Ač se to moc neví, Jane Campionová, jedna z nejnadanějších a nejoblíbenějších režisérek současnosti, začínala převážně tvorbou krátkých filmů. A právě několik z nich nyní nabízí kinematografickým gurmánům kanál Cinemax. Třetí se jmenuje Osamělé dívčí dospívání a pojednává o třech mladých dívkách, kamarádkách v éře Beatlemanie, které postupně zjišťují, že ne každá rodina musí být zcela normální a ne každý polibek musí skončit pouze nevinným červenáním. Snímek byl v roce 1984 oceněn Cenou Australského filmového institutu za nejlepší scénář v krátkém filmu.
Nic jiného se více nehodí k natáčení největšího velkoformátového filmu na světě než největší živočichové naší planety. Spolu s některými živočišnými druhy mají velryby, které jsou větší než dinosauři, mystickou vlastnost spojující je s lidmi. Potkejme se s kosatkami, modrými a bílými velrybami a delfíny, chvíli následujme lososy při jejich každoročním cyklu hodování a hladovění při jejich cestě dlouhé tisíce mil z ledové Aljašky aby stvořili nový život v teplých vodách Havaje. Film zachycuje nádherné záběry velryb s mláďaty, odhaluje velmi málo známé skutečnosti o těchto těžko pochopitelných stvořeních a oslavuje harmonii, hravost a neuvěřitelnou sílu těchto největších obyvatel naší planety.
Keď sa cínová navíjacia hračka ocitne v izbe s divokým, veľkým a ničivým dieťatkom, ktoré má všetky hračky, ktoré chce, začne sa ho báť a schovávať sa pod gaučom. Ale keď dieťa spadne a ublíži si, hračka sa rozhodne spraviť to, na čo bola predurčená, rozveseliť dieťa.
Oproti ostatním PIXARovským filmům vás tento spíš rozesmutní než rozesměje. Je tmavá deštivá noc a v jednom zapadlém obchůdku s koly spí malé jednokolové (klaunské) červené kolo. Zdá se mu úžasný sen. Jezdí v cirkusu spolu s klaunem, dělá různé triky, lidé mu tleskají... náhle se malé kolo probudí a zjistí, že to byl jen sen. Smutně dojede do kouta a opět usíná.
Příběh začíná tím, jak se k jedné osamocené stolní lampě přikutálí obyčejný malý míček.
Lampa si ho chvíli prohlíží, a potom do něj strčí až se odkutálí pryč, avšak hned se vrátí zpět, a proto tuto akci opakuje znovu. Ovšem při návratu míčku se za ním dobelhává i malá lampička, jako malé dítě když se honí za malou hračkou. Když ho lampička dostihne začne si sním hrát tak dlouho až ho zničí. Lampička je z toho zdrcená a pomalu odkráčí do postraní. Zanedlouho však před sebou valí mnohem větší míč a s velikou radostí za ním poskakuje. Vše končí tím, jak lampa kroutí nepochopitelně hlavou.
Animovaný film, který vznikl podle známé pohádky Jana Wericha z jeho knížky Fimfárum.
V Dejvicích žijí samí lakotové a největší držgrešle je Barka, která schraňuje slupky od buřtů a šije z nich záclony, nedívá se do zrcadla, aby se neopotřebovalo nebo si chtěla nechat vrtat koleno, aby nemusela platit za vlak.
Jednu noc zabil učitel Barce prase, protože neměl čím nakrmit svoji rodinu. Barka si myslí, že prase samo pošlo, přesto má podezření a jde si to očíhnout k učiteli domů. Tam ovšem spadne a vypadá to, jako by se zabila. Učitel ji odnese ke Kubátovi do stodoly. Kubát si myslí, že Barka mu krade obilí a začne ji tlouci. Kubát se zachová stejně jako učitel a Barky se zbaví. Ona však druhý den už zase chodí po návsi.
Nic nedokáže vyvolat depresi tak snadno, jako pocit absolutní bezmoci. Ejzenštejn až příliš zřetelně poznává, že pokud je v životě něco ztraceno, je to většinou ztraceno definitivně. Krutá epizoda s filmem Que viva México! je jen pouhou předehrou k šesti letům jeho marného usilování o natočení několika filmů, k šesti letům, v jejichž průběhu bude jakási anonymní ruka zastavovat každou jeho tvůrčí snahu, každý jeho pokus o realizaci svých uměleckých představ. Nejhmatatelnějším výsledkem je dnes jen několik málo, téměř zázrakem zachráněných filmových okének z nedokončeného filmu Běžin Luh, z nichž až po jeho smrti byl sestaven půlhodinový stejnojmenný informační snímek, smutný dokument o tom, co mohlo být, ale nebylo. Režisér se rozhodl vylíčit příběh rolníka, jenž zabije syna, protože ten upozornil předsedkyni místního kolchozu na plán otcových přátel, kteří chtějí zapálit kolchoz.Autor vytváří nádhernou filmovou poému o době, o jejích rozporech, o její tragice i naději a současně vytváří svůj svět svět symbolů a podobenství. Natáčení snímku musil Ejzenštejn kvůli bolševické cenzuře i své chorobě přerušit. Nesestříhaný materiál byl promítnutý Stalinovi. Ten pak tento opus dával za vzor, jak se filmy nemají dělat, a dokončení snímku zakázal. Ejzenštejn byl pak donucen, a to je vrcholná tragédie, vykonat vlastní uměleckou popravu. Musil napsat vlastní ničivou kritiku svého filmu. Film byl komisionálně zničen. Ejzenštejn zachránil z každého záběru pár okének. Z tohoto vzácného zachovaného materiálu byla v roce 1966 sestavena střihová snímka statických záběrů. V našem životě pravda vždy nakonec zvítězí, ale mnohdy se toho nedožijeme. (Ejzenštejn)
Do prázdné hospody přijdou dva hosté - nájemní vrazi, aby něco snědli a počkali na svou oběť.
Jeden všední den v Sovětském svazu šedesátých let... Jeden malý žák hudební školy Saša... Velká míra poetiky, která nás nechá nakouknout do dětského světa. Středometrážní film legendárního režiséra Andreje Tarkovského je filmovou básní i předzvěstí jeho budoucího stylu.
Birger (Sten Ljunggren) ztratil práci, kontakt s lidmi a navíc žije sám. Hledá někoho s kým by mohl popovídat a zabít čas.
