Rapová hvězda Lil´Bow Wow poprvé ve filmu, který "jistě zahřeje vaše srdce" (Los Angeles Times). Sirotek Calvin žije jen svým snem. Díky páru kouzelných tenisek se chce stát profesionálním atletem. Brzy po té, co si obuje záhadné boty, z něj opravdu skvělá sportovní kondice udělá hvězdu týmu. Jedno vítězství už má Calvin v kapse, ale malá superstar touží po splnění daleko většího snu ... mít skutečnou rodinu. Nejprve ale musí se svými kamarády porazit ředitele Bittlemana, kter který chce překazit Calvinovu kariéru a zachovat si naději, že by někdy mohl být adoptován.
Nicole si může nápadníky vybírat, ale ten, který se jí líbí, už má jinou. Na vytouženém rande se nakonec ocitne se svým, poněkud podivínským, sousedem. Nicole a Chase jsou dva sousedé, kteří se nemají příliš v lásce. Jeden je opakem toho druhého. To se ale změní v den, kdy je Nicole odvržena svým přítelem a kdy Chase dostává od své přítelky ně kopačky. S velkou neochotou spolu naplánují, kterak vítězně proplout minovým polem středoškolských lásek. Jejich plán zní: Vzbudit touhu a žárlivost u svých bývalých protějšků a tak je získat zpět. Ale uprostřed všeho toho plánování Nicole a Chase zjišťují, že ten, po kterém touží, není zase až tak daleko.
Voják, který je na opuštěném postu daleko v poušti, je probuzen pádem volební urny. Dnešní den bude jiný než všední a bez jakékoli zajímavé události plynoucí dny. Je den voleb! Voják očekává příjezd státního zástupce, který bude dohlížet na správnost voleb v tomto kraji. Zástupce přijíždí, ale k velkému překvapení je to žena. Voják má rozkaz doprovázet ji po celý den a dovést ji ke všem lidským obydlím, která jsou v dosahu. Jemu se ale zcela příčí "sloužit" a být podřízen ženě. Ta naopak přehlíží tradicí zakotvené uspořádání rodin těchto lidí a je idealisticky přesvědčena, že volit by měli všichni a že jedině tak mohou lidé zlepšit své životní podmínky a úroveň. Snímek je vizuálně působivé road movie o cestě dvou odlišných lidí k sobě navzájem a k přehodnocení protichůdných názorů a přístupů k životu. Jejich cesta tak vede k dialogu a vzájemnému pochopení, a tedy i k možné demokracii.
Snímek získal na festivalu v Benátkách 2001 Cenu za nejlepší režii a na festivalu v Londýně Zvláštní uznání FIPRESCI.
Na pozadí liberalizace v Jugoslávii za maršála Tita se odehrává komedie o dospívání Petara (Slavko Štimac), který hledá lásku všude, když teď zjistil, že existuje. Jeho otec (Danilo Stojkovič) je jiné povahy a chce, aby se soustředil na svoje známky, takže bude mít naději na dobrou budoucnost (a bude z něj dobrý marxista), ale Petar najde porozumění u dědy, který mu dá potřebné rady. Mezitím má Petar konflikt se svou krásnou učitelkou a ohrozí svoje studium, když se jí snaží dostat na kobylku kvůli tomu, že se koupala v řece se svým přítelem. Na tohle zranění svých citů brzy zapomene, když potká okouzlující dívku, která do města přijela s orchestrem mladých - a vyvine se z toho láska.
Režisér Goran Paskaljevič se svými slavnými českými kolegy sdílí vhled do bolestivosti první, nesnadné lásky.
Tragikomické úsilí emigrantů v New Yorku, přesněji v chudých částech Brooklynu, Srba Baji a Španěla Alfonsa, sžít se Novým světem. Bajo ve dne nelegálně pracuje, v noci ještě pomáhá Alfonsovi u baru a přitom vzpomíná na svou rodinu v Evropě. Spíše než společenský vzestup je čeká pomalé a bolestné procitání z amerického snu a světa neskutečných iluzí. Aniž to samotný Bajo tuší, zbytek jeho rodiny se za ním do USA již vydal. Během cesty však zemře jeho mladší syn.
