Životný príbeh lekára a pedagóga Janusza Korczaka, ktorý zasvätil svoj život deťom z detského domova. I v ťažkých vojnových pomeroch zostal verný svojmu poslaniu a staral sa o siroty židovského pôvodu vo Varšavskom gete. Pokúša sa izolovať deti od každodennej hrôzy, no súčasne ich psychicky pripravuje na blížiacu sa smrť. Napriek možnosti osobnej záchrany sa do poslednej chvíli snaží uľahčiť život svojim chránencom. V auguste 1942 bol odvezený a zavraždený spolu s deťmi v koncentračnom tábore v Treblinke. Kameramanom bol spolupracovník Wendersa a Jarmuscha Robby Müller.
Legendární film (myšlenkově souznějící s generací "filmu morálního neklidu") nemohl být u nás dlouho uvedený pro svůj "protisocialistický" charakter: k deformacím 50. let hledá paralelu v 70. letech. Aktuální byl tedy právě v době svého vzniku. Studentka filmové školy se při sběru materiálu k diplomce - dokumentu o úderníkovi 50. let - seznamuje s jeho pohnutým osudem, zrcadlícím šílenství doby. Zpočátku se jí jeví jako mramorová socha, pro kterou stál v době své slávy jako model. Postupně se z kamene vymaňuje skutečný člověk: usilovnost a nadšení doby vynesli pologramotného zedníka do funkce, přičemž neztratil vědomí přirozené morálky a spravedlnosti, které ho v souvislosti s vykonstruovaným procesem přivede do vězení; po pozdější rehabilitaci zapomenutý předčasně umírá. Snaha energické a nekompromisní Anežky o zveřejnění pravdy o minulosti je stejně marná jako někdejší Birkutovo úsilí. Závěr připomíná záběrem gdaňské loděnice smrt tří dělníků v r. 1970 a téměř prorocky otevřel cestu pokračovaní filmu, Člověk ze železa (1981), dokumentujícímu události z července 1980. Film získal cenu FIPRESCI na MFF v Cannes roku 1978.
Film Andrzeje Wajdy Březový háj je filmovým přepisem stejnojmenné povídky klasika polské literatury Jaroslawa Iwaszkiewicze. Po pobytu ve švýcarském sanatoriu přijíždí Stanislaw na lesní samotu k staršímu bratrovi. Cítí, že nebude dlouho živ, v domě svého bratra však chce vzbudit dojem plného, zdravého života. Již také proto, že starší bratr je zlomen úmrtím své ženy, příliš podléhá smutku a přenáší jej na svou malou dcerku i celé okolí. Do napjaté atmosféry v domě a do dramatických střetnutí jsou postupně vtahováni i ostatní obyvatelé samoty. Film vyniká výbornou psychologickou kresbou jednotlivých postav, navozením atmosféry a v neposlední řadě i hereckým výkonem obou hlavních postav.
Anarchistický výlet do duše buržoázní společnosti. Manželský pár se chystá na podivný Week-end, na cestu z Paříže do Oinville, kde by měl dědit po umírajícím otci. Při podivné „road movie“ narážejí na množství literárních a filmových postav, levicových intelektuálů, venkovských levičáků a anarchistických guerrilových skupin. Ke guerrilám se žena nakonec přidá a sní svého manžela. Vše je zahaleno do typického, na první pohled zmateného a nekonzistentního Godardova střihu ve stylu francouzské „nové vlny“.
Príbeh mladej Parížanky, ktorá sa kvôli finančným problémom dá na prostitúciu. Film je zložený z 12 kapitol, ktoré spolu v podstate nesúvisia.
Film je výpovědí o specifické kultuře konce 60. let dvacátého století. Drogy, beatlemánie, boje za lidská práva, za svobodu, za mír. Bouřlivé intelektuálské diskuse, nekompromisní politické proudy a hlavně rock'n'roll. Godard míchá autentické obrazy s uměleckými výjevy a fikce se prolíná s realitou jako droga s krví. Rolling Stones natáčejí své album. Jejich hudba je strhující, běsnící a ďábelská.
