Film Hubbleovy obrazy online
Ačkoli od vynesení Hubbleova vesmírného dalekohledu raketoplánem Discovery na oběžnou dráhu uběhlo téměř dvacet let, dodnes je spuštění tohoto unikátního mechanismu, pohybujícího se šest stovek kilometrů nad Zemí, považováno za jedno z největších vítězství moderní vědy. Jen díky Hubbleovu teleskopu, umístěnému mimo atmosféru, dnes můžeme sledovat vesmír a jeho tělesa nezkresleně, v celé jejich kráse. A pouze díky němu pokročila astrofyzika za poslední dvě dekády ve svém poznání tak daleko, jak si ještě v osmdesátých letech nikdo neuměl představit. Společně s Ivanem Semeniukem, spisovatelem se specializací na vesmírné jevy a šéfredaktorem amerického magazínu New Scientist, nyní můžete geniální vynález Národního úřadu pro letectví a kosmonautiku poznat do poslední matičky a především v šesti epizodách konečně pochopit, jak je tento most mezi mocí lidského ducha a silou přírody ve skutečnosti pro společnost důležitý. Toto už není pouze přístroj, to je symbol lepšího, smysluplnějšího zítřku a lidského génia, který se nikdy a před ničím nezastaví.
EPIZODY:
Ep.1: Hubbleův vesmírný dalekohled byl zkonstruován především proto, aby pomohl osvobodit moderní astrofyziku od jednoho velkého a palčivého problému: od interferencí v pozorování zapříčiněných zemskou atmosférou. Nicméně i přes velké ambice tento projekt málem na poslední chvíli tragicky selhal. Už pár týdnu po startu totiž začalo být v centru NASA jasné, že s funkcí teleskopu není něco v pořádku. Pořízené snímky zkrátka nebyly zdaleka tak kvalitní, jak se očekávalo. Posléze se ukázalo, že na vině je chybné vybroušení zrcadla hlavní kamery a fatální odchýlení čočky o 1.3 mm od správného místa. A přestože byl teleskop od počátku konstruován tak, aby mohl být pravidelně udržován, hned první servisní mise, jež se nakonec odehrála v roce 1993, ukázala, že to s Hubbleovým dalekohledem nebude zdaleka tak lehké, jak inženýři doufali. Druhá polovina první epizody dokumentární minisérie Hubbleovy obrazy se pak budě věnovat barvyplným snímkům půvabných mlhovin, fotografiím, které obletěly celý svět a díky nimž vědci konečně pochopili, co se děje s hvězdami během jejich rozpadu.
Ep. 2: Zatímco pozemští malíři používají ke své práci štětce, v černočerném vesmíru se maluje světelnými paprsky. A právě pochopení světla, které je vydáváno, absorbováno a odráženo hvězdami, plyny a hvězdným prachem, je také jedinou cestou k interpretaci záběrů, které nám předává Hubbleův dalekohled. Světlo se totiž ve vesmíru chová jako zvuk, mnohdy nepředvídatelně a v laikových očích nesmyslně. Vědci však tyto ve své podstatě jednoduché fyzikální procesy chápou především jako zdroj neuvěřitelné variability vesmírného dění, které právě Hubbleův teleskop popisuje s přesností, které žádný jiný lidský stroj nikdy dříve nedosáhl. A nebýt „Hubblea“, nikdy bychom neměli ani snímek obří mlhovinové mozaiky kolem Orionu, pravděpodobně nejkvalitnější a nejznámější obrázek, který dalekohled amerického Národního úřadu pro letectví a kosmonautiku předal lidstvu.
Ep. 3: Ačkoli každý obrázek vzniká v Hubbleově teleskopu jako černobílý, známe je zde na Zemi v dokonalých, širokospektrálních barvách. Jak je to možné? Vysvětlení je poměrně jednoduché – dalekohled disponuje vysokým počtem nejrůznějších filtrů, které dokážou objektům přiřazovat předpokládanou, lidským okem viditelnou barvu. Stejně tak ale tyto filtry umějí záběry zostřovat natolik, že jejich přidané kvality jsou schopny rozšifrovat už jen supervýkonné počítače. Díky nim dokážeme rozlišovat i odlišnou teplotu hvězd a také jejich chemické složení. A mimochodem, pokud jste nikdy neviděli ve vědeckofantastických románech tak často skloňovaný výbuch supernovy, máte právě teď unikátní možnost tuto neznalost napravit. Opět díky Hubbleově vesmírnému dalekohledu...
Ep. 4: Naši předci dlouho považovali za nezvratné, že vesmír je sám o sobě plochý. My už ale víme, že je na místě ho spíše považovat za nekonečně hluboký. Pouze Hubbleův vesmírný teleskop dokáže „přehlížet“ ohromné Vzdálenosti natolik kvalitně, aby byl schopen tato tvrzení potvrdit či vyvrátit. Toto je dobrodružná cesta ze Země do nekonečna zobrazující celou škálu schopností Hubbleova dalekohledu, užitných jak v našem solárním systému, tak mnohem dál, než si
většina lidí dovede představit. A mimochodem Hubbleův teleskop neslouží pouze k pozorování vesmíru, ale také k sondování minulosti. Světlo plynoucí k čočce Hubblea totiž mnohdy pochází ze zdrojů, které už nemusí miliony a miliardy let existovat. A například díky veleslavným snímkům Hubbleova hlubokého a ultrahlubokého pole si dnešní astrofyzici dokážou udělat poměrně dobrý obrázek o tom, jak nejrůznější galaxie skutečně vypadaly v dobách, kdy ještě byly soudržné. S jásotem vědců se ale zároveň vynořuje i stinná stránka tohoto poznání – když galaxie zanikají jedna za druhou, sešlostí nebo náhodně, nemůže podobný osud v blízké budoucnosti postihnout i tu naši?
Ep. 5: Tvůrčí síly přírody, pracující ve všech možných i nemožných měřítkách, modelují vesmír jako jeden velký souhrn symetrie a formy. Přesto se ale, například jako v případě unikátních prstenců obepínajících planetu Saturn, občas zmohou na tvorbu objektů do značné míry nevšedních. Je to náhoda, nebo lze v podobných abnormalitách hledat nějaký smysl či záměr? I na tyto otázky zná Hubbleův teleskop odpověď. A stejně tak napomáhá vědcům rozluštit tajemství okolo takzvané „temné hmoty“, neviditelného zdroje absolutní síly, jež fatálním způsobem ovlivňuje pravděpodobně všechny galaxie a jejich rozpínání a uvádí celý vesmír do pohybu. Díky Hubbleovi, který neustále přispívá k dalšímu studiu tohoto mysteriózního fenoménu, možná astrofyzici jednou konečně naleznou odpověď na klíčovou otázku, jak je vesmír vlastně starý.
Ep. 6: Bylo by možné přirovnat je k dokonalým predátorům, kdyby svoji destrukci prováděly vědomě. Nic takového ale o gigantických, a přitom zcela nepatrných černých dírách, které pohlcují vše v dosahu včetně světla, říci nemůžeme. A vlastně ani pořádně nevíme, jak vypadají, respektive zda vůbec vypadají, protože jsou právě kvůli pohlcování světelných paprsků v podstatě neviditelné. Přesto je ale už dokážeme, a mimochodem také díky Hubbleovu teleskopu, poměrně přesně lokalizovat, a to z toho důvodu, že víme, jak vypadá jejich okolí. A i díky tomu vědci zjistili, že jednu takovou černou díru máme až nepříjemně blízko naší planetě – přímo v mléčné dráze. Pokud se časem prokáže, že černé díry pohlcováním hmoty a jiných černých děr skutečně rostou, budeme moci bez uzardění vyslovit, že má Země problém. A především nastane čas řešit, zda se bude mít lidstvo jednou kam odstěhovat. Kupodivu odpověď na tuto otázku opět mohou přinést Hubbleův vesmírný dalekohled a jeho následovníci.
