Pět rozmanitých povídek pěti světoznámých italských filmařů spojuje fakt, že v každé z nich vystupuje Silvana Manganová, manželka producenta Dina De Laurentiise. V odlehčeně surrealistickém duchu natočená povídka P. P. Pasoliniho nese název Země viděná z měsíce, trvá 31 minut a vedle Manganové se v ní objevují např. Toto, Ninetto Davoli, Laura Bettiová aj. Jan Bernard ve své knížce o P. P. Pasolinim píše, že Pasolini tu chtěl přeměnit ideologii "v poezii, lehkost, grácii. Základní myšlenka zůstává táž: "Být mrtvý nebo živý – není to jedno?" V groteskní chaplinovské stylizaci vypráví příběh otce a syna, kteří pohřbí otcovu manželku a místo ní si najdou hluchoněmé děvče, jež uvede jejich byteček do vzorného pohádkového, maloměšťáckého pořádku stejných sprostě křiklavých barev, jaké mají letní domky v Ostii a Fiumicinu, kde byl film natáčen..."
Kontroverzní a skandální adaptace de Sadových románů je zasazena do Itálie v období druhé světové války. Dílo zapadá do linie filmů, spojujících fašismus se sexuálními aberacemi, dovádí však tuto paralelu až na samou hranici únosnosti. Pasolini čerpal motivy od markýze de Sade.
Tento koprodukční italsko-francouzský film natočil italský režisér Pier Paolo Pasolini jako druhou část své Trilogie života, sestávající z adaptací eroticky laděných středověkých textů. Filmu předcházelo zpracování Boccacciova souboru DEKAMERON (1970), třetí částí byl snímek KYTICE Z TISÍC A JEDNÉ NOCI (1974). Režisér vybral z Chaucerových textů osm povídek, z nichž některé upravil k obrazu svému (například do Povídky fráterovy přidal stíhání a upálení za homosexualitu). Epizody různých délek nejsou ve filmu nijak pojmenovány a odděluje je pouze zarámování záběry Geoffreyho Chaucera, zapisujícího vyprávěné příběhy. Básníka si zahrál sám režisér (i v Dekameronu prochází filmem jako pozorovatel, a to v roli malíře Giotta). Z celkového pojetí díla se vymyká Povídka kuchařova, kterou Chaucer ve svém souboru pouze načal. Pasolini ji pojal jako grotesku a svého přítele Ninetta Davoliho v ní obsadil do role chaplinovského tuláka. Filmař pracoval se stejným záměrem jako Chaucer, který uzavírá spis slovy: "Zde končí Canterburské povídky, vyprávěné pouze pro radost a potěšení." Ovšem některé scény - zvláště konečná apokalyptická sekvence, kde v Pasoliniho vizi (výtvarně inspirované Hieronymem Boschem) vylétají ze satanovy řiti hromady mnichů - přinesou potěšení jen málokomu. Snímek plný nehezkých obličejů, zvracení, fekálií a sexu jakoby předznamenával film SALÓ ANEB 120 DNŮ SODOMY, v nichž tyto tendence najdou ještě více prostoru.
Film je sestřihem dobových dokumentů. Polemizuje s vývojem Itálie za vlády křesťanských demokratů. Zachycuje suezskou krizi, maďarské události roku 1956, návrat italských válečných zajatců z Ruska, alžírskou válku a končí symbolicky smrtí Marilyn Monroe. Film odsuzuje bídu, hlad, kolonialismus a rasismus.
V tomto filmu jsem poprvé vyprávěl věci, které přesahují mez únosnosti, říká Pasolini o Prasečinci, který je (vedle divadelní hry Orgie, inscenované v Turíně roku 1968) nejvýraznějším předchůdcem snímku Saló aneb 120 dnů Sodomy. Již Prasečinec je alegoricky pojatou obžalobou soudobé neokapitalistické Itálie, kterou Pasolini přirovnává k Německu v době Hitlerova nástupu k moci. Snímek je složen ze dvou střídavě se prolínajících povídek. Té první dominuje výrazně lyrický styl, ta druhá je až chladně prozaická, plná verbálních sarkasmů. První příběh letopočet není znám, patrně jde o středověk - pojednává o mladíkovi (Pierre Clementi), který se plahočí tajemným pouštním bojištěm, posetým mrtvolami a zbraněmi. Je k smrti zmučený hladem. V mezní situaci se stává kanibalem. Protagonista druhé povídky, která se odehrává v současnosti, je synem úspěšného německého průmyslníka z Bonnu. Tento mladík jménem Julian (Jean-Pierre Léaud) trpí neobvyklou sexuální úchylkou dospívá k orgasmu pouze při styku s prasaty.Prasata představují pro Pasoliniho metaforu společnosti, v níž Julian a jeho rodiče žijí. Julian je podle Pasoliniho obětí střední společenské třídy, která je zkrátka zcela zkorumpovaná a zkažená, přesto však nedovolí vlastním dětem, aby se vymanily z předepsaných konvencí. Hrdinové filmu Prasečinec jsou neposlušní synové v té nejodpudivější podobě: bouří se proti společnosti, avšak jsou jí sami pohlcení. Vyznění díla je surové a otřesné, ale Pasolini přistupuje k látce se záměrným odstupem a humorem.
Příběh filmu vychází z antické mytologie, dle které byla Médea dcerou kolchidského krále Aiéta a mořské nymfy Eidyie a proslula jako čarodějnice. Zamilovala se do Iásona, kterému pomohla získat od Aiéta zlaté rouno pod podmínkou, že se s ní ožení. Iáson se však u korintského krále Kreóna oženil s jeho dcerou Glauké, aby zajistil budoucnost svým třem synům. Médea tuto zradu těžce nesla a krutě se pomstila. Pomocí kouzla zabila Glauku i jejího otce a potom i dva Iásonovy syny.
Příběh jedné prostitutky, které neleží na srdci nic jiného než dobro vlastního syna Ettora, jenž vůbec netuší, čím se jeho matka živí. Proto když se pasák Carmine žení, využije Mamma Roma této příležitosti k tomu, aby začala docela nový život. Opouští chudé římské předměstí a začíná jako prodavačka. Carmine se ale po čase vrací a zase nutí Mamma Rommu k prostituci. Nešťastná žena jeho vydírání podlehne, ale svému neštěstí tím nezabrání...
Rogopag je složen ze čtyř krátkých filmů různých režisérů. Vypráví příběh atraktivní letušky, která se neobvyklým způsobem vypořádává s obtěžující náklonností jednoho ctitele, dále příběh mladíka jehož přítelkyně změní své chování poté, co nad Paříží vybuchne atomová bomba, líčí aroganci a cynismus filmového štábu při natáčení filmu o utrpení Ježíše Krista na předměstí Říma a konečně představuje typickou "konzumní" rodinku na malém výletě do přírody.
Pod režijní taktovkou legendárního italského režiséra Piera Paola Pasoliniho ožívá starobylý mystický příběh z dávnověké Arábie, v němž se nevinný mladík zamiluje do své otrokyně. Vzájemnému štěstí ale budou muset oba mnohé obětovat. Na Mezinárodním filmovém festivalu v Cannes získal snímek z roku 1974 hlavní cenu poroty.
Příběh začíná v předválečné Itálii. Mladým manželům se narodil syn, na něhož otec velmi žárlí. Poté se děj přesouvá do doby antické a sleduje osudy malého dítěte, které mělo být zabito v poušti. Chlapec je však zachráněn, pojmenován Oidipús a přiveden ke korintskému králi jako jeho syn. Oidipovi je předