J. Cash spolu s Hankem Williamsem je králem americké country, proslul přesahem do gospelu, folku i rocku. Spolupracoval s Elvisem, Dylanem, U2, Tomem Pettym a dalšími. Nahrál více než dvěstě alb. Hej průvodčí a Plač, plač, plač - to byly Cashovy první úspěšné písničky. Následovaly kriminálnické songy: Blues Folsomské věznice a Sekám dobrotu. Počátkem šedesátých let byl závislý na alkoholu a amfetaminech. Až v roce 1964 se vrátil písní Ohnivý kruh, ale pak ho v El Pasu zavřeli za to, že pašoval drogy v pouzdře na kytaru. Ze dna tehdy Cashe vytáhla členka slavné skupiny Carter Family June Carterová. Cashův comeback potvrdily jejich dueta: Jackson a Kdybych já byl truhlářem. V 70. letech nahrál více hitů, například Nedělní ráno, Muž v černém a tematická alba - o indiánech, pistolnících, o hornících a stavbařích železnic, také o bibli a Jesse Jamesovi. Hrál v řadě filmů do té doby, kdy lékaři u Cashe diagnostikovali Shy-Dragerův syndrom. Choroba pak byla zastavena, a tak jsme před pár lety mohli "muže v černém", který má navíc po operaci srdce, přivítat i v Praze (poprvé zde koncertoval v roce 1978). 90. léta znamenají pro Cashe jeden triumf za druhým. Stárnoucí countryový král ve spolupráci s heavy metalovým producentem Rubinem, nahrál tři mistrovská, netradiční alba. Jedno, realizované v Rubinově a Cashově pokoji, pouze s akustickou kytarou. Druhé s folkrockovou skupinou Toma Pettyho The Heartbreakers a poslední: živé improvizované televizní vystoupení s Williem Nelsonem. Svět se dočkal takových perel, jakými jsou Cashovy interpretace písní Leonarda Cohena, Toma Waitse nebo hardrockových Soundgarden. V sedmašedesáti Cash dosáhl interpretačního mistrovství.
Zdá se, že Doughovi (Rhys Darby) po rozchodu s přítelkyní zbydou pouze oči pro pláč. Poté, co se ujme opatrovnictví raněné kachny, kterou nelezne na střeše svého domu, nastane v jeho nudném životě změna. Starosti s sebou přinášejí i radosti, Dough se zamiluje do Holly (Sally Hawkins) a spolu s přáteli začnou nový život. Zůstane ale takový i potom, co kachna odletí?
V roce 2011 je Lee Yoon Sung úspěšným informatikem, vystudovaným v USA, s kapsou plnou peněz. Ale nebylo tomu tak vždy. Musel si projít tvrdým výcvikem i nemilými situacemi a hlavně musel zjistit, proč musí být tak trénovaný – kvůli pomstě. Pět mužů se sešlo, aby odsouhlasilo smrt mladých vojáků včetně jeho otce. Kdo jsou ti muži? To je Lee Yoon Sungův úkol – najít je a potrestat. Na své cestě za pomstou ovšem pomáhá všem potřebným a stává se „City Hunterem“.
Japonský diplomat Kuroda Kurosaku pracuje v protiteroristickém oddělení. Jeho novým parťákem je Ogaki Rikako, členka japonské policie, kterou ostatní kolegové považují za vhodnou jen pro kreslení map. Společně řeší starý případ vraždy, který je zavede na mnohá místa světa.
Enfant terrible japonského filmu a jeden z nejzajímavějších režisérů současnosti Sion Sono ve svém zatím posledním snímku diváka nešetří, nepřipravuje pozvolna na příběh, ale naopak střemhlav ho zavede do děje již během prvních pěti minut. Policejní vyšetřovatelka Kazuko je přivolána k nálezu zohyzděné a rozčtvrcené mrtvoly mladé ženy do části města, která je rájem prostituce a kde se nacházejí domy lásky. Pustí se tedy do vyšetřování vraždy. V další kapitole sledujeme příběh mladé Izumi, jež je provdána za známého spisovatele romantických příběhů, ale jejich vlastní manželství je plné chladu a rutiny. Izumi postupně začne objevovat svou sexualitu a potlačovanou vášeň, která ji zcela pohltí. Ani vyšetřovatelka Kazuko, přestože je vdaná, a navíc matka malé dcery, není vůči lásce a romanci imunní. Stejně jako v předchozích snímcích je pro Siona Sona příběh záminkou k ponoru do lidského nitra, do jeho nejtajnějších a nejskrytějších zákoutí. Tématu snímku odpovídá i jeho vizuální stránka – filmové plátno hýří křiklavými barvami.
Deniz se narodila se 1. září 1977 v Ankaře krátce poté, co do auta její matky narazil pár spěchající do porodnice. Tomu se ve stejný den narodil syn Özgür, jenž je druhou ústřední postavou snímku. Tato automobilová kolize byla první z dlouhé řady podivných náhod (a nehod), které porůznu propojovaly životy Özgüra a Deniz, byť je zároveň vždy něco rozdělovalo. Jako děti se spolu načas sblížili, ale nakonec si šel každý vlastní cestou. V dospělosti se oba opět setkávají v Istanbulu - to už je Özgür slavným fotografem a Deniz úspěšnou divadelní herečkou, co má šanci dostat roli v chystaném francouzském filmu - a při postupném vzpomínání na zážitky z dětství mezi nimi opět přeskočí jiskra. Jenže stále nic není jednoduché - Deniz má totiž před svatbou se snoubencem Burakem z bohaté tradicionalistické rodiny a Özgürův zdravotní stav se kvůli vrozené srdeční vadě rapidně zhoršuje. A samozřejmě má osud v zásobě ještě několik ironických náhod, které životy celého páru ještě více zamotají...
Vláda zadá geniálnímu fyzikovi zakázku na vytvoření zařízení, díky kterému bude možné nahlédnout do alternativního vesmíru. Stroj se však během první prezentace pokazí a přenese skupinu průzkumníků do děsivého alternativního světa, kde na ně číhá spoustu nebezpečí.
Blízko kanálu La Manche na Opálovém pobřeží, kolem malé vesnice nedaleko ústí řeky, se potuluje divný vysoký chlap. Přespává venku, často bývá viděn, jak někde v krajině poklekne, aby se modlil, přátelí se s mladou ženou z vesnice, která mu nosí jídlo. Chodí spolu po okolních dunách porostlých travou a křovinami, po mokřinách, kde přebývá ďábel, občas se zastaví a pronesou pár na pohled bezvýznamných vět. Je vidět, že jeden na druhém lpí, aniž ho omezuje v jeho svobodě, aniž je mezi nimi jiné pouto. Muži na jeho společnici záleží natolik, že spáchá zločin, ale nikým není obviněn. Má také zřejmě léčivou moc, což se projeví, když ho jiná vesničanka zavolá, aby pomohl její dceři, trpící blíže neurčenou chorobou. Ačkoli bezejmenný muž se nesnaží o tělesné sblížení se svou bezejmennou společnicí, rozhodně není bez zájmu o sex. Nakonec se staneme svědky tajemného zázraku.
Snímek natočený podle skutečné události o šesti přátelích Frankovi, Ricovi, Ilse, Caesarovi, Mickovi a Jessie. Děj odkrývá vzpomínky každého z nich a skládá do sebe události, které je vedly k vraždě Jessie, a ukazuje, jak se každý z nich vyrovnává s nastalou situací.
Film vychází z přesvědčení, že není třeba vyprávět příběhy, předávat velké myšlenky, aby byl snímek hodnotný. Naopak vysoká nekonformnost přináší skvělou příležitost pro sebereflexi diváka a zhodnocení vlastního způsobu pohlížení na umělecká díla. Ještě v osmnáctém století bylo poměrně běžné, že lidé před nástěnnými malířskými obrazy plakali. Dnes už jsou otupěny přehršlemi informací a tisíci vjemy, které na ně ze všech stran útočí. Tento film se však snaží k dávnému prožívání obrazů vrátit a záměrně přinést maximálně minimalistické představení, jež je vystavěno na pravém opaku současných spektáklů: ty nejdrobnější a nejméně výrazné podněty se u tohoto filmu stávají těmi nejzásadnějšími. Při takovém zobrazování navíc nastává vnitřní pnutí – v dlouhých záběrech se ztrácíme a znovu nalézáme: na nějaký čas ztrácíme pozornost, aby nás za chvíli upoutal nějaký vjem z obrazu a my do něho znovu pronikli.
