Marcello Mastroianni se představuje ve třech komediálních povídkách. Ať už ztělesňuje muže, jenž střílí po ženě z revolveru slepými náboji, aby jí dokázal, jak o ni stojí, anebo muže, který se snaží prodat svou atraktivní manželku arabskému emírovi a nakonec se stává novým přírustkem harému. Máte-li rádi italské komedie nebo herecké umění Marcella Mastroianniho, neměla by tato "klasika" chybět ve Vaší sbírce.
Když mladá žena Valérie Billi zjistí, že její přítel je ženatý, rozhodne se vzít si život. Zavolá na linku důvěry, kde si popovídá s neznámým mužem, který se jí snaží odvést od nerozvážnosti. Až v nemocnici poznává osobu tohoto muže - je to kněz Don Mario Carlesi, s kterým se začne stýkat. Don Mario však po čase podlehne Valérinimu šarmu a oba se rozhodnou se vzít. Po čase si však uvědomí, že jejich hlavním problémem je Máriův kněžský slib...
Televízny reportér Alexander prichádza do pohraničného gréckeho mesta nakrútiť reportáž o oblasti postihnutej balkánskym vojnovým konfliktom. Medzi utečencami z rôznych krajín, unikajúcimi pred žhavým balkánskym konfliktom, spoznáva významného gréckeho politika, ktorý pred niekoľkými rokmi bez stopy záhadne zmizol. Alexander v Aténach kontaktuje jeho manželku a vracia sa s ňou, aby pomohla identifikovať svojho manžela. Film je meditáciou o neľudskosti hraníc, o bolestiach vojnou sužovaného kúta sveta, kde sa stretávajú ľudia rôznych národností a vierovyznaní.
Melancholicko-filozofický portrét stárnoucího muže, který nedokáže najít své místo v moderním světě, a proto putuje po místech svého mládí a bilancuje svůj život. Snímek nabízí jednu z nezapomenutelných a famózním způsobem uchopených hereckých rolí tehdy šedesátiletého Marcella Mastroianniho.Stáří jako prostor pro bilancování a hledání skutečného smyslu lidského bytí, ale i historie a paměti národa – to je ústřední myšlenka filmu řeckého režiséra Thea Angelopoulose Včelař (O Melissokomos, 1986) – prostředního filmu z tzv. „trilogie ticha“, která vznikla v 80. letech minulého století a tvoří ji dále snímky Cesta na Kythéru (Taxidi sta Kithira, 1984) a Krajina v mlze (Topio stin Omichli, 1988). Angelopoulos napsal scénář společně s Dimitrisem Nollasem a Tonionim Guerrou – spoluscenáristou režiséra Michelangela Antonioniho a do titulní role včelaře hledajícího vlastní kořeny obsadil svého nejoblíbenějšího italského herce Marcella Mastroianniho.Vypráví příběh učitele v důchodu Spyrose, který opouští svou manželku a dceru a rozhodne se vrátit se k práci svého otce a dědečka – k včelaření. Putuje po Řecku, aby se vrátil do rodného kraje, a na své cestě se setkává se starými přáteli. Jezdí od města k městu, ve své paměti znovuoživuje vzpomínky a pokouší se urovnat si svou minulost v konfrontaci s rychle se proměňující přítomností. Osudový střet s mladou stopařkou (Nadia Mourouz), která ho bude na jeho cestě doprovázet, ho konfrontuje s mladou generací bez paměti a vztahu k minulosti. Přestože ho dívka provokuje a irituje, nachází v kontaktu s ní i jisté spojení s budoucností. Právě skrze ni si uvědomuje, jak se vytrácí historická paměť jeho země a jak rychle umírá tradice. Ale co může následovat?Angelopoulos si vybudoval charakteristický režijní rukopis, který byl nejednou srovnáván s poetikou filmů Andreje Tarkovského. Skrze své příběhy – filmy o putování – vždy variuje téma „cesty“, stáří, bilancování vlastního osudu i hledání kořenů. Ve spolupráci se svým stálým kameramanem Giorgosem Arvanitisem pak buduje dlouhé filozofující záběry, v tlumeném barevném ladění lehce zastřené všudypřítomnou mlhou. Právě tato dvojice je pověstná svou specializací na „plující“, dokonale choreograficky ztvárněné obrazy a patří tak mezi nejlepší tvůrce, pokud jde o zachycení krajiny.Podle Angelopoulosových slov je Včelař „film o tichu dějin, o lásce, o Bohu... Je to náznak beznaděje na konci života a můj hrdina je vězněm situace, když se pokouší komunikovat s minulostí. Včelaři jsou vlastně velmi poetické bytosti. Jsou spojeni s přírodou a sběr medu je něco jako umělecká činnost. Spyros se dorozumívá skrze své pocity, ale na konci své cesty dospěje k tomu, že už v tomto způsobu komunikace nemůže pokračovat. Jeho závěrečné zoufalé gesto, kdy se pokusí převrhnout včelí úly, je podobné tomu, když zemře sochař, na kterého se zhroutila jeho vlastní socha.“ (Pavla Bergmannová, LFŠ 2007)
Mladý úspěšný obchodník Domenico cílevědomě pracuje na své kariéře, a tak mu na vážnou známost nezbývá příliš času. To však neznamená, že by se krásným ženám vyhýbal - právě naopak. Je stálým a velmi oblíbeným hostem místního veřejného domu, kde zálibně zkouší každou novou dívku. Jednoho dne mu padne do oka teprve sedmnáctiletá Filumena s obrovskýma hlubokýma očima, se kterou si navíc může popovídat jako s rovnocenným partnerem. Po několika týdnech Domenico poprosí matku, aby Filumenu přijala do domu jako služebnou. Ta si mladou dívku zanedlouho velmi oblíbí, a proto přivírá oči nad jejím vztahem s Domenikem. Jak léta jdou, Filumena tajně porodí tři děti, o které se jí stará chůva, a tajně doufá, že si ji Domenico jednou vezme. Tomu se ale do sňatku se služebnou ani trochu nechce. Raději by se oženil s mladou pokladní ze své firmy, která má podle něj všechny předpoklady k tomu, aby se stala vzornou a reprezentativní manželkou. To se ale ani trochu nezamlouvá horkokrevné Filumeně...
