Hradní kastelán se ve svých divokých snech proměňuje v opovrhovaného, ponižovaného šaška, jehož deptá panovačná královna. Režisérka Věra Chytilová si tu pohrává s téměř dokumentárním vylíčením "reality" a divadelně stylizovanými vizemi, v nichž vládne červená barva. Námět poskytla stejnojmenná divadelní hra Bolka Polívky, jejíž podobu však režisérka často přesahuje, zvláště pak k satirickému vyhrocení, v němž nahlíží naši nedávnou minulost, ztrapnělé poklonkování před mocnými a bohatými tohoto světa.
Svérázné povídky Bohumila Hrabala přitáhly v 60. letech pozornost mladých filmařů, kteří v nich nalezli netušenou poezii všedního života. Žánrové ladění i vyznění příběhů je rozličné, (ne)herecké ztvárnění mistrně evokuje hrabalovsky pábitelské postavičky. Zavítáme mezi nadšence automobilových závodů, navštívíme dva staříky v nemocnici, ocitneme se v libeňské hospodě, nechybí ani instalatér zamilovaný do cikánské dívky. Příběhy jsou černobílé, jedině návštěva pojišťováků v domě naivního malíře je natočena barevně.
Na počátku je architekt Petr a vadnoucí zájem o sex zkorumpovaného poslance a bývalého spolužáka Dohnala. Ten totiž s Petrovou asistencí znásilní mladou veterinářku Lenku. Dívka však využije své profese, oba muže uspí a profesionálně vykastruje. Všichni tři se tak dostávají do eskalující spirály problémů. Dohnal se snaží celou věc ututlat před veřejností, Petr se jen s velkým vypětím zbavuje dívek, které mu víc než zřetelně dávají najevo svou přízeň a Lenka, ta se zhroutí vinou svého přítele, ekologického aktivisty Michala, který ji nejprve raní svým necitlivým přístupem, poté zradou, když se stane milencem její nejlepší kamarádky Anny a nakonec bezohledným pokusem využít znásilnění Lenky k vydírání Dohnala, náměstka ministra pro životní prostředí, kterým by zabránil výstavbě nového dálničního obchvatu.
Pověstná satira, dlouhé roky zakazovaná, se odehrává na rozbahněném velkoměstském sídlišti, stále ohromuje dokonalou znalostí lidských povah, často směšně sobeckých a sebestředných, rozhodně však lhostejných k tomu, co se děje kolem nich. Vlastně jen vesnický děda ztracený uprostřed paneláků přináší závan opravdového zájmu a soucitu. Režisérka Věra Chytilová zvolila roztěkaný způsob snímání, kamera občas vyhlíží, jako kdyby byla zavěšená na rychle se pohybujícím kyvadle.
Mozart se stal protagonistou mnoha filmů, avšak režisérka Věra Chytilová se jeho životopisu přidržuje velice volně - především jeho pražské pobyty zasadila do současných reálií. Rychle si zvykneme, že rokokově kostýmované postavy i honosné kočáry se pohybují na pozadí běžného automobilového provozu. Rozverný skladatel (Milan Šteindler) se tu chová jak nedospělé děcko, vybavené ovšem bystrým pozorovacím talentem i prostořekou výřečností. Dokonce tu nechybí ani pověstný svůdník Casanova (Miloš Kopecký), vybavený navíc věšteckým talentem.
Pestrý, epizodicky bohatý dej filmu je organizovaný okolo candidovského príbehu mladého muža, ktorý sa snaží v živote plnom úplatkárstva a promiskuity, preraziť podľa svojej cti a svedomia. Opúšťa vysokoškolské štúdium, aby nadviazal na rodinnú tradíciu ako strojvodca horskej lokálky. Zmysel pojmu "kalamita" rezonuje takmer vo všetkých jeho ľudských kontaktoch: jeho predstavy o poctivosti, nezištnosti a úprimnosti neustále vstupujú do konfliktu s realitou. Záverečná skutočná kalamita, keď jeho vláčik zavalí horská lavína, poskytne satisfakciu jeho viere v krásu života: ľudia uväznení pod snehom precitnú zo svojej mravnej letargie a pri záchrannej akcii naplnia činom pojem solidarita (vtedy prestane v kalamitnej krajine snežiť a utíchne vietor).
