Libanonské město Tripolis je možná přitažlivou turistickou lokací, na životě v sídlištním paneláku na předměstí ovšem nic zajímavého není. Zvlášť když sdílíte přízemní byteček se svou akurátní starou matkou. Čtyřicetiletý majitel malé cukrárny má právě tak dost nekonečných rozhovorů, společných partií karet a nudných posezení u matčiny přítelkyně. Když ovšem jednoho dne zjistí, že matka odjela do Bejrútu, aniž to s ním předem projednala, cítí se zaskočený a podvedený. Na samostatný život totiž není vůbec připraven. A nezávislost není zdaleka tak zajímavá, jak si vysnil. Pro jeho monotónní existenci představuje rozptýlení i malý uličník ze sousedství… Dokumentárně laděná tragikomedie debutujících tvůrců se na komorním prostoru dotýká „globálních“ témat zpřetrhaných rodinných svazků a osamělosti člověka v navenek „uživatelsky přátelské“ moderní společnosti.
Jawdatovi je dvacet a pochází z muslimské rodiny. Studuje na izraelské univerzitě v Nazaretu, ale hebrejština mu nejde, a tak touží přejít na arabskou školu. Jeho původ mu zkomplikuje i námluvy s židovskou dívkou Jenine. Kromě toho má spory s konzervativním otcem Salemem, který je přesvědčen, že místní vysílač mobilního signálu škodí jeho úrodě i zdraví všech spoluobčanů. Mobilní telefon se postará i o další komplikace: zdá se totiž, že policii jsou podezřelé mladíkovy nevinné telefonické rozhovory s dívkou z palestinského území… Sameh Zoabi buduje na aktuálním „politickém“ konfliktu v zásadě apolitickou tragikomedii o mladíkovi, který touží vyletět z rodného hnízda. Snímek nepostrádá autobiografické rysy – autor se, podobně jako jeho hrdina, narodil na původně palestinském území, kde dochází k neustálým každodenním třenicím mezi starousedlíky a izraelskou administrativou. Film je autorův celovečerní debut.
Bratři Nero a Miguel o sobě dosud nevěděli. Neznali ani svého otce, dokud jim neposlal dopis s pozváním na svůj pohřeb. A tak se sourozenci setkávají poprvé v životě na železniční stanici, aby zjistili, že vlak tudy neprojel už řadu let, a započali tak svou pouť nekonečnou kastilskou Mesetou, žhnoucí krajinou, v níž jsou navždy přítomny otcovy příběhy. Míří na pohřeb, ale zároveň jdou vstříc především sami sobě, vtahováni uprostřed ničeho do zvláštního snového světa magických dimenzí, do toku vzpomínek, příběhů a snů, sjednocených pocitem samoty. Novátorskou vizuální poezií, plnou absurdity, humoru a melancholie, Cenzual Burley potvrzuje, že poezie nevzniká poetizací, ale způsobem nazírání. Přitom svůj nízkorozpočtový debut dokázal natočit pouze s jednou kamerou a sedmičlenným štábem. Díky tomu lze snadno uvěřit režisérovu krédu: „Jestliže nemáš peníze, natoč film, na který je nebudeš potřebovat. Příběh nic nestojí a pak už jen stačí obklopit se lidmi, kteří smýšlejí stejně jako ty a sdílejí s tebou tvé nadšení.“
Andrew Logan je živoucí legenda – ať už jako sochař, malíř, autor videoperformancí nebo šperků. Experimentálního filmaře Jese Benstocka však klíčová osobnost londýnského kulturního a módního života zaujala díky show Alternativní Miss World. Událost, v níž nejde o standardy krásy, ale o schopnost proměny a chválu „jinakosti“, Logan poprvé uspořádal v roce 1972. Od té doby se svými příznivci a přáteli pravidelně inscenuje podívanou, jež svérázným způsobem reflektuje a utváří (ale také dehonestuje a popírá) umělecké, popkulturní i subkulturní trendy. Lesk akce pokaždé ještě zvyšují nejrůznější celebrity, které nad ní přijímají patronát. Benstock sleduje Logana od kolébky až k přípravám na novou show (která se konala 2. května 2009). Vzdává přitom poctu umělecké integritě a svobodě výrazu už formou filmové koláže, rafinovaně kombinující animaci, dokument a prostou radost ze života.
Mirsa je bývalý zpěvák kdysi nejpopulárnější makedonské punkové kapely, jež se dávno rozpadla. Táhne mu na čtyřicet, stále žije s matkou a příležitostně pomáhá s prodejem drog albánskému dealerovi Gzimovi, který mu za to levněji nechává trávu. Jednoho dne přijde Gzimo s nabídkou, ať dá Mirsa znovu dohromady kapelu, s níž potom budou hrát na charitativním koncertě v Debaru, makedonském městě s albánskou většinou obyvatelstva. Mirsa má před sebou téměř nadlidský úkol: po sedmnácti letech najít a přesvědčit všechny členy skupiny, z nichž někteří se po rozpadu Jugoslávie přesunuli z Makedonie do jiných republik, aby společně znovu vystoupili na koncertní pódium. Režisér a scenárista Vladimir Blaževski natočil s minimálním rozpočtem úderné, nezávislé road movie o lidech, pro něž punk není jen hudba, ale celoživotní postoj. S černým humorem a nadhledem se dotýká i závažnějších témat a díky dokumentaristickému přístupu, který zvolil, dosahuje dojmu maximální přesvědčivosti.