Pěstuj si pravačku, jeden z Godardových filmově nejanarchističtějších a nejvtipnějších filmů, v sobě skrývá tři poměrně nezávislé narativní linie: v první z nich se postava filmového tvůrce nazývaná okolními lidmi občas Princ a občas Idiot (hraná značně sebeironicky samotným Godardem) snaží dopravit kotouče s filmem během dvaceti čtyř hodin producentovi; v druhé sledujeme dokumentaristicky zaznamenávané zkoušení písní skupiny Les Rita Mitsouko v hudebním studiu; v poslední linii se pak odehrávají bizarní setkání mezi Individuem a Mužem. Jedním z témat, jež propojují tyto linie, je zkoumání samotného procesu tvorby, který explicitně zobrazují scény se skupinou Les Rita Mitsouko a méně explicitně celý film svou vlastní rozbitou formou, umožňující divákovi, aby si dílo do značné míry skládal dohromady jaksi sám.Pěstuj si pravačku se nesnaží působit jako dokonale vyhotovený a už dávno zakončený výtvor - spíše je čímsi, co se jakoby teprve utváří před našima očima, chaotickým děním smyslu, osvobodivým nabízením všech možných potencialit významů, emocí, filmu. Godard v tomto svém fragmentárním snímku využívá s mistrnou lehkostí typické prvky své nenapodobitelné poetiky (montáž bez ustání vytvářející nečekaná spojení obrazů, zvuků, hudby a slov; statickou, nicméně s kompozicí obrazu a světlem nesmírně jemně a precizně pracující kameru; používání citací z literatury namísto konvenčních dialogů atd.), aby stvořil dech vyrážející dílo plné humoru, myšlenek a poezie.
Francouzský povídkový film představuje sedm, víceméně úsměvných, příběhů inspirovaných lidskými slabostmi. "Hněv" ukáže, co vše může způsobit moucha v nedělní polévce. "Závist" vypovídá o vnitřních mukách všech závistivců - totiž o věčné nespokojenosti se sebou samým. "Obžerství" líčí vskutku nezvykle dlouhou cestu na rodinný pohřeb. "Smilstvo" se nechává inspirovat obrazem Hieronyma Bosche a zároveň je vzpomínkou na hodinu katechismu, která způsobila mírný zmatek a nedorozumění nejen v dětské hlavince. "Lenost" představuje poněkud zdrženlivého muže, který se zdráhá zavázat si rozvázanou tkaničku. Jak asi dopadne jeho schůzka s mladou a atraktivní blondýnou? "Pýcha" nahlíží do poměrně dramatického večera manželského páru, kterým zmítá oboustranná nevěra a vzájemné pokrytectví. "Lakota" je veselou historkou o skupině mladých mužů, kteří touží po noci s velmi krásnou, ale poněkud odtažitou "dámou velkého světa". I když jejich finanční možnosti zdaleka neodpovídají nárokům a představám skoupé krásky, pomůže jim vtipný nápad...
Carmen dnes známe především jako operu Georgese Bizeta. Skladatele inspirovala stejnojmenná novela, kterou napsal francouzský spisovatel 19. století Prosper Mérimée. Z ní vychází ve zcela osobitém, aktualizovaném duchu Jean-Luc Godard.
Děj tohoto Godardova „politického filmu“ se odehrává na pozadí francouzských dějin 50. a 60. let dvacátého století, kdy se začala pomalu ale jistě hroutit francouzská koloniální nadvláda nad asijskými a africkými státy. Vojáčkem je zde mládenec Bruno Forrestier (Michel Subor), který pro nezájem o účast ve válečných šarvátkách zběhl z francouzské armády a uprchl před vojenským soudem do neutrální Ženevy. Bruno by zde rád žil nový život se svými dvěma láskami – s fotografováním (odtud Godardův citát "fotografie je pravda a film je pravda čtyřiadvacetkrát za vteřinu") a nahodilou známostí Veronikou. Jenže právě pro minulost profesionáloního vojáka je coby vhodný kandidát kontaktován alžírskými povstalci, připravujícími revoluci za setřesení francouzské diktatury a za nezávislost své země, aby spáchal atentát na francouzského šéfa protipovstalecké komise Palivodu. Bruno pochopitelně odmítá a militantním povstalcům tak nezbývá, než „svého muže“ o nutnosti splnění úkolu přesvědčit donucovacími prostředky. "Vojáček" se dotýká tématu násilného prosakování vysokých politických zájmů do životů obyčejných jednotlivců, kteří nechtějí mít s politikou nic společného, kteří by se spíše rádi věnovali svému neangažovanému bytí.