Protiklady se přitahují. Snad proto v sobě ti dva, kteří nemohou být rozdílnější, nalezli zalíbení. Paul Ashworth, žijící víc než svým učitelským povoláním fotbalem, do nějž každou volnou chvíli nadšeně zasvěcuje své žáky. Paul Ashworth, dvacet let věrný londýnskému Arsenalu, k němuž jej kdysi přivedl jeho stále nepřítomný otec, dvacet let nepočítající život na roky, ale na sezony. A Sarah Hughesová, nejnovější posila Paulovy školy, upjatá, puntičkářská mladá učitelka, které ta hra, nutící dvaadvacet bláznů honit se po hřišti za kulatým nesmyslem připadá jako nejzbytečnější věc na světě a Paulovo nadšení pro ni naprosto nepochopitelné. Jenomže jiskra, která mezi nimi přeskočila, vykonala své a láska, jak známo, je mocná čarodějka. Bude ale mít dost sil i v tomto případě?
Svěže natočený snímek, zábavným a nevtíravým způsobem hlasující pro lidskou toleranci, byl inspirován autobiografickým románem Nicka Hornbyho, líčícím jeho celoživotní vztah k londýnskému Arsenalu. Scénář, který si Hornby podle své knihy napsal, se Nickova (ve filmu Paulova) dětství dotýká pouze okrajově, většina děje se odehrává v průběhu sezony 1988/1989, v níž měl Arsenal po dlouhých osmnácti letech reálnou šanci vyhrát ligu. Což se mu, jak znalci jistě vědí, nakonec podařilo. Příběh filmu proto není postaven ani tak na zápletce, jako na charakterech, které se režisérovi i oběma hlavním představitelům podařilo vystihnout zcela beze zbytku. Colin Firth i Ruth Gemmellová dodali svým postavám opravdovost a přesvědčivost, takže divák věří tomu, že Paul i Sarah díky tomu druhému pochopili něco, co by se dalo nazvat dalším rozměrem života.
Buenos Aires, Argentina. Když si osamělý vlastník kina Adrian Leduc (Colin Firth) pozve k sobě domů jako strávníka Jacka Corneyho (Hart Bochner), vypadá to zpočátku jako perfektní dohoda. Mezi oběma muži vzniká přátelský vztah a Adrian s Jackem mezi sebou udržují vzájemný hluboký respekt a úctu i přes zřejmé rozdíly jejich charakterů. Ale čím více se začnou jejich životy proplétat, tím více také začnou vzájemně poznávat podivnější a horší stránky toho druhého, a když se po celém Buenos Aires začnou objevovat zmrzačená těla, zraky všech lidí se upřou na apartmá nula.Silný psychologický thriller, nominovaný na Oscara, zkoumá temné a nebezpečné přátelství Adriana a Jacka - dvou lidí, kteří se podělí o všecko, dokonce i o to nejhroznější tajemství.
Poslední Ejzenštejnův němý film. Na rozdíl od jeho předchozích filmů má hlavní postavu, chudou vesnickou dívku Marfu, která se zaslouží o vznik a rozvoj kolchozu na malé ruské vesnici. Film poetickou a vtipnou formou zobrazuje kolektivizaci a vrcholí příjezdem traktoru.
První Ejzenštejnův celovečerní film. Zobrazuje stávku dělníků jedné továrny v předrevolučním Rusku a její následné krvavé potlačení. Ejzenštejn zde používá svých typických prvků, jako je kolektivní hrdina, rozdělení filmu do kapitol a hlavně uplatňuje svou teorii montáže atrakcionů. Toto všechno pak dovede k dokonalosti v jeho následujícím filmu KŘIŽNÍK POTĚMKIN.
Vrcholné dílo sovětské Montážní školy se snaží o rekonstrukci bolševické revoluce. Zachycuje události deseti dní od Prozatimní vlády Kerenského po carově abdikaci až po první vítězství Leninových stoupenců.
Film měl být natočen k 10. výročí Velké Říjnové revoluce. V mnohém problematický snímek přináší revoluční formu střihu. Montáž je místy až nesrozumitelná. Sám Ejzenštejn film považoval za vrchol své kariéry. Za pravdu mu ale nedali vládní představitelé, kteří nařídili Okťabr drasticky přestříhat. Snímek není historickým dramatem (ideologicky je silně zabarven), ani se příliš neblíží klasické naraci. Ejzenštajn vytváří děj především pomocí obrazů a nepoužívá žádného hlavního hrdinu. Je především dokladem zrození mýtu - jak historického, tak i režisérského.
Ivan Hrozný sa snaží upevniť moc tým, že založí svoju osobnú armádu. Jeho politickí súperi, ruskí bojari, stroja sprisahanie a chcú cára zavraždiť...
