V květnu roku 1961 se dvě skupinky mladých lidí složené z bělochů a Afroameričanů vydaly vnitrostátními autobusovými linkami z Washingtonu na jih USA. Členové aktivistické skupiny, kteří si říkali Freedom Riders a byli vesměs studenty a studentkami amerických univerzit, chtěli upozornit na rasistické zákonodárství některých amerických států podporujících segregaci. „Černí" například směli sedět v hromadné dopravě pouze na vyhrazených místech vzadu, odděleni od „bílých". Po příjezdu do států tzv. hlubokého Jihu, tradiční bašty šovinistických zákonodárců, dav autobusy aktivistů vypálil. Studenti se zde ocitli v přímém ohrožení života, což zajistilo Spojeným státům neblahou publicitu po celém světě. V působivém snímku renomovaného režiséra Stanleyho Nelsona, který s žurnalistickou detailností zaznamenává průběh této dramatické kapitoly amerických dějin, s napětím sledujeme, jak se do událostí vkládá Kennedyho administrativa a symbolický akt studentů přerůstá v kauzu s celospolečenským dopadem. Exkluzivní svědectví podávají přímo účastníci jízd, odvážní aktivisté a aktivistky, kteří riskovali vlastní životy za lidská práva. Svou víru v moc nenásilného protestu uhájili tváří v tvář brutalitě svých odpůrců
Pro řadu mladých Rusů je bývalý šéf ropného gigantu Jukos Michail Chodorkovskij tím, kdo ukradl jejich zemi spoustu peněz. Jiní ho vidí jako mučedníka, který stál v cestě prezidentu Putinovi, a proto byl na politickou objednávku „odklizen" do sibiřské věznice, kde mu byl nedávno během opět nejspíše vykonstruovaného procesu prodloužen pobyt o dalších šest let. Proč se ale nejbohatší Rus vlastně vracel z ciziny zpět do vlasti, když měl jasné signály, že bude zatčen a odsouzen? Tato otázka stála u zrodu filmově vytříbeného portrétu Michaila Chodorkovského, který natočil režisér Cyril Tuschi. V investigativním duchu a s využitím černobílých animovaných sekvencí pátrá po okolnostech celého případu a podaří se mu natočit i krátký rozhovor s Chodorkovským - jediný, který během svého věznění a soudních přelíčení poskytl. Prostřednictvím rozhovorů s rodinnými příslušníky, kolegy i politiky se autor snaží dobrat se skutečných důvodů, které stojí za Chodorkovského zatčením.
Snímek o proměnách moderní Indonésie sleduje třígenerační rodinu z jakartského slumu. Děj se soustředí především na dospívající Tari, kterou vychovává její strýc a babička. K dívce, které se jako jediné podaří vystudovat střední školu, se upínají naděje celé rodiny. Tari však coby klasickou teenagerku víc než studium zajímají mobilní telefony a barevné kontaktní čočky. Život rodiny, stejně jako tisíců jí podobných, určuje neustálá honba za obživou a snaha o zlepšení nuzných životních podmínek. Skrze zdánlivě banální situace nabízí snímek, jemuž nechybí poetičnost ani jemný humor, dokonale plastický vhled do života chudých Indonésanů. V mikrokosmu ústřední rodiny, který je divákům naservírován i s těmi nejmenšími detaily, se zrcadlí současně všechny zásadní otázky života v dnešní Indonésii: korupce, konflikt mezi náboženstvími, generační střety a rostoucí rozdíl mezi chudými a bohatými.
Snímek režiséra Ristearda O'Domhnailla je strhujícím záznamem čtyřletého nerovného boje obyvatel irské rybářské vesnice Rossport s firmou Shell. Ta v přilehlém moři narazila na ložiska zemního plynu a se souhlasem vládních úředníků začala se stavbou potrubí, které mělo vést přes pozemky místních farmářů. Rozpoutala tím jednu z nejdramatičtějších protestních akcí v novodobé irské historii. Obyvatelé Rossportu, kteří se stavbou od počátku zásadně nesouhlasili, se postavili na odpor a pomocí starých rybářských lodí, nafukovacích člunů i vlastními těly po několik let všemožně bránili své území. Když nepomohla ani intervence u Evropského soudu, zahájila místní učitelka protestní hladovku a jeden z rybářů se rozhodl svou bárkou blokovat cestu obřímu tankeru. Stavba další části potrubí pak mohla pokračovat jen za masivní policejní asistence a za mlžení zodpovědných zástupců státu. Napínavě sestříhaný dokument podtržený působivou hudební složkou a využívající dramatické záběry z protestních akcí i úchvatné scenerie panenské přírody v okolí Rossportu nabízí ukázku občanského aktivismu v té nejryzejší podobě.
Alan Martin se narodil s vážnou formou mozkové obrny, která ho navždy upoutala na invalidní vozík a znemožnila mu komunikaci s okolím. Přestože ho celý život přehlíželi a ignorovali, nevzdal se. Jeho život se změnil ve chvíli, kdy získal hlasový přístroj. Vizuálně působivý snímek dokumentuje klíčový moment v životě jednoho člověka, působící jako katalyzátor změn zdánlivě předurčeného osudu.
