Zesílený tlukot lidského srdce, skřípot náruživě ovládaného elektrického violoncella, extrémní zacházení s gramofonem: to jsou zvuky tokijské avantgardní scény, jež si získala světový věhlas. Snímek představuje šest progresivních hudebníků, kteří plynule překračují hranici mezi hudbou a noisem: nutí nás tak přehodnocovat, co je umění zvuku. Jejich zvuky znějí na pozadí pestré, freneticky rytmizované městské krajiny, od smetišť a nekonečných velkoskladů po přelidněné křižovatky. Zvukově diváka-posluchače čeká absolutní nářez, ale sám poetický dokument velmi přístupně zkoumá, z jakých kořenů vyrůstá jedna z mála poetik, jež má dnes stále ještě rozvratný potenciál. Film, který zdánlivě šílené postupně odhaluje jako pochopitelné.
Krátky dokument citlivo zachytáva problematiku thajských prisťahovalcov vo Fínsku, kam prichádzajú za prácou.
Experiment kombinuje dve navonok nesúrodé témy - astronómiu a ťaživú históriu Chile počas diktátorského režimu.
Jaký byl život Roberta Pattinsona předtím, než natočil film Stmívání, kterým se proslavil a začal být zbožňován mnohými fanynkami? Na tuto otázku vám dá odpověď tento dokument. Dozvíte se, jaký byl student ve škole, proč nebyl zrovna dobrý model a jak se vlastně dostal k herectví. Dokument je točený formou rozhovorů s lidmi, kteří se nějakým způsobem angažují v showbusinessu a prokládán Robertovými fotkami, ať už přímo z filmů nebo jejich natáčení, či z jeho běžného života a mládí.
Rok trvalo, než práce na zprostředkování diváckého záznamu koncertu Radiohead v Praze dobraly svého konce. Dvouhodinové vystoupení kultovní britské kapely bylo 23. srpna 2009 na Výstavišti v Holešovicích zaznamenáno na desítky ručních kamer, foťáků a také pár mobilů, měsíce neplacené dřiny pak fanouškům trval střih, následně došlo i na barevné úpravy a v závěru prací i k propojení filmu s audio stopou zaslanou přímo Radiohead. Výsledek? Silně podmanivý, maximálně autentický koncertní snímek, který ve svém celku funguje líp, než by asi většina lidí očekávala. (zdroj: www.muzikus.cz)
Playlist:
15 Step
There There
Weird Fishes/Arpeggi
All I Need
Lucky
Nude
Morning Bell
2+2=5
A Wolf at the Door
Videotape
Nice Dream
The Gloaming
Reckoner
Exit Music (For a Film)
Bangers N Mash
Bodysnatchers
Idioteque
Pyramid Song
These Are My Twisted Words
Airbag
The National Anthem
How to Disappear Completely
The Bends
True Love Waits
Everything in its Right Place
Tři míle pod zemí budují Finové obrovské úložiště pro 300 000 tun jaderného odpadu. Aby se zabránilo katastrofě, musí toto místo zůstat nedotčené přinejmenším 100 000 let. V tomto poetickém, úchvatně krásném a provokativním dokumentu dánský filmař Michael Madsen přemýšlí o tom, jak varovat budoucí civilizace, aby zakopaný „poklad“ naší jaderné éry, narozdíl od pyramid a hrobek faraonů, nebyl nikdy objeven.
V šestiměsíční dokumentární dílně o.s. Inventura vznikal pod vedením dokumentaristky Lindy Jablonské film, který dokazuje, že i lidi s mentálním hendikepem se mohou ve veřejném prostoru orientovat a mít politický názor. Filmový štáb sledoval volby do Poslanecké sněmovny, účastnil se předvolebních mítinků a natáčel ankety s občany i politiky na témata, která jsou v jiných médiích přinejmenším neobvyklá. Štáb také zjišťoval, zda politická korektnost a předvolební sliby nejsou jen prázdnými hesly, pokoušel se odhalit, nakolik je dvacet let po revoluci v českém člověku stále zakořeněný předsudek vůči všemu, co není "úplně normální". Bystrý a zvídavý pohled mentálně handicapovaných tvůrců na svět činí z filmu originální, čerstvý a zábavný divácký zážitek.
