Ram, v Londýně sídlící obchodník s indickou krví v žilách, se už delší dobu potýká s děsivými nočními můrami, v nichž ho tajemná maskovaná žena mučí a zraňuje. A čím častěji se noční můra opakuje, tím víc se bojí i Ramova milující manželka Jenny, jejímž hlavním cílem je momentálně uchránit od celé situace jejich syna. Navíc aby toho nebylo málo, mezitím v Indii umírá spirituální krizí postižený a churavý Ramův otec. A čím více Ram trpí, tím jsou útoky jeho představ častější, silnější a především reálnější. Jako by se vracely hluboko zasuté vzpomínky, které snad raději měly zůstat pohřbené navěky. A když pak Ram ženu ze snu doopravdy potká, začne se ledacos vyjasňovat. Mysteriózní britský thriller natočil v roce 2007 režisér Mahesh Mathai.
Rishi a Deep jsou kolegové z práce – reklamní textaři – a dobří kamarádi. Jsou posedlí filmem Sholay a sní o tom, že vyhrají hudební soutěž Jhankaar Beats. V průběhu děje jim do kapely i do práce přibude ještě třetí parťák Neel. Každý z nich má nějaké to trápení s láskou. Rishi se právě rozvádí, Deep čeká s manželkou druhý přírůstek do rodiny. Neel si netroufá oslovit svou vyvolenou. V práci se jim zase nedaří vyřešit jeden závažný úkol – vymyslet patřičně úderné ústřední motto chystané reklamní kampaně pro významného klienta – výrobce kondomů. Film je o tom, jak společně čelí všem těm trampotám. Záliba v hudbě jim někdy pomáhá (během vystoupení v kostele konečně Neel přesvědčí svou vyvolenou, že není zas takový zoufalec) a někdy zase život komplikuje (když se úspory pro miminko málem promění ve vytoužené klávesy).
Rozvedená Pascale žije se svými syny, dvojčaty, ve venkovském sídle. Jednoho dne se rozhodne dům prodat a zařídit se pro sebe. Když domů pozve i svého nového přítele, její vztah se syny se vyhrocuje. Otevírá se otázka samostatnosti dětí a jejich schopnosti být bez matky. Film o nevyřešených rodinných křivdách a strachu z nového je intimním dramatem založeným na hereckých výkonech Isabelle Huppertové a bratrů Renierových. Komorní atmosféru dotváří statická kamera. Tíhu nevyřčeného zdůrazňuje voyeurské pozorování postav při běžných domácích činnostech, jako je večeře. Snímek nejvíce zarazí otevřeností vztahu matky a synů v intimních chvílích a nedostatkem komunikačních schopností při vyjadřování emocí.[Zdroj: Febiofest 2008]
Animovaná komedie vypráví o čtveřici kamarádů a jejich cestě za štěstím. Roy Arnie, Odd, Gaz a Flea pracují pro ruský cirkus, jehož největší atrakcí je slon Jimmy, udržovaný ve stavu euforie koktejlem z drog. Roy Arnie však sní o tom, že jednoho dne bude mít vlastní cirkus a ostatním tvrdí, že klíčem k jeho uskutečnění je právě Jimmy. V den premiéry však slon uteče a začíná zběsilá jízda v jeho stopách. Najednou chce každý z Jimmyho něco mít. Chtějí ho chytit ochránci zvířat, dvojice Marius a Bettina mají vlastní záměry stejně jako parta skotských lovců, pro něž skolit slona rovná se zaplatit dluhy. Jimmyho jedinou šancí je laskavý los, s nímž se cestou spřátelí. Norsko-britský film natočil režisér Christopher Nielsen.
Dvacetiletý Ljoňa žije v městečku na Volze, kde „chcíp pes“. Jedinou továrnu zavřeli, pracovní úřad nemá co nabídnout. Zatímco propuštění dělníci se vyžívají v utopických snech a popíjení, Ljoňa zkusí prodávat boty u stánkaře, zednické práce ani úklid se mu nezamlouvají. Pár dní stráví u cestářů, ale na melouchy prohnaného brigadýra nemá náturu. Holky ve městečku jsou drzé. Ty diskotékové i spolužačky. A snad právě proto zdejší mládenci rádi rukují na vojnu. Ljoňovu poctivost a slušnost však nemine odměna. Náhoda mu přihraje šanci seberealizace, sice náročné a nevýnosné, zato chlapské a zcela nezávislé... Inspirací autorovi byla konkrétní realita uboze živořící provincie. Její beznadějná tvářnost jako by prosákla do psychiky lidí, ochromila smysluplnost sociálních vztahů. Popis psychopatologie všedního života v běžných projevech bytí evokuje hrůznost pověstného ruského bezčasí... [MFF Karlovy Vary]
Šestnáctiletý Paul přijede bez pozvání navštívit své příbuzné. Poté, co nedávno přišel o otce, hledá ideální svět a vnutí se do zdánlivě dokonalé rodiny. Jeho teta Anna ho nejdřív nesnáší, pak si ho ale postupně začne získávat. Její zralá ženskost dospívajícího Paula přitahuje. Až příliš pozdě si uvědomí, že byl zatažen do její hry a teď je jí vydán na milost. Zraněné city přivedou Paula k zoufalému činu. Matthias Luthardt a jeho mladý tým odvedli na tomto původně absolventském filmu vysoce profesionální práci a vytvořili komorní psychologickou studii několika postav v situaci, která se postupně vymkne kontrole.
Paraguayská kinematografie patří mezi nejméně plodné v Latinské Americe. Její dějiny jsou spíše přehlídkou zoufalých pokusů o položení základů pravidelné produkce. Minimalistický snímek Paraguayská houpací síť v sobě spojuje vliv filmové neokulturace (návrat k tradičním hodnotám) a minimalistický náhled na realitu. Propojení dokumentu s fikcí lze považovat za klasický iberoamerický přístup k naraci. Ostatně mezinárodně nejúspěšnější filmy posledních patnácti let začínají syrovými dokumentárními záběry, často i bez hudebního doprovodu, a příběhy jsou oproštěny od dramatických záplatek. Vzpomeňme namátkou na Japonsko (2002) Carlose Reygadase nebo Svobodu (2001) Lisandra Alonsa. Nejvýraznější filmaři se ponořili do mikropolitiky těla, což je výraz, který se rychle ujal jako označení pro práci (především) s neherci. Ti sice odříkávají připravený text, ale jejich expresivita je výrazně omezena - především na úrovni verbálního vyjádření. Hrdinové tápou, protože nemají jasně daný cíl vlastního snažení. Pozornost se spíše soustředí na popis jejich vlastního rozkladu. Vše směřuje ke smrti, k zoufalství, absurdnímu činu nebo k čekání na předem odhadnutelnou zprávu, s čímž se setkáváme právě u Paraguayské houpací sítě. Délka záběru není volena tak, aby měl divák čas vše vnímat, ale podřizuje se potřebám děje. Paz Encinaová nechává své postavy mluvit mimo obraz, čímž ještě zdůrazňuje distanci mezi divákem a vyprávěným příběhem. Minimalistický realismus je útokem na zavedený pořádek divácké percepce. Nyní kameraman volí jeden z extrémů: buď používá ruční kameru, a pak jen zřídka rozděluje scénu střihem na kratší sekvence, takže se realita stává chaotickou, nebo téměř nehybná kamera nezúčastněně sleduje stejně nehybné postavy. Paz Encinaová na tyto postupy nejen navazuje, ale navíc je rozvíjí. Paraguayská houpací síť stojí v myšlenkovém proudu, jenž začíná být označován jako post-obraz třetího světa. Je zde zachycen jiný modus bytí, o němž v Evropě nic nevíme.
Životní cesta leadra jedné z nejvlivnějších polských kapel, Dżem. Ryszard Riedel vyrůstal na sídlišti v Chorzowie. K jeho vzorům mezi jinými patřil Jim Morrison. Jeho otec, policista, Ryśkův životní styl absolutně neuznával. I přes jeho nesouhlas se Rysiek připojil k jedné začínající kapele.
Nynne je pozvána do rodiny svého přítele Henrika a očekává, že ji požádá o ruku. Místo toho ji náhle sdělí, že si našel jinou. K dovršení všeho přijde Nynne o svoji kreditku, protože přečerpala limit. V jejích těžkých časech jí pomáhájí její dvě přítelkyně z práce a Martin, její slepý soused. Nynne stále doufá, že se k ní Henrik vrátí, když ale o ni projeví zájem nový zaměstnanec Poul Erik Ø, tak nezaváhá.
Pravidla Evropské unie pro potravinářský průmysl pomalu vytlačují jakýkoli lidský rozměr v zemědělské práci.
Jak dnes vypadá zemědělec, který na náš stůl dodává ty nejlepší produkty? Pokud se nám vybaví romantické obrázky, kde jsou lidé v bezprostředním kontaktu s přírodou, snímek Nasytíme celý svět nás definitivně vyvede z naivního omylu. V dokumentu rakouského režiséra Erwina Wagenhofera totiž žádné nostalgické obrázky nenajdeme. Estetizované kompozice záběrů strojů při práci působí spíš ironicky. Pravidla Evropské unie pro potravinářský průmysl se snahou o zaručení nezávadnosti produktů pomalu vytlačují jakýkoli lidský rozměr v zemědělské práci. Finanční náročnost výrobních změn ruinuje malovýrobce a ty, kteří se ještě drží, nutí nasazovat vysoké ceny, takže nemohou konkurovat levnému zboží dováženému z Asie nebo z Jižní Ameriky. Erwin Wagenhofer ukazuje jak evropské zemědělce, potýkající se s absurdními nařízeními, tak vykořisťované obyvatele chudých zemí, na jejichž práci vydělávají nadnárodní koncerny. Začarovaný kruh uzavírá mluvčí firmy Nestlé, pro něhož je argument velkého počtu pracovních míst neprůstřelným alibi pro cokoli.