Ken Loach, jenž je oprávněně oslavován jako britský průkopník sociálněrealistického filmu, navázal snímkem Výhybkáři na svá předchozí díla s humanistickým poselstvím. Film sleduje pět mužů spravujících a udržujících železniční dráhu v Yorkshiru. Jejich životy a práce se změní, když státem vlastněnou železniční síť zprivatizuje několik na sobě nezávislých soukromých provozovatelů. Film vznikl podle scénáře Roba Dawbera, bývalého železničního dělníka, který zemřel ještě před premiérou filmu na MFF v Benátkách na rakovinu, způsobenou nadměrnou koncentrací azbestu. Film je pronikavou obžalobou zhoršených bezpečnostních podmínek práce, které způsobila privatizace. V linii předchozího ztvárnění mužského přátelství mezi dělníky ve filmu Lůza se však Loach snaží vystříhat chytráckého moralizování, naopak z utrpení a strázní svých postav destiluje hořce ironický humor. Brilantní snímek Výhybkáři, původně určený pro britskou televizi, sice neupoutal takovou pozornost, přitom však snese srovnání s Loachovými populárnějšími filmy z poslední doby, jako je Sweet Sixteen či Ae Fond Kiss.
Rodina nie je len slovo... je to celá veta. Ak ovšem všetko dobre funguje. My sa v rodinnom filme Bodka a Anton dostávame hneď do dvoch rodín. Tá, v ktorej žije Bodka (Elea Geisslerová), je kompletná a úspešná. Matka je väčšinu roka v zahraničí a otec je uznávaný a - samozrejme - zaneprázdnený lekár. Bodka má všetko, čo potrebuje, ale najviac zo všetkého jej chýba prítomnosť, pohladenie a vnímavosť mamy. Ešte že má Bodka dobrú opatrovateľku a najmä úžasného kamaráta Antona (Mak Felder). Ten zase pochádza z nekompletnej rodiny. Mame sa veľmi nedarí a ešte ju zmáha aj choroba, takže Antonovi neostáva iné, ako ju nahradiť v práci. Im zasa chýbajú finančné prostriedky a nádej na lepšiu budúcnosť. Možno práve neutešená situácia priomäje Antona k tomu, že na večierku ukradne práve v byte Bodkiných rodičov drahý zapaľovač. Urobil to s dobrým úmyslom chcel mame pomôcť, aby sa čím skôr vyliečila. Tá však takúto pomoc odmieta a zapaľovač vráti majiteľke, teda pani Poggeovej (Juliane Kohler), Bodkinej mame. Tá však reaguje ináč, ako si to Bodka predstavovala a tým sa začína séria kaskádovitých situácií...
Jako každý pátek, Henri vyžene poslední klienty ze své hospody a společně se sestrou čekají na zbytek rodiny... Měla to být oslava narozenin, ale vše se zkomplikuje, a začne koloběh narážek, vtípků i hádek mezi sourozenci, za přítomnosti flegmatického číšníka, který se tu a tam snaží situaci urovnat.
Pondělí ráno. Vincent vstává v pět hodin, nasedá do svého opotřebovaného auta a hodinu a půl jede do továrny, kde se celý den věnuje tupé a monotónní práci, při které si nesmí ani zakouřit. Po návratu domů by nejraději maloval, samotu jeho ateliéru však permanentně narušují rodinné povinnosti. Práce, žena i děti mu ze života dělají peklo, a tak si jednoho dne koupí lístek do Benátek a bez varování odjíždí. Po dlouhé době se dokáže radovat z obyčejného dne, prochází se městem a potkává jistého Carla, který mu nabídne nocleh. Ráno je oba nezvykle brzo probouzí budík. Je pondělí a Carlo musí do továrny, kde se nesmí kouřit a kde se hodně a jednotvárně pracuje. Vincent raději cestuje dál, neznámo kam, a když se po zhruba osmi měsících jednoho večera opět ukáže ve svém stavení kdesi na francouzském venkově, zjišťuje, že rodina si jeho nepřítomnosti málem ani nevšimla. Ráno tedy v pět hodin vstane, nasedne do svého opotřebovaného auta a hodinu a půl jede do továrny, kde se celý den věnuje tupé a monotónní práci, při které si nesmí ani zakouřit.
Snímek byl na Berlinale 2002 oceněn Stříbrným medvědem za nejlepší režii.
Žil zpívající drozd… tak začínají skoro všechny gruzínské pohádky. V případě Ioselianiho filmu má tato věta ráz spíše poetického konstatování. Gija, sympatický mladý muž kolem třicítky, hraje na bicí nástroje v tbiliském symfonickém orchestru. Během dne však chce toho co nejvíce stihnout, proto věčně někam pospíchá. Je všude a zároveň nikde, na nic a na nikoho nemá dost času, nejmíň sám na sebe. Žil zpívající drozd je nepatetickou úvahou nad hodnotami lidského života, která dodnes překvapuje nejen hloubkou své výpovědi, ale i svým zpracováním. Jedna situace přechází skoro nepostřehnutelně ve druhou a černobílá kamera je zachycuje takřka dokumentaristickým způsobem.
