mír, rozpoutá válku. Kde nalezne lásku, přivede nenávist. Aby nás oklamal, používá mnoho forem. V jeho nejdémoničtější roli je ale Satan ochráncem temnot, zla, které se skrývá za rohem, hluboko v našich duších. Budeme vyprávět příběh o stvoření zla, které pronásleduje lidstvo od počátku časů.