Tři vnučky uspořádají soukromou slavnost, jejímž cílem je uctít památku jejich babičky Mariji Violićové, jež zemřela před šesti lety. Sešlost v jejím bytě v chorvatském přístavním městě Rijeka není početná, ale zato pestrá. Vedle sousedek a známých se zde objeví i česká hudební skupina Midi Lidi, s níž se přítomní setkávají vůbec poprvé. V takto nesourodé společnosti se na nebožku nemůže vzpomínat v duchu sentimentálních klišé. Vzpomínky střídá tanec, zpěv a soutěž o nejlepší výzdobu babiččina náhrobku. Do jisté míry improvizovaně natočený autorský debut Željky Sukové balancuje na hranici dokumentární a hrané kinematografie. Značně osobní téma, k němuž se vážou ukázky z amatérských rodinných filmů a fotografie z rodinných alb, zde dostává podobu jakési reality show, jejímž smyslem není znesvěcení, ale naopak hledání co nejupřímnějších emocí k zesnulé osobě.
Animovaný film Ježek Jiří využívá popularity satirického undergroundového komiksu se stejnojmenným hrdinou, který rád jezdí na skateboardu, s oblibou popíjí pivo a netají se láskou k ženám. Autoři se v oblíbeném seriálu řadu let s humorným nadhledem vyjadřovali k různým aktuálním domácím společenským tématům, nevyhýbali se ani kritice politické scény. Filmový ježek Jiří je nucen bojovat se šíleným vědcem, který se rozhodl ho naklonovat. V patách jsou mu jeho dva přihlouplí holohlaví pomocníci Zenek a Stefan. Kromě vlastní identity se Jiří pokouší získat zpět také přízeň milované Joly. Autoři si, stejně jako v komiksové předloze, s osvěžujícím a často značně černým humorem berou na mušku různé neduhy polské společnosti včetně pravicového extremismu. Ušetřena však nezůstává ani katolická církev. Hlas propůjčil hlavnímu hrdinovi jeden z nejpopulárnějších mladých polských herců Borys Szyc.
Stárnoucí Leroy a samotářská Patricia nemají na první pohled mnoho společného – snad jen ve stereotypu usazené neveselé životy. A taky neuspokojené touhy, které jim možná pomůže naplnit jejich vztah, jenž tak trochu nepravděpodobně navážou přes erotickou seznamku. Obě postavy mají problémy se sociální interakcí a místy si počínají až abnormálně, ale humanisticky vyznívající dílo ukazuje jejich bláznovství jako krásné, nikoli zasluhující odstup. Film vykresluje fobie obou postav s laskavým pochopením a nijak se nevyžívá v jejich odlišnosti, i když ta zůstává klíčovou charakteristikou. V Leroyově chování lze nacházet moudrost, která ho přibližuje Chancemu z legendárního Byl jsem při tom Hala Ashbyho. Snímek byl inspirován filmem zavražděného nizozemského režiséra Thea van Gogha 06 (1-900) z roku 1994, podle jehož dalšího filmu natočil podobně komorní snímek i Steve Buscemi (Interview, MFF KV 2007).
Kariéra dramatika Roberta míří strmě dolů – jeho poslední hru stáhli po dvou týdnech uvádění. Do toho se nedokáže rozhodnout, co si počít s dávným milostným vzplanutím, které znovu nabírá na intenzitě. Světlo do mnoha otázek nakonec vnese soused Gus, s nímž Robert stráví jeden večer ve velice nečekané situaci. Snímek zachycuje své hrdiny v křehkých momentech jejich životů, kdy dochází k vyjasňování dlouho potlačovaných pravd a zažehnávání nejistoty nad vlastními rozhodnutími. Tajemství postav nejsou odkryta hned, film pracuje s nejednoznačností a rozjímavou náladou, k níž přispívá i rozpor mezi přítomností věřících postav a duchovní prázdnotou, kterou okolo protagonistů cítíme. Snímek, tematizující podobnost dramat životů skutečných a těch na papíře, ukazuje, že divadlo vždy něco prozradí i o lidech, kteří ho hrají. A mlčky přemýšlet poté, co drama skončí, je někdy lepší, než zatleskat a zapomenout.
Víkend je na spadnutí, a tak se na cestu do přírody i do letovisek vydávají nejrůznější typy obyvatel Francie, od pankáčů až po důchodce. Každý si představuje odpočinek jinak: letitá manželská dvojice jej tráví v obytném přívěsu, sousedé s dorůstajícími dcerami v domku, rodinka vedená přísným otcem staví podle jeho pokynů stan. Postav originální komedie je víc, každá má svůj malý příběh a ty se střídavě protínají, ačkoli se protagonisté potkávají jen v některých případech. Všichni ale mají společné jedno: neslyšíme jejich hlasy, protože spolu nemluví slovy, jen výrazem a gesty. Pascal Rabaté natočil svůj film bez dialogů podle komiksů, které sám napsal a pro jejichž filmový přepis našel představitele, sdílející smysl pro jeho charakteristický humor. Poznáme mezi nimi Mariu de Medeirosovou, která loni navštívila Karlovy Vary s filmem Hitler v Hollywoodu, či Dominiqua Pinona známého z Jeunetových filmů Delikatesy a Amélie z Montmartru. Barvité příhody všedních postaviček ledacos vypovídají o mentalitě obyvatel Francie a možná i jiných malých měšťáků.