Film pulzuje ironickým humorom, zvedavo živou kamerou, ostrým strihom a znamenitou zvukovou rovinou. Rad estrádnych výstupov, gagov, mrazivých satirických čísel, smiešnomilostných dialógov, slovných klauniád a izolovaných mikrosekvencií neslovných etúd (v ktorých Decziho útočná hudba podkladá triešť mihotavých záberov), vytvára výrečne znervózňujúci pohyb Šlapetovej kamery, Brožkove útočné strihy a nekašírované dialógy s bohato odtieňovanou intonáciou reči. Svet Kalamity nemá horkokrvnosť toho v Panelstory - tu sú už skoro všetci "zabývaní vo svojom kupé", len Polívkov usmievavý hľadač cestuje v hlbokom zmysle tohto slova.
Film Hra o jablko režisérky Věry Chytilové se pokouší komediální formou zachytit podstatu neustálého sporu mezi mužem a ženou a zároveň najít odpovědi na otázku, do jaké míry je možná hra s lidskými city a kdy a jak přestává být hrou. Hrdiny příběhu jsou porodník dr. John, svobodný muž po třicítce, v soukromém životě značně sobecký, a mladá zdravotní sestra Anna Šímová, která vzdor svému na pohled ztřeštěnému chování má k životu mnohem odpovědnější přístup. John k dívce naváže, jako před tím k tolika jiným, povrchní vztah. Jeho hra na lásku se však tentokrát obrátí proti němu. Když se pokusí napravit svou chybu, je už pozdě. Lze si totiž hrát v životě, ale nelze si hrát na život. Proto na Johnovo: "Ale já už si nechci hrát" Anna odpoví: "To je škoda, my právě hledáme někoho, kdo to umí". Motiv jablka, provázející příběh, je symbolem poznání charakteru lidí, symbolem ovoce lidského konání i symbolem plodu lidské lásky - dítěte...
Komediálně laděný film V. Chytilové Faunovo velmi pozdní odpoledne, natočený na motivy povídky Jiřího Brdečky, lze označit jako groteskní moralitu. Zachycuje výjevy ze života stárnoucího elegána a svůdce mladých dívek, který ze strachu před stářím a smrtí se zoufale snaží urvat, co se ještě dá. Postupně si však uvědomuje, že jeho počínání je marné a bláhové, že ve svém životě spíše ztrácel, než získával. A tak se z Fauna, na první pohled šarmantního a úspěšného muže, stává tragikomická figura zbytečného člověka. Člověka se slabošským charakterem, který po celý život chtěl jen brát a dostávat, aniž příliš riskoval. Jeho životní styl, úzkostlivě uzavřený do soukromí, je zdánlivě přitažlivý, ale jak sám hrdina zjišťuje, ústí do samoty a prázdnoty. Autorky scénáře V. Chytilová a E. Krumbachová usilovaly o jakousi moderní commedii dellřarte. Vrstvením komediálních i vážných situací odkrývají hlubší jádro příběhu, jímž je právě téma stáří a zmarněného života. Ve formálním vyjádření zůstává režisérka věrna svému rukopisu. Kromě něj dominuje snímku obrazové zachycení Prahy a vynikající herecký výkon L. Suchařípy.
Bohuš je rázovitý vesnický chlapík, který žije sám v rozpadající se chalupě. Pracuje jako dřevař, většinu času však se svými kumpány tráví popíjením slivovice a zahálčivým povalováním v trávě. Jeho poklidný a vcelku spokojený život se změní v okamžiku, kdy se objeví elegantní advokát Ulrich, který překvapenému Bohušovi oznámí, že zdědil obrovský majetek.
Matka (Marta Golden), otec (Charles Inslee) a dcera (Edna Purviance) si vyšli do parku. Zatímco ženská část rodiny spokojeně odpočívá na lavičce, otec si vyhlídne další něžný objekt svého zájmu (Margie Reiger). Po ránu se však v parku objevují roztodivné věci - jednou z nich je i sebevědomý mladý švihák (Charles Chaplin)... Na dlouhou dobu (do roku 1952) poslední Chaplinův film, kde se objevil bez knírku.