„Mezi novináři máme nejvyšší úmrtnost. Nejhorší je přitom pocit, že se může stát cokoli," říká v dokumentu Valerije Balajana novinářka ruského opozičního deníku Novaja Gazeta. Právě pro tento list pracovala Anastasia Baburová, která v lednu 2009 podlehla zranění po střelné ráně do hlavy. Anastasia doprovázela centrem Moskvy advokáta a obhájce lidských práv Stanislava Markelova. Markelov, kterého vrah zasáhl dvěma výstřely do hlavy, zemřel na místě. Společně se snažili upozorňovat na nebezpečí neonacismu v Rusku, což se jim také pravděpodobně stalo osudným. Balajan pojímá dokument částečně jako poctu Anastasii, jejíž charakter a život skládá z rozhovorů s rodiči, přáteli a kolegy. Vzpomínkové pasáže protínají autentické záběry neonacistických náborových akcí a prohlášení, pouličních bitek a koncertů. Ideály a snaha pomáhat se tak tvrdě střetávají s předsudky a nespokojeností přetavenými do brutálního násilí a slepé nenávisti.
Kanaďan Omar Khadr byl tichý, bystrý kluk. Mezi vrstevníky sice zvlášť nevyčníval, ale rád si četl a nikdy neodmlouval, ani když ho otec vzal s sebou do Afghánistánu. Tam se otec přidal k tálibánským bojovníkům a syna zanechal v tálibánském táboře. V červnu 2002 na tábor zaútočily americké zvláštní jednotky. Omar přestřelku přežil a s těžkými zraněními se dostal na vojenskou základnu Baghram. Po výsleších za použití tzv. zvláštních metod byl přivezen do Guantánama. V patnácti letech se tak stal prvním a jediným dětským vězněm tohoto amerického trestního zařízení na Kubě. V únoru 2003 se Omar setkal s vyšetřovateli z kanadské tajné služby při čtyřdenním výslechu, který dokument mapuje. Sestříhané záběry bezpečnostní kamery rozkrývají psychologickou hru plnou návnad a kliček, ve které je kořist předem odsouzena k prohře. Nevyrovnaný dialog sledují společně s diváky také zainteresovaní novináři, obhájci, bývalí spoluvězni, afghánští veteráni i psychologové a svými komentáři dokreslují nešťastný příběh člověka, z něhož okolnosti udělaly válečného zločince.
Ayed Morrar žije se svou rodinou ve vesnici Budrus. Tu má, stejně jako řadu dalších obcí na palestinském území, protnout izraelská bezpečnostní zeď a připravit tak místní o část území, na němž dlouhá léta žili a které je jejich domovem. „Když cizinec vpadne do vaší země, smrt se zdá o mnoho snazší, vlastně už na ni jen čekáte," líčí své pocity místní starousedlice. Ayed naopak rezignovat odmítl a začal spolu se svou dcerou organizovat nenásilné protesty. V těch se proti izraelským buldozerům dokázali spojit přívrženci jinak znepřátelených palestinských osvobozeneckých organizací Fatah a Hamás s židovskými odpůrci izraelské intervence. V akčním snímku, odehrávajícím se převážně na „bitevním poli", zaznívají nejen hlasy obyvatel Západního břehu, ale také vysokých představitelů izraelské armády. Co se zdálo zprvu nemožné, se ale nakonec podaří a Budrus se se svým nenásilným přístupem stává příkladem pro další ohrožené palestinské osady.
Číslo 108 jako by v Paraguayi bylo dodnes zakleté. Nevisí na domech, na autech ani na dveřích hotelových pokojů; označit jím člověka je urážka. Paraguayané dnes už často ani nevědí proč. Režisérka Renate Costa ve velmi osobním dokumentu pátrá po okolnostech života a smrti svého záhadného strýce Rodolfa, černé ovce rodiny. Během rozhovoru s vlastním otcem, Rodolfovým bratrem, se dozvídá, že strýc byl gay. Díky vlastnímu pátrání pak zjištuje, že za svou orientaci byl tvrdě perzekuován diktátorským režimem prezidenta Alfreda Stroessnera, který zemi vládl v letech 1954 až 1989. Právě jeho administrativa v šedesátých letech pro výstrahu zlynčovala 108 lidí na základě zvláštního seznamu, evidujícího osoby homosexuální orientace. Důvtipně konstruovaný a obsahově silný snímek připomíná zcela zapomenutou kapitolu paraguayských dějin. Důvěrné rozhovory s otcem plné mezigeneračních neshod jsou navíc citlivou paralelou snahy o vyrovnání se s osobní i společenskou minulostí, o něž se v některé fázi života pokouší každý z nás.
Karla přišla na svět císařským řezem a rovnou z porodnice putovala v papírové krabici do svého budoucího domova: do parku v nikaragujské metropoli Managua. Její matka Sujeylin jako nezletilá utekla z domova, stala se drogově závislou a skončila na ulici, kde potkala Karlina otce Juana Carlose. Během těhotenství přestala brát drogy, aby neublížila svému dítěti. Juan Carlos je však užívá dál a nedokáže se o svou partnerku a dcerku postarat. Oba se potýkají nejen s naprosto nevyhovujícími hygienickými podmínkami, ale i s neustálou hrozbou odebrání dítěte policií. Sujeylin se proto vypraví zpátky k rodině, kde už vyrůstá její prvorozená dcera Nasli. Doma se ale jen otevřou staré rány, které před lety způsobily její odchod. Po dvou měsících je Sujeylin znovu v zanedbaném parku a má před sebou jen dvě možné cesty - začít znovu fetovat, nebo najít způsob, jak zaopatřit sebe i Karlu. Režisér Koen Suidgeest v dokumentu, začínajícím tři měsíce před Karliným narozením a končícím jejími prvními narozeninami, s neobvyklou intimitou zachytil cestu mladé dívky, která se díky lásce k dceři odhodlá změnit svůj úděl i za cenu rezignace na své vlastní touhy.
