Aj keď bol prvý film daný na index pre „individualistickú vzburu“ hlavnej postavy aj vo Švédsku, nič to nezmenilo na desaťročnom víťaznom ťažení diela na celom svete. Divákov totiž zaujalo nemožné dievča s hrdzavými vlasmi, ktoré jedného dňa príde na bodkovanom koni do švédskeho mestečka a nasťahuje sa do vily Vilekuly. Tam žije nielen so svojím koňom, ale aj s opičkou - pánom Nilsonom. Čoskoro sa skamaráti s Tomom a Annikou a spoločne prežívajú množstvo dobrodružstiev. Ich roztopašnými kúskami trpí najmä slečna Rosenblomová, ktorá by Pippi najradšej dala do detského domova. Malých divákov fascinujú nielen dobrodružstvá roztopašného dievčaťa, ale hlavne jej túžba po slobode a samostatnosti.
Mickey sa tentoraz stará o poriadok na pláži ako plavčík. Minnie sa vyberie na pláž si trochu ovlažiť nohy, ale veľká vlna ju stiahne a unáša ďaleko od pláže. Mickey sa chopí svojej práce a zo všetkých síl sa púšťa do záchrannej akcie...
Tajná láska dvou mladých lidí na venkově je režírována jejich otci, kteří je chtějí dostat k oltáři
Každý zná tu písničku, která je plná malicherných hádek, omluv, malých či větších lží, kde se kdokoliv náhle zamiluje, kde se opouští a odpouští a znovu schází. A to vše v bravurní hříčce protkané, nebo chcete-li vyprávěné, prostřednictvím šansonů například Aznavoura, Bécauda, Edith Piaf či Johnnyho Hallidaye. Natočil ji s nebývalou lehkostí pětasedmdesátiletý nestor francouzské kinematografie Alain Resnais a byl za ni také patřičně oceněn. Na 48. Mezinárodním filmovém festivalu v Berlíně 1998 mu byl při příležitosti uvedení snímku Stará známá písnička udělen Stříbrný medvěd za vynikající přínos současnému filmovému umění a na domácí půdě ve Francii získal film celkem devět Césarů, mezi nimiž i toho za nejlepší francouzský film roku.
Právě dnešní noci za úplňku se většina jellicleských koček sešla na tradičním místě, aby se zúčastnila každoročního bálu. Všichni přítomní jako vždy netrpělivě očekávají příchod kočičího nestora všemi milovaného a respektovaného Deuteronomyho. Poté je zahájena celonoční zábava vrcholící za úsvitu, kdy Deuteronomy určí jednu vyvolenou kočku. Ta má tu čest vstoupit do zázračné uličky Heavyside Layer a být znovuzrozena v novém kočičím životě. Napjaté čekání na tento okamžik je vyplněno tancem a zpěvem, přičemž se blíže seznámíme s několika konkrétními kočkami např.s hejskem Rum Tum Tuggerem či bonviánským tlouštíkem Bustopherem Jonesem.Poklidný mumraj ale několikrát naruší dvě kočky - Grizabella a Macavity, které rozhodně nejsou příkladem řádného kočičího života, a toto jejich počínání je v muzikálu zdrojem určitého děje. Stará, opuštěná a zoufalá Grizabella, jejíž přízvisko z dřívějších časů Nádherná dnes zní jako krutý žert, se opakovaně během noci pokouší dostat mezi ostatní. Ti se ale chovají značně nedůvěřivě a přezíravě. A nad veselým spolkem občas přeletí stín strachu a zazní jméno Macavityho obávaného to kočičího gangstera. Macavitymu se dokonce podaří unést Deuteronomyho a nešťastným kočkám ho vrátí až kouzelník Mistofelees. Po radostném shledání je určena jako letošní vyvolená kočka Grizabella, která vystoupá uličkou Heavyside Layer a zmizí. Celý film CATS se odehrává na jevišti se stále stejnými kulisami. Není ale záznamem představení s diváky. Snaží se na filmovém plátně zachytit strhující muzikálovou atmosféru soustředěním se na prvky, které zajistily úspěch u divadelního publika tj.na taneční choreografii, zpěv, kostýmy, masky a v neposlední řadě ohromné nasazení všech protagonistů. Z ryze filmových prostředků se uplatnila především práce s kamerou a dynamický střih. A. L. Webber při skládání tohoto muzikálu nespolupracoval s libretisty (jako např.s Timem Ricem na EVITĚ a JESUS CHRIST SUPERSTAR), ale použil již existující text úsměvné verše pro pobavení od literárního klasika T.S.Eliota (základem se stala Old Possum's Book of Practical Cats z roku 1939).
Po rozchodu se svým manželem se postarší Grace vydá do Londýna na pohřeb svého milovaného zpěváka Victora Foxe. Seznámí se zde s Victorovým milencem Dirkem a přemluví ho, aby se s ní vrátil do Chicaga a pomohl jí vypátrat Foxova vraha.
Snímek Tančírna zprostředkovává divákovi intenzivní pocit míjejícího času a historie, ve kterém se prolíná "malý" osobní život pravidelných návštěvníků jedné typické pařížské, předměstské tančírny s během "velkých" dějin. Film je natočen úplně beze slov. Divákovi ale vše mistrně zprostředkovává pomocí syntézy hudby, tance, pantomimy, masek a kostýmů. V několika epizodách, odehrávajících se v rozpětí takřka padesáti let (1936-83), jsou v Tančírně připomenuty významné momenty z minulosti Francie a spolu s ní vlastně i celé Evropy. K popularitě snímku přispívají četné a charakteristické melodie oněch časů, včetně šansonů Edith Piaf a písniček Beatles. Originální koncepci tanečního vyprávění převzal známý italský režisér Ettore Scola z pantomimického divadelního představení, uváděného pařížským Le Théatre du Campagnol v roce 1981. Do filmových rolí byli obsazeni přímo herci úspěšné divadelní adaptace, neboť sehranost kolektivu byla v tomto případě zárukou celosvětového úspěchu filmu. Mimo jiné inspirovala i vznik představení brněnského Divadla v 7 a půl.
Mario Suárez se zrovna nachází v krizi středního věku, navíc ho opustila přítelkyně. Naplnění tedy hledá ve své práci - režíruje film o tangu. Jednoho večera se seznámí s hlavním producentem svého snímku, který ho poprosí, aby do jedné z rolí obsadil jeho milenku Elenu. Mario však začne s Elenou románek, přestože ví, že je to velmi nebezpečné a že se jí její předešlý partner jen tak nevzdá.
Po filmu F. García Lorca : Krvavá svatba (1981) se španělský režisér Carlos Saura znovu navrací do ispirativního světa baletu a ke spolupráci s výraznou osbností choreografa a tanečníka Antonia Gadese. Tentokrát však do dramatu lásky, žárlivosti a smrti ohnivé španělské cikáuky Carmen, které Gades právě studuje se svým souborem, vkládá Saura ve filmu ještě další tematikou rovinu : vlastní filmový děj, vztahující se k soukrové sféře tanečních interpretů. Souběžně s rodícím se tvarem představení vzniká i milostný vztah Gadese k mladé představitelce Caremen, v němž se stýkají citové analogie současně s nácvikem scén. Saurův film poskytuje bohaté zážitky vynikajících tanečních kreací ve stylu flamenka, jež sjou obdobně jako v předchozím Saurově tanečním díle snímány neokázale při zkouškách, čímž vzbuzují autentický dojem právě probíhajícího tvůrčího procesu,. Za pozornost stojí i hudební stránka filmu, v ním exceluje známý kytarista Paco de Lucia. Na 36. MFF v Cannes 1983 získal tento film Cena za umělecký přínos. Z mnoha filmových adaptací Carmen si připomeňme např. Originální muzikálovou úpravu americké filmu Otto Premingera Carmen Jones. Švýcarský film Carmen (1998) je záznamem představení na salzburském festivalu, jež nastudoval Herbert von Karajan ten také snímek režíroval. Zcela osobitou, aktualizovanou verzi námětu podle Meriméeovy předlohy natočil Jean-Luc Godard pod názvem Prénom Carmen (1983, Křestní jméno Carmen). V klasicky pietním a bohatě výprávném hávu, se slavnými operními pěvci realizoval Bizetovu Carmen /1984) Francesco Rosi.
Srdceryvný příběh lásky oblíbené Pucciniho opery se skvělým obsazením. Krásná mladá Japonka se zamiluje do amerického námořníka, který si ji však nikdy s sebou do Ameriky neodveze