Vlastní životopis Nicolae Ceauşesca je třetím dílem Ujicovy volné historické trilogie. Videogramy revoluce (1992) zachycují převratové události roku 1989, Život v Miru (1999) sleduje rozpad SSSR z nestandardního nadhledu očima sovětského kosmonauta z vesmírné stanice Mir. Vlastním životopisem... vrcholí Ujicovo otevírání dějin kontroverzního období komunistických režimů východního bloku a jejich konce, jejichž vnímání bývá pokřivováno stereotypy či neochotou pamatovat si.
Film nevypráví, ale spíše zjevuje příběh přítomný v archivních materiálech. Ujică pracuje s oficiálními záznamy z let 1965-1989, zachycujícími Ceauşesca při cestách od Číny po USA i při jeho domácích krasojízdách po zemědělských družstvech a závodech. Záznamy proslovů i setkání se spoluobčany, nad nimiž dohlíží jako moudrý hospodář a autorita v zemědělství, stejně jako v urbanismu, kombinuje s „domácími videy" z rodinných oslav, dovolené či lovu. Ujică, který pod Ceauşescem žil, než emigroval do Německa, nepodává vysvětlující komentář, neklade do souvislostí, nechává „promlouvat" obrazy, jež skládá do proudu historie s citem pro dramatičnost i skrytý význam. Z archivů se vynořuje epický narativ rumunských a studenoválečných dějin. Efekt „příběhu" podporuje Ceauseşcova fyzická i státnická proměna. Poprvé je ukázán během soudu v roce 1989 s ženou Elenou po boku, kdy jim zbývalo pár hodin života. Pohublý muž tvrdošíjně odmítající přijmout realitu je jen stínem vitálního komunisty, jenž nastoupí do čela strany o scénu později. Z revolucionáře, vyhýbajícího se očnímu kontaktu s publikem, se postupně stává státník opájející se mocí, či ji pokorně přijímající jako odpovědnost za budoucnost národa. Je otcem vlasti, prostým mužem z lidu i mužem stiženým mesiášským komplexem. Ujică vidí Ceauşesca jako svého druhu umělce, jemuž se podařilo dovést k dokonalosti vlastní egoismus. Odtud autorství v názvu. Film patří mezi snímky, jež se nesentimentálně a odvážně vracejí k dobám před rokem 1989. Jeho silou je, že nedává jasné odpovědi, nekarikuje ani nenabízí prefabrikovaný pohled na „komunistický skanzen" či „zlého" diktátora. Vybízí diváka k odvaze vidět historii nově a sám za sebe. - Jindřiška Bláhová
„Kdo nekrade, nezbohatne." „U nás sebou hned po revoluci hodili jako první chytří hoši." „Kdybych těch příležitostí nevyužil, byl bych blbý. A kdo je nevyužívá, právě takový je." To je jen pár „moudrostí", které ve filmu pronášejí někteří z dnešních nejbohatších Rumunů. Určitě nás mají o čem poučit, protože ke svému bohatství přišli neuvěřitelně rychle po protikomunistické revoluci v 1989. Dobře, většina z nich (vlastně téměř všichni) patřila do bývalých stranických anebo estébáckých struktur. „No a co?" reagují všichni. „Taková byla doba, přizpůsobili jsme se. Stejně jako dnes. Kdo se přizpůsobuje nejvíc a nejrychleji, má vyhráno, a my to umíme." Téma filmu nám režisér servíruje v docela vtipné podobě. Tok rozhovorů s magnáty rámuje vymyšleným návratem mrtvého Ceausesca a využitím záběrů z před- a porevolučních časů, ke zdůraznění specifičnosti nekonečného rumunského „přechodu k demokracii" používá krátké a stejně ironické animované sekvence, na příkladu jedné soukromé bulvární televizní stanice zdůrazňuje roli rumunských médií. To všechno pak doplňuje záběry z ulic současné Bukurešti, dokonce si z novopečených oligarchů dovoluje (slovy i beze slov) utahovat. Přesto nás to nezbaví (Alexandru Solomon si to ani nepřeje) hořkého pocitu, že se korupce kolem nás stala nejen každodenní, až „normální" záležitostí, hlavním zdrojem rychlého obohacení „chytrých hochů", ale dokonce i těžko popiratelnou „zákonitostí". Žijeme ve světě, kde nás sami zlodějové poučují, že „nedosáhneme úspěchu, dokud nebudeme krást". K tomuto hořkému pocitu se přidává ještě něco: můžeme točit o korupci tolik dokumentů, kolik budeme chtít, žádná televize je ale nejspíš stejně nebude vysílat (a už určitě ne v hlavním vysílacím čase), protože média jsou v rukou autorů výše uvedených „moudrostí". A ti se nemají čeho bát, proto si v rámci dokumentu o korupci dovolují se svými „chvályhodnými" činy dokonce i pochlubit. Ještěže jsou na světě filmové festivaly... - Mircea Dan Duta
Když se skupina lovců upírů - a je pozoruhodné, že to jsou členové rodiny, příbuzní se skutečným knížetem Drakulou - pokouší vynést na světlo světa pravdu o tyranovi, pronásleduje je řada matoucích událostí, neštěstí a tragédie, 500 let poté, co princ (hrabě), žijící v patnáctém století, zemřel. Před téměř třiceti lety dva badatelé z Bostonu objevili historickou skutečnost o legendárním upírovi, známém pod jménem Drakula. Jejich patnáctiletý výzkum poprvé dokázal souvislost mezi nechvalně proslulým upírem z knih Brama Stokera a knížetem jménem Vlad Tepes, neboli "Vlad Narážeč na kůl", žijícím v patnáctém století. Převratný objev těchto dvou profesorů, Rada Florescu a Raymonda McNallyho, zaplnila titulní stránky a televizní reportáže po celém světě. Ale o čem časopisy a televize neinformovaly, bylo něco tak úžasného, jako objev skutečného Drákuly. Při pátrání po Drákulovi v Transsylvánských Alpách došlo k úmrtí, podivným onemocněním, nehodám a zjevení podivných přízraků; záhadně mizely klíčové dokumenty; a zmizelo i samotné tělo Vlada Tepese. Tepes (známý rovněž jako Vlad Dracula - Dracula znamená Malý drak) byl v patnáctém století proslavený svými krutými tresty provinilců, které byly brutální svou povahou i výjimečné svým počtem. Jeho vláda skončila roku 1476, když ho buď jeho vlastní poddaní, nebo turečtí útočníci zabili při pokusu o útěk tajným východem v jeho vlastním zámku. Jeho hlavu poslali sultánovi do Konstantinopole a tělo pohřbili v ostrovním klášteře severně od Bukurešti. Strýc profesora Florescu, George Florescu, hrob v roce 1931 otevřel. Když spolu s dalším historikem Dinem Resettim nadzvedl náhrobní kámen, tělo se jim před očima rozpadlo. George Florescu později v roce 1969 záhadně zemřel, když se pokoušel zdolat strmé svahy, vedoucí do Drakulova hradu. Dozvíte se o děsivé smůle lidí, kteří pátrali po Drakulovi a poznáte teorie o důvodech zmizení Drakulova těla. Pokusíme se rovněž vypátrat Drakulův rodokmen. Existují nějací jeho žijící potomci? Florescu je prý potomkem ženy Drakulova bratra, Rada Krásného. Ale jsou pokrevně spojeni se samotným Drakulou?