Ivan Hrozný je jedním z nejcitovanějších historických, respektive životopisných podobenství. Sergej Ejzenštejn ho natočil jako mohutné drama o prosazovaní progresivní státotvorné myšlenky nelidskými, násilnickými a totalitními prostředky a o postupné deformaci a diskreditaci nejen této myšlenky, ale i samotného jejího nositele. Film zobrazuje období vlády ruského cara Ivana Hrozného v 16. století, což byl v primitivním Rusku ještě temný středověk. První díl zachycuje období, kdy bylo Rusko rozděleno na knížectví. Tehdy se sedmnáctiletý Ivan Vasilievič, moskevský kníže, nechal korunovat na cara celého Ruska a tvrdě vyžadoval poslušnost bojarů. Ejzenštejn v tomto dramatu o morálních dilematech a moci usiluje o jakousi syntézu obrazu a zvuku. Vychází z historických faktů, ale podřizuje je své autorské představě. V centru pozornosti je postava cara a jeho vnitřní konflikty.
25. prosince 1925 měl premiéru film (Броненосец Потёмкин), který o rok později získal cenu Americké filmové akademie, v dalším roce nejvyšší cenu Světové výstavy v Paříži a v letech 1952 a 1958 jej hlasování Mezinárodního výboru pro dějiny filmu určilo za nejlepší film všech dob Toto vrcholné Ejzenštejnovo dílo má pět kapitol: začátek vzpoury, povstání, pohřeb Vakulinčuka, masakr na schodišti Oděsy a vítězná plavba. Po pětadvaceti letech od svého vzniku-byl film ozvučen hudbou a zvuky (když hudbu k němu složil německý skladatel Edmund Meisel pro berlínskou premiéru). Ejzenštejn ve svém filmu uplatnil jednak avantgardní divadelní postupy masové pantomimy, jednak nové prvky montáže a dal Potěmkinem dělnické třídě celého světa nejen nádherné umělecké dílo, ale i doklad o síle její solidarity a výzvu k revoluci. V mnoha zemích bojovala buržoazní cenzura proti tomuto dílu ale film, podoben křižníku v závěrečné scéně, pokračoval ve vítězné plavbě, kterou nebylo možno zastavit.
Nic nedokáže vyvolat depresi tak snadno, jako pocit absolutní bezmoci. Ejzenštejn až příliš zřetelně poznává, že pokud je v životě něco ztraceno, je to většinou ztraceno definitivně. Krutá epizoda s filmem Que viva México! je jen pouhou předehrou k šesti letům jeho marného usilování o natočení několika filmů, k šesti letům, v jejichž průběhu bude jakási anonymní ruka zastavovat každou jeho tvůrčí snahu, každý jeho pokus o realizaci svých uměleckých představ. Nejhmatatelnějším výsledkem je dnes jen několik málo, téměř zázrakem zachráněných filmových okének z nedokončeného filmu Běžin Luh, z nichž až po jeho smrti byl sestaven půlhodinový stejnojmenný informační snímek, smutný dokument o tom, co mohlo být, ale nebylo. Režisér se rozhodl vylíčit příběh rolníka, jenž zabije syna, protože ten upozornil předsedkyni místního kolchozu na plán otcových přátel, kteří chtějí zapálit kolchoz.Autor vytváří nádhernou filmovou poému o době, o jejích rozporech, o její tragice i naději a současně vytváří svůj svět svět symbolů a podobenství. Natáčení snímku musil Ejzenštejn kvůli bolševické cenzuře i své chorobě přerušit. Nesestříhaný materiál byl promítnutý Stalinovi. Ten pak tento opus dával za vzor, jak se filmy nemají dělat, a dokončení snímku zakázal. Ejzenštejn byl pak donucen, a to je vrcholná tragédie, vykonat vlastní uměleckou popravu. Musil napsat vlastní ničivou kritiku svého filmu. Film byl komisionálně zničen. Ejzenštejn zachránil z každého záběru pár okének. Z tohoto vzácného zachovaného materiálu byla v roce 1966 sestavena střihová snímka statických záběrů. V našem životě pravda vždy nakonec zvítězí, ale mnohdy se toho nedožijeme. (Ejzenštejn)
Třicátá léta Sergeji Ejzenštejnovi příliš nepřála. Z tvůrce poplatného režimu se stal odmítaným režisérem, a tudíž selhaly jeho plány na adaptaci Dreiserovy Americké tragédie. Návrat na výsluní mu zajistil snímek o jednom z největších ruských válečníků - Alexandru Něvském, který dokázal porazit armádu Řádu německých rytířů při jejich expanzi na východ. Ejzenštejn se tu opět projevil jako mistr obrazové kompozice i velkých davových scén. Charakter bitevních scén umocnila hudba Sergeje Prokofjeva.