Los Angeles 1939. Deprimovaný spisovatel F. Scott Fitzgerald přemáhá alkoholem způsobené halucinace, v nichž ho navštěvuje manželka Zelda, která je zavřena v ústavu pro duševně choré. I přesto Scott hodlá psát nový román, tentokrát z prostředí filmového průmyslu, který později bude znát celý svět pod názvem "Poslední magnát". S prací mu pomáhá mladičká ctižádostivá spisovatelka Frances Krollová, která k němu přichází pracovat jako sekretářka a nakonec se stává jeho důvěrnou přítelkyní. Poutavý biografický snímek o závěrečné etapě života autora románů Velký Gatsby, Něžná je noc, Takový pěkný pár a dalších.
Mladík Danny Reilly by se rád uplatnil v Hollywoodu jako herec a scenárista. Zatím však slaví úspěchy jen u žen. Má na to jednoduchý recept: stačí mu prostě lhát. Svou metodu zkusí Danny i na pohlednou herečku Corinne. Jenže nic není nakonec tak jednoduché, aby se to nemohlo zkazit: Aby byl Danny své nové "oběti" nablízku, ubytuje se v podnájmu u jejího kamaráda, extrovertního homosexuálního básníka Tima. Ale ten se kupodivu do Corinne také zamiluje - alespoň to říká. Na scéně se navíc objeví Dannyho bývalá spolužačka - a především zhrzená milenka - Renée, ze které je teď prominentní hollywoodská herečka. A jejím jediným cílem je odradit od zrádného Dannyho všechny jeho partnerky...
Pod povrchom cintorína, v podzemnom komplexe tunelov a chodieb žije krvilačné monštrum. Tohto záhadného tvora sa snažia vypátrať dvaja muži – pomstychtivý policajt (Brion James), ktorý ho chce zabiť za každú cenu a lovec, resp. vedec (Stephen McHattie), ktorý chce naopak zviera chytiť a využiť tajomnú liečivú energiu, ktorú údajne vyžaruje.
Jedná se o poetickou, poloautobiografickou evokaci režisérova díla.
Jedná se o filmovou verzi divadelní hry Jeana Cocteaua, která je postavena na antických základech. Jde o příběh maloměšťácké rodiny, kterou tvoří matka, otec, syn a teta, matčina sestra. Těžce nemocná matka, která se jmenuje Yvonne, je citově závislá na svém dospělém synovi Michelovi a nedokáže ho nechat dospět a osamostatnit se, bez ohledu na jeho věk. Situace se zkomplikuje v okamžiku, kdy se Michel zamiluje do dívky, která je starší než on a navíc byla milenkou jeho otce.
Renezanční člověk Jean Cocteau stihl během čtyřiasedmdesátiletého života prožít několik uměleckých poutí. Byl básníkem, spisovatelem, dramatikem, esejistou, scénografem, grafikem, skladatelem, scenáristou i režisérem. Jeho režijní filmografie čítá jedenáct titulů, na dalších sedmi snímcích se podílel scenáristicky (mj. Bressonovy Dámy z Bouloňského lesíka/Les dames du Bois de Boulogne, 1945 nebo Melvilleovy Hrozné děti/Les enfants terribles, 1950). Hledal skrze umění cestu k mýtu, věčnosti a nadpřirozenu, k čemuž mu Orfeovo putování podsvětím skvěle posloužilo. Prolog čte sám Cocteau. Připomene v něm narativní linie antické pověsti a diváky pozve k aktivní reflexivní účasti: „Kde se odehrává náš příběh a kdy? Legenda má přece nárok na to existovat mimo čas a prostor. Vyložte si vše podle vlastního přání…" Tak rozehrává vyprávění zpočátku nejasných kontur, které se postupným pronikáním do světa plného symbolismu etablují v nosnou dějovou linii. Imaginativní skutečnost má však reálné spojnice s tehdejší současností - podsvětí suplují rozbombardované trosky vojenské školy, poslové smrti jezdí na motocyklech a zprávy z onoho světa se šíří radiovými vlnami. Hlavní hrdina básník Orfeus je jednoho dne lapen do tenat tajemné Princezny, která je ve „skutečnosti" chladnou a krásnou personifikací Smrti. Ztracený na pomezí dvou časoprostorů se Orfeus jen nerad vrací domů ke své Euridice. Brzy se bude muset vypravit do „světa za zrcadlem" pro manželčinu duši. Vidina setkání s uhrančivou Smrtí ho ale fascinuje mnohem víc… Aktualizace mýtu se netýká pouze prolnutí poválečné technologie a filozofie s antickou fabulí, k modernizaci látky přispívá i použití filmových triků. Ty režisér dávkuje v precizně vyměřené míře, aby do filmu nevnášely chaos. Pro přechod mezi světem živých a mrtvých slouží zrcadla. (Vidíme se v nich stárnout. Sbližují nás se smrtí.) Efektivní průchody zrcadly stvořil Cocteau za pomoci kameramana Nicolase Hayera. Používá také pohybů pozpátku a postupného mizení postav. Všechny výše zmíněné stylistické prvky využívá Cocteau k vytvoření vlastní osobní mytologie, v jejímž centru stojí básník a jeho nadpřirozená aura zkoumající krásu, lásku a především dichotomii smrti a nesmrtelnosti. -
Kristýna Pleskotová
Film HROZNÉ DĚTI je společným dílem Jeana-Pierra Melville, jednoho z předních režisérů 20. století, a slavného Jeana Cocteau, autora stejnojmenné literární předlohy, která vyšla v roce 1929. Náročný převod provokativního románu na stříbrné plátno vedl k tomu, že oficiální režisér Jean-Pierre Melville (tehdy začínající) byl odsouzen do profese technické režie, zatímco na uměleckou podobu filmu dohlédl sám Cocteau. Příběh o zajímavém soužití dvou sourozenců, Elisabeth a Paula, zpracovával ožehavé téma incestu (kdy sourozenecká láska přerůstá v milenecký vztah), proto také narazil na odpor především ze strany církve.
Film je významným a umělecky hodnotným dílem francouzské poválečné kinematografie, přestože z něj zřetelně vysvítají rozpory mezi Cocteauem a Melvillem, nejen v hereckém obsazení (a na to navazující málo přesvědčivé výkony u některých protagonistů), ale také například ve výběru hudby. K celkovému vyznění filmu ale přispěl svou prací kameraman Henri Decaë, který později spolupracoval s tvůrci francouzské nové vlny. Představitelka jedné z hlavních rolí, Nicole Stéphane, byla nominována jako nejlepší herečka na cenu BAFTA. Ve Francii měl film premiéru 29. března 1950.
Téměř zkrachovalý obchodník žije na venkově se svým synem Ludovicem a třemi dcerami. Dvě z nich, Félicie a Adelaide, jsou opravdové fúrie: sobecké, domýšlivé a zlé. Zneužívají svou sestru Belle jako služebnici. Jednoho dne, cestou domů z obchodů, se kupec ztratí v lese a objeví tajemný zámek, jehož pán je napůl člověk a napůl zvíře, ovládající magické síly...
Eric Idle přichází s druhým dílem parodujícím anabázi The Beatles, tentokráte "sonduje", jaký vliv měli Rutles na další generace hudebníků, herců, ale i "obyčejných lidí". Povede se mu projet půlku světa, udělat rozhovory se slavnými osobnostmi (Tom Hanks, Robin Williams, Steve Martin nebo David Bowie), najít vlastního syna a prozradit, co Špína myslel výrokem "All You Need Is Lunch". I po 24 letech, vlastně skoro 30, nebo tenkrát 22 - no, prostě tak nějak po čtvrt století stále aktuální dokument, který si nebere servítky...
V březnu 1998 se v Kolorádském Aspenu poprvé po osmnácti letech sešli na prknech, jež znamenají svět, nejen všichni živí členové legendární britské humoristické skupiny Monty Python - John Cleese, Terry Gilliam, Terry Jones, Eric Idle, Michael Palin, ale přítomen byl i zesnulý Graham Chapman. Důvodem tohoto znovusjednocení, konferovaného Robertem Kleinem, bylo předání ocenění US Comedy Arts Festival skupině Monty Python za její přínos do světového humoru.