Londýn 1884. Populární komické opery dvojice autorů - libretisty Gilberta a hudebního skladatele Sullivana - nebyly nikdy propadákem, ba právě naopak. Avšak zřejmě všeho do času. Jejich poslední dílko - Princezna Ida - bylo přijato víc než vlažně. A Arthur Sullivan, nedávno královnou Viktorií povýšený do šlechtického stavu, cítí, že nadešla chvíle pro změnu. Od tohoto okamžiku by se chtěl věnovat pouze a jedině skládání vážné hudby. Ostatně byl to stejně svého druhu div, že jejich spolupráce vydržela tak dlouho. Neboť ti dva muži nemohou být rozdílnější. Sullivan je sukničkář a dandy, Gilbert každým coulem byznysmen a puntičkář. Jenomže přání je jedna věc, tvrdá realita - neboli podepsaná smlouva s impresáriem divadla Savoy D'Oyly Cartem - druhá. Jak však dál, když poslední Gilbertovo libreto připadá Sullivanovi tak prostoduché a prázdné, že si neumí představit, jak by na ně komponoval hudbu? Musel by se stát zázrak, aby se ti dva ještě na něčem shodli. A zázrak se, kupodivu, koná. Jmenuje se japonské divadlo Kabuki a právě hostuje v Londýně...
Jedním z posledních svých filmů dokazuje Mike Leigh, že není jen mistrem současných psychologických a sociálně-kritických sond, ale že dokáže natočit i výpravnou, velkolepou podívanou, zasvěcenou tentokrát oboru lehké můzy. Hrdiny tohoto snímku jsou dva klasikové anglického divadla - William Gilbert a Arthur Sullivan - kteří si získali věhlas a lásku celého národa svými - dnešní terminologií asi nejspíš řečeno - muzikály. Leigh se věnuje tomu období jejich života, v němž prochází jejich spolupráce krizí, hrozící dokonce rozpadem tvůrčí dvojice. Jeho nesmírně barvitá, zajímavá filmová freska získala dva Oscary (za kostýmy a masky) ze čtyř nominací i řadu dalších mezinárodních cen. Jim Broadbent, představitel Gillberta, pak získal na MFF v Benátkách 1999 Volpiho pohár za herecký výkon.
Hrabě Bolo Baranský byl sice podle jména velkostatkář, ale na svůj velkostatek nevkročil už celou řadu let a nechával si jen od svého správce posílat z jeho výnosu peníze. Sám žil ve Varšavě rozmařilým životem - a že se při takovém způsobu života peníze kutálí nezadržitelně, věděl každý - jen ne hrabě Bolo. Na jeho statku to také vypadalo podle toho: jedna exekuce stíhala druhou a tak už tam zbývalo jen málo nezabavených věcí... [dobový program]
Zadlužený hrabě Bolko Baranský vede na svém statku bezstarostný život přesto, že mu exekutoři zabavili již všechen nábytek i zvířectvo. Bolko s potrhlým a bohatým přítelem Popielem jedou na dostihy. Tam se Popielovi zalíbí Wanda Kwasinská, kterou doprovází její matka Jadwiga. Baranský vyhraje dostih a velkostatkář Zaremba mu chce představit svou dceru Helenu. Baranský seznámení odmítne. Uražená Helena se rozhodne Bolkovi pomstít. Příští léto Bolko odjede na Wandino baletní vystoupení do Varšavy. Helena se dá na jeho statek najmout inkognito jako hospodyně a připraví Bolkovi slavnostní uvítání. Oba se v krátké době spřátelí. Do vznikající idyly vpadne Wanda se svojí matkou. Bolko před nimi Helenu urazí a ta uteče domů. Wandina matka je zděšena zjevnou Bolkovou chudobou a přemlouvá dceru, aby se rozhodla pro Popiela. Při dožínkové slavnosti představí konečně Zaremba Bolkovi svou dceru Helenu. Bolko s překvapením zjistí, že Helena je jeho bývalá hospodyně, a uvědomí si, že ji miluje. [NFA.cz]
Monika Böhnicková, dcera nočního hlídače nábytkové firmy "Bytová kultura", octne se zvláštní shodou okolností v nejlepší společnosti, která se sešla u vrchního ředitele Walldorfa, který pozval několik význačných osobností, mezi nimi mladého milionáře Gerda Brenkena, který mu má pomoci z finanční tísně. Nešťastnou náhodou odřekla v posledním okamžiku mladá dáma, slečna z Bündingenů, svou návštěvu. Chtíc zabránit, aby u tabule sedělo třináct osob, chce paní Walldorfová pro dnešní večer vydávat Moniku, která právě přinesla večerní toaletu, za slečnu z Bündingenů... [dobový program]
Superfilm světové produkce známé české trojice ONDRÁKOVÁ LAMAČ HELLER
Velká výpravná komedie podle známé stejnojmenné operety
V hlavní úloze: ANNY ONDRÁKOVÁ
Další skvělé obsazení: Georg Alexandr, Oskar Karlweis, H. Junkermann
Režie: KAREL LAMAČ
Fotografie: OTTO HELLER
V tomto snímku zpívá Anny Ondráková dvě české zpěvní vložky
Přepychová výprava - Nádherný milostný děj - Skvělý humor - Budete tímto filmem nadšeni, neb v něm uvidíte, co čem toužíte - LÁSKU - HUMOR - SLIČNÉ ZJEVY
Premiera od 20. listopadu v biu Světozor [dobový štoček]
Anny Flock je studentkou a bydlí na penzionátu. O svých rodičích si myslí, že jsou úspěšní divadelní umělci a jaké je to rozčarování, když zjistí, že se živí jen pouťovými atrakcemi a její maminka je nevyléčitelná kleptomanka. Toto odhalení zapříčiní rozchod Anny se spolužačkami a sama se vydává na dráhu pouťové umělkyně. Ve svém novém angažmá je natolik úspěšná, že brzy celému malému podniku, který čítá ještě rodinného přítele Hannese, pomůže ke skutečnému úspěchu. Jejich show se přesouvá do kamenného berlínského divadla Apollo a tam se Anny zamiluje do zpěváka Ordiniho. Pro Hannese je to velké zklamání a zdá se, že jedinou útěchou může být turné Anny a Ordiniho po USA...
Český barevný umělecký film o jedné z největších postav české národní hudby Bedřichu Smetanovi. Sledem úryvkovitých scén ukazuje skladatelovy osudy od jeho goteborského pobytu až ke sklonku života. Hlavní důraz je ve filmu položen na zachycení Smetanovy operní tvorby, z níž jsou tu podány bohaté ukázky - z „Braniborů v Čechách", „Prodané nevěsty", „Dalibora", „Libuše". Třebaže divákovi, který detailně nezná Smetanův životopis a sociální i umělecké problémy jeho doby, zůstane ve filmu mnoho věcí nejasných a nedořešených, dá mu film široký přehled jeho tvorby. Ba spíše se dá říci, že je to film o Smetanově hudbě, než o něm samotném. (FILMOVÝ PŘEHLED 38 / 1955)
Film zachycuje osudy Bedřicha Smetany od roku 1856 až do sklonku jeho života. Jde spíše o mozaiku jednotlivých epizod od mladých let až do chvíle, kdy se vyčerpán lidským i uměleckým strádáním dočká naplnění velkého snu, otevření Národního divadla.
Dalibor je v pořadí třetí opera Bedřicha Smetany následující hned za „Branibory v Čechách" a „Prodanou nevěstou". Dlouho byla naší reakční hudební kritikou nepochopena, dokonce vyvolávala bouři odporu. Smetanovi se vytýkalo „wágneriánství" a úplně byla pomíjena ryzí českost této opery, pro jejíž námět sáhl libretista Josef Wenzig do české historie. České obrození vytvořilo z postavy rytíře Dalibora symbol hudebnosti českého národa. Tento rys Smetana ve své opeře ponechává („Který pak Čech by hudbu neměl rád!" zpívá starý žalářník Beneš ve druhém jednání). Avšak hlavním rysem Smetanova Dalibora je věrnost přátelství a odhodlanost hájit své právo proti sebe větší moci i za cenu vlastního života. Takto se stává Smetanův Dalibor symbolem osudů českého národa. Daliborův zpěv o ideálu svobody je hymnou nehynoucí síly. Režisér Václav Krška, laureát státní ceny, se prvně setkal s problematikou zfilmované opery, nebo alespoň její části, při natáčení životopisného filmu o Bedřichu Smetanovi. Prokázal zde a pak ovšem při zfilmování „Dalibora" vzácnou hudební citlivost a vynikající filmařské mistrovství ve snaze spojit dvě umění tak nesourodá, jako je opera a film. Zfilmovaný „Dalibor" je odvážným u nás prakticky novým filmovým útvarem. Ve srovnání se zfilmovanými operami jiných proveniencí vidíme, že tento pokus je velmi úspěšný. (FILMOVÝ PŘEHLED 31 / 1956)
►Filmový Festival v Cannes - 1956 - Zlatá Palma (nom.)
Stalo se za panování krále Vladislava Jagellonského: odbojný rytíř Dalibor je odsouzen k trestu smrti. Pokus o jeho osvobození se nezdaří. Nedoceněný přepis Smetanovy opery překvapuje svěží originálností i ve srovnání s mnohem pozdějšími pokusy o převod hudebně dramatických děl na filmové plátno. Působivě inscenované operní scény jsou také součástí dalšího Krškova smetanovského filmu Z MÉHO ŽIVOTA.
Cesta napříč největší zemí Jižní Ameriky s finským filmařem Mikou Kaurismäkim Stopětiminutový dokument není pouze záznamem mnohotvárných a multikulturních rytmů brazilské hudby, ale také osobním vyznáním finského tvůrce z lásky k ní. Během 4000 kilometrů dlouhé cesty krajinou, kterou během posledního desetiletí důvěrně poznal, potkává Kaurismäki muzikanty, zpěváky a tanečníky, představujících rozmanitost různých stylů. Kaurismäkiho nechává bohatou brazilskou hudební kulturu promlouvat v příbězích místních lidí, v neuvěřitelně protikladných hudebních stylech a ve slovech jednotlivých písní. Hudba je v Brazílii neoddělitelnou součástí každodenního života a zároveň spontánním prostředkem vyjádření emocí. Jak říká sám finský filmař: "Většina cizinců zná pouze bosa novu nebo sambu, ale v Brazílii můžete objevit mnohem víc - maracatú, frevo, coco, forró, emboladu a další styly.
Pokud byla jedním z hlavních impulzů pro natočení filmu Leningradští kovbojové dobývají Ameriku touha konfrontovat osobitý parodický projev finské kapely s místy a kulturou, reprezentujícími jeden z inspiračních zdrojů jejich tvorby, tak v případě tohoto snímku jde o víc než jen o hudbu. Aneb jak to může dopadnout, když se potká Mojžíš s Marxem, soše Svobody byl ukraden nos a do celé věci je zapojena CIA…
Stejně jako v předcházejícím snímku je i v případě filmu Leningradští kovbojové potkávají Mojžíše zachován základní konstitutivní prvek cesty přes velké území. Tentokrát se značná část ovšem odehrává v Evropě. Vedeni Mojžíšem, v něhož se po prozření na poušti proměnil manažer kapely Vladimír, zakoušejí extravagantní hudebníci už pouze trudnost života potulných muzikantů. Zvláště když si Mojžíš nejen zachoval Vladimírův hrubý kapitalistický utilitarismus, ale ještě jej doplnil o účelně praktikovaný náboženský fanatismus. V ironickém, až fraškovitém podání Mattiho Pellonpää jsou touto cestou (v Kaurismäkiho filmografii snad nejpříměji) napadány dvě stěžejní ideologie udávající ráz západní společnosti.
Jako u všech filmových projektů vzešlých ze spolupráce Akiho Kaurismäkiho s Leningradskými kovboji ani zde neočekávejme dodržování základních vyprávěcích konvencí. V tomto snímku se ještě intenzivněji vše odehrává buď proto, aby se odbylo jedno z nezbytných hudebních čísel titulní kapely, nebo aby se děj (rozuměj muzikanti na své vytyčené cestě) posunul dál. Navzdory tomu, že Kaurismäki zachovává při líčení prostředí a atmosféry barů či tanečních sálů v různých evropských zemích aspoň v obrysech národní esprit, vyznění předkládaných scén v celku ale podléhá pro finského režiséra příznačné stylizaci, vyznačující se statičností a melancholií.
Leningradští kovbojové zavítají mimo jiné i do České republiky, a tak místní diváci dostanou příležitost zjistit, jak Aki Kaurismäki nahlíží na náš národ. Autor tohoto textu se setkal i s názorem, že Finové a Češi toho mají docela dost společného. Vstřícný vztah k alkoholu určitě. S přístupem k humoru to bude už komplikovanější… -
Petr Pláteník
Barevná satirická hudební veselohra „Hudba z Marsu" vypráví o tam, jak unáhlená a ješitná slova předsedy závodní rady Řeháka přinesla třiceti členům nábytkového družstva ,,Mars" dar třiceti hudebních nástrojů i o obtížích, které provázely „Hudbu z Marsu" při jejím vzniku a vývoji, v nichž hrály nemalou úlohu citové vztahy Haničky a Honzy. Po těžkých zkouškách však získává oněch třicet muzikantů, kteří v čele se svým patronem Karasem tvoří „Hudbu z Marsu", zasloužený úspěch při soutěži lidové tvořivosti v Praze. (FILMOVÝ PŘEHLED 18 / 1955)
Zaměstnanci nábytkářského podniku MARS uvítají vzácnou návštěvu najatou hudbou. Jejich vychloubání, jaký by oni sestavili orchestr, je bráno vážně, proto dostanou malý dárek - hudební nástroje pro třicet muzikantů.