"Zákon" byl oblíbenou hrou na středozemním italském pobřeží. Hrával se v tavernách s pěti až šesti hráči a několika karafami vína. Kostky nebo karty určily šéfa a ten si vybral pomocníka. Pro ten večer se šéf stával neomezeným pánem nad ostatními hráči, mohl se jich na cokoliv vyptávat, poroučet a oni dostali napít, jen když jim to on dovolil. Nejdůležitějším atributem této hry byla moc, moc nad těmi, kteří pro tuto partii nebyli vyvolení, takže bylo možné je ponižovat a vybít si na nich své frustrace.
Pod spalujícím sluncem se v malém italském přístavu hraje nejen "Zákon", ale hraje se o mnohem víc, o moc a peníze, lidskou vášeň a lásku a především hraje se o lidskou důstojnost. Kolik stojí důstojnost člověka, jeho hrdost a nezávislost?
Jules Dassin natočil strhující drama, které je i po téměř padesáti letech silným emotivním zážitkem. Vedle režijního mistrovství a uhrančivé černobílé kamery dominují filmu legendy světové kinematografie: Gina Lollobrigida, Marcello Mastroianni a Yves Montand. Snímek vznikl podle stejnojmenného románu Rogera Vaillanda, který vyšel i v českém překladu.
Hlavními hrdinkami tohoto povídkového filmu jsou tři italské ženy, pocházející z různých společenských vrstev, jež však mají mnoho společného - krásu, smyslnost, horkou krev v žilách a muže, kteří naprosto propadli jejich kouzlu.
Velké žranice se účastní čtyři muži, které nám stručné úvodní sekvence představí v jejich každodenním prostředí. Kdo ví, co mohlo sblížit a učinit přáteli lidi tak rozdílných povah i povolání, jako jsou pilot dopravního letadla Marcello, majitel restaurace a vynikající kuchař Ugo, televizní pracovník Michel a soudce Philippe. Ale v každém případě faktem zůstává, že se čtveřice vydává na prodloužený víkend, který má být tím posledním... Přátelé se začnou oddávat ve starém domě na odlehlém okraji Paříže zaryté, sveřepé a sebezničující žranici. Přidá se k nim náhodně se objevující místní učitelka Andréa, přítulná žena obdařená štědrými tělesnými proporcemi. Dostaví se ještě tři děvky, ale průběh událostí je natolik vyděsí, že uprchnou. Jeden muž za druhým umírá, nakonec zůstává jen Andréa. Dle Ferreriho je celý film křivým zrcadlem, nastaveným moderní konzumní společnosti, dle druhých jen samoúčelnou provokací a oslavou kultu hnusu a estetiky ohavnosti, dle jiných pak apokalyptickou vizí konce "přežraného" lidstva.
Legendárna filmová provokácia je príbehom štyroch úspešných mužov v strednom veku, ktorí sa rozhodnú prejesť sa až na druhý svet. Marcello je švihácky pilot, Michel prestížny televízny producent, Ugo exkluzívny šéfkuchár a Philippe vysoko postavený sudca. Všetci štyria sa tešia na dlho plánovaný víkend v odľahlej vile, ktorý sa napokon zvrhne na smrteľné holdovanie tonám jedla, pitiu a orgiám. Ferreriho podobenstvo o prežranosti civilizácie konzumu je plné podvratného humoru a anarchie. Kvôli nihilistickému podtextu, nekompromisnej kritike modernej spoločnosti a explicitnému zobrazeniu jedáckych orgií rozpútal film pri svojej premiére škandál. K búrlivému prijatiu prispela aj účasť hviezd francúzskeho a talianskeho filmu, ktoré dovtedy zosobňovali prevažne kultivovaných intelektuálnych hrdinov - Marcella Mastroianni, Michela Piccoli, Uga Tognazzi a Philippa Noiret. Napriek problematickému prijatiu udelili filmoví novinári na MFF Cannes snímke Cenou FIPRESCI a Veľká žranica sa zakrátko stala kultovou klasikou.
Itálie, 2. světová válka. Giovanna (Sophia Loren) a Antonio (Marcello Mastroianni) prožívají velkou lásku. Vezmou se, ale Antonio je poslán na ruskou frontu, z které se po válce nevrací a nejsou o něm zprávy. Giovanna věří, že žije a rozhodne se najít jej za každou cenu.
Je 8.5.1938: Hitler se sejde v Římě k rozhovoru s Mussolinim a je přijat s velkou slávou za účasti téměř všech obyvatel města. Antoinetta, utiskovaná žena a matka šesti malých dětí, potká v domě Gabriela, který také nešel na slavnostní uvítání. Jako homosexuál přišel o místo hlasatele a čeká, že bude poslán do vyhnanství. Tito dva zcela protikladní lidé se ve své osamělosti sblíží. Za tu krátkou dobu, kterou spolu stráví, v nich narůstá tušení lepšího života, v němž není místa pro tupé násilí.