Chcete se vsadit, že v devět ráno budete mrtví? Prodloužený víkend s rodinou v luxusním venkovském sídle? Proč ne! Funny Games USA je průzkumem dnešní brutální společnosti a jak násilí ovlivňuje naší kulturu. Anna vypráví příběh své rodiny, která byla fyzicky i psychicky týraná dvěma neočekávanými návštěvníky. Peter a Paul se s milým úsměvem a v bílých rukavičkách objeví u dveří jejich chaty. Anna s rodinou nemá ani tušení, jak drsná hra na ně čeká! Vše začne nabírat rychlé otáčky, když se Paul vsadí, že rodina nepřežije do zítřejšího rána…
9. října 2004 před vyprodaným koncertem v newyorské Madison Square Garden rozdali Beastie Boys mezi své obecenstvo 50 kamer. Z 50 různých perspektiv tak vznikl energií nabitý dokument, který diváka vrhá do víru živého vystoupení legendární kapely. „Beastie Boys, 50 kamer a 40 tisíc očí“ je výsledný unikátní dokument, který dynamicky zachycuje širokou paletu zážitků z živého koncertu. Z pódia se na diváky sype show Mike D (Michael Diamond), Ad Rock (Adam Horovitz), MCA (Adam Yauch), Mix Master Mike a také několik speciálních hostů. Slovy režiséra Nathaniala Hörnblowéra „film natočila banda nezkušených kameramanů. Ale právě to mu dodává na upřímnosti. Lidé, kteří stáli za kamerou, točili, co cítili.“
Tři navzájem si cizí postavy, nazvané prostě A, B a C, se sejdou v čekárně před ordinací proktologa. Všechny propadly prázdnotě konzumní společnosti a každá se pokusila zaplnit díru ve svém srdci jinou formou obskurní náhražky. Analife je sice moralizující a transgresivní, ale zároveň se na své postavy dívá s groteskní nadsázkou a sarkasmem. Především se jedná o vizuálně úchvatný experiment plně využívající svobody montáže a výrazu, kterou disponuje počítač. Slogan filmu hlásá: „Veškeré morality jsou pohlceny záplavou obrazů.“ Režisér diváka bombarduje vizuálními informacemi a hypnotickými obrazy, aby vytvořil kritickou paralelu k moderní společnosti. Film je dalším důkazem rovnocennosti digitální filmařiny s uměleckou kinematografií. (FebioFest 2006)
Partička kamarádů z Paříže má společné dvě věci: lásku k rokenrolu padesátých let a dělnický původ. Jednoho rána se po noci plné piva a hloupých hádek rozhodnou, že se v ojetém autě vydají do Le Havru na rockový koncert. Mladá žena, její přítel a další dva mladíci zabloudí, znovu se pohádají, opět zabloudí, až se konečně octnou na pláži na mořském pobřeží nedaleko Le Havru. Koncert právě začíná a celá francouzská rocková scéna je tady. Znovu se vypije spousta piva. Kdekdo se popere. Pak koncert skončí a naši přátelé se vydají zpátky do Paříže... Černobílé road-movie, natočené ve stylu připomínajícím raného Jima Jarmusche nebo Akiho Kaurismäkiho, se odehrává v blíže neurčené době. Mohla by to být padesátá nebo sedmdesátá léta, ale stejně dobře také současnost... (MFF Karlovy Vary)
Celovečerní debut thajského umělce Apichatponga Weerasethakula se stal, společně s totálně odlišným barvotiskovým retrowesternem Wisita Sasanatienga Fah talai jone (Slzy Černého tygra, 2000), jedním z prvních thajských filmů uvedených na některém z velkých evropských festivalů (zde konkrétně MFF Rotterdam). Již tímto prvním filmem si režisér získal mezinárodní uznání a Tajemný předmět o polednách zároveň v mnohém naznačuje témata a styl jeho pozdějších hraných děl.
Snímek se pohybuje na pomezí hraného filmu, dokumentu a pseudodokumentu, přičemž mezi těmito třemi základními vyjadřovacími formami neustále osciluje. Dokumentární záběry thajského venkova a dialogy s obyvateli země se prolínají s mystickou aurou prostupující celým filmem, který je zároveň záměrně značně nestabilní i co se žánru týče (pohádka, road-movie, horror, sci-fi, muzikál). Dichotomii každodenního života v současném Thajsku a tajemných prvků zakořeněných v dávných pověstech či animistických příbězích (která bude jedním z dominantních témat Weerasethakulovy filmografie) naznačuje již název, v němž se propojuje nejasná formulace („tajemný předmět") s jasně daným časovým určením („o polednách", tedy v poledne). Název je zároveň autorovým „darem" kritikům, kteří všechny jeho další filmy rádi a často označovali termínem „tajemné předměty".
Film byl natočen v amatérských podmínkách na černobílý 16mm materiál (poté byl překopírován na 35mm) a jeho příběhu dominuje princip improvizace. Štáb cestuje Thajskem od severu k jihu a vyzývá protagonisty k improvizovanému rozvíjení ústředního příběhu paraplegického chlapce a jeho domácí učitelky Dogfahr (její jméno se dokonce objevuje v původním názvu filmu). Tajemný předmět o polednách tak navazuje na surrealistický princip exquisite corpse, který praktikovala skupina kolem André Bretona a Marcela Duchampa. Jednalo se o hru, v níž každý zúčastněný rozvíjel dané téma bez vědomí toho, jak toto téma pojal předchozí hráč. Na konci hry vznikl text složený z jednotlivých příspěvků tvořících koláž na dané téma. - Jan Jílek
Experimentální pohled režiséra P. Štingla na realitu naší přítomnosti. Film na hranici hraného a dokumentárního žánru. Není náhoda, že mozaika příběhů z Pasek nad Jizerou je znovuobjevením míst, kam Karel Václav Rais zasadil svůj buditelský román. Tradičně česká oblast uprostřed Sudet si zachovala nepřerušenou historickou kontinuitu a tak i vzpomínky a kronikové záznamy nadčasově žijí v místních obyvatelích. Ve volně zpracovaných vzpomínkách z kroniky Drahoslava Waldmanna vystupují místní obyvatelé v rolích svých otců a dědů. Skvělé výkony desítek amatérských herců, chalupníků a hospodářů horských usedlostí i ochotníků z širokého okolí, spojuje fenomén lidské paměti. Vzpomínky kráčejí s našimi poutníky po letokruzích celého minulého století. Vzpomínky probouzejí k životu nejen filmová kouzla a skoky v čase, ale také obrazotvornost kolorovaná tradičním podkrkonošským spiritismem.
Film tematicky navazuje na předchozí autobiografický Němcův film "Noční hovory s matkou" (2001) i jeho první celovečerní film "Démanty noci" (1964). Je osobní zkušeností a virtuální fantazií Jana Němce: Co se odehrává ve vědomí a podvědomí člověka během narkózy při mnohahodinové operaci srdce? Existuje tunel bezvědomí? Proč právě přilétává do Prahy George W.Bush? Bezmocná ruka se snaží dohmátnout reality...Malíř Edvard Munch obrazem "Výkřik" (1893) posunul malířství: zobrazil neviditelné, úzkost z moderního světa. "Krajina mého srdce" (2004) nás inventivní vizuální technologií provází cestou mezi životem a smrtí. "Ještě je tu místo pro jednoho". - To byla věta z dávného hororového filmu Přízraky noci. Vybavila se mi, když ráno, ve tmě po nádvoří nemocnice, mě zřízenec převážel na nemocniční sál. Ve dveřích jsem si všiml jeho tváře a byla stejná jako tvář jednoho z účinkujících v mém filmu, před mnoha a mnoha lety, který jsem točil ve stejné nemocnici. Ta tvář z toho filmu byla podobná jako tvář toho zřízence, a ten člověk ve filmu byl takový smrťák, úchyl, který mě řikal: "Rejžo, v márnici máme pěkný holky, možná, že bysme si s nima mohli pohrát.. To byla vlastně poslední tvář, kterou jsem si vybavil před tím, než jsem se dostal do narkózy." V roce 1968 jsme společně s Václavem Havlem napsali scénář pro film "Heart Beat". Byla to taková černá krvavá komedie o tom, jak ti nejmocnější v tomto světě, když mají potíže se srdcem, nechávají zabít silné mladé muže i ženy, aby pak použili jejich srdcí. Jak říká český klasik - karta se obrátila, řeklo prase a vrazilo nůž do řezníka. Po mnoha letech se Václav Havel stal členem klubu těch privilegovaných, měl k dispozici nejlepší lékaře, veškerou péči a já, když mě vezli sanitou z nemocnice Na Homolce do IKEMu v Krči, jsem si přidržoval masku kyslíkového přístroje zcela bez protekce, bez nějakých privilegií, tak mi ten saniťák řekl: "Vykašli se na to, my v té bombě stejně žádný kyslík nemáme".
Snímek Odpolední osidla natočila jako svůj debut Maya Deren spolu s českým dokumentaristou a fotografem Alexandrem Hammidem. Derenová zde zužitkovala své pohybové zkušenosti a cit pro výraz, zatímco Hammid přidal filmařskou zkušenost a neuvěřitelný obrazový talent.
Děj snímku je spíše sensuální halucinací, která se odehrává na malém prostoru domu ústřední dvojice a v jeho nejbližším okolí. Využívá zručně multiplikace postav a předmětů, takže hlavní hrdinka se potkává sama se sebou nebo se pozoruje v situacích, které se už staly a v prožívané současnosti je doprovazejí mírné obměny v provádění úkonů (např. otevírání dveří). Neustále vracející se motiv květiny, klíče a nože znejisťuje diváka, aniž by mu na závěr poskytl uspokojivou odpověď, proč se předměty v příběhu objevily. Některá zpodobnění Mayi mají místo obličeje zrcadla, která jen posilují dojem existenciální úzkosti. Surrealistický film končí v tragické pointě, která jediná poskytuje jakési vodítko k uchopení děje.
Ti, kteří přežili 3. světovou válku žijí v podzemí Paříže, neboť povrch je neobyvatelný. Pomocí stroje času vysílají do minulosti vězně, aby získal potřebné suroviny. Klíčem pro jeho cestu je jeho utkvělá dětská vzpomínka na incident na letišti v Orly, kterému přihlížela neznámá žena... Čb sci-fi film bez dialogů. Posloucháme pouze vypravěče a hudební doprovod na pozadí ve sledu promítaných fotografií. La Jetée = molo či hráz (přeneseně spíše nástupní plošina), je homonymem pro „là j'étais“ (tady jsem byl). Snímkem se později inspiroval Terry Gilliam při tvorbě 12 opic.
První interaktivní film na světě, ve kterém diváci mohou zasahovat do průběhu děje.U dveří hlavního hrdiny filmu pana Nováka (Miroslav Horníček) zvoní jeho sousedka. Je téměř nahá. Oblečena jen do osušky si omylem zabouchla dveře svého bytu a nyní pana Nováka prosí, aby ji pustil k sobě domů. Co teď? Mladá dáma v prekérní situaci prosí o pomoc. A je velmi půvabná. Na druhé straně se každou chvíli může vrátit domů manželka pana Nováka, která má navíc dnes narozeniny...
STOP! zvolá moderátor vcházející na scénu a děj filmu se opravdu zastaví. Nyní je řešení této prekérní situace na divácích... Vpustit nebo nevpustit? Zelené tlačítko na křeslech diváků znamená vpustit, červené odmítnout...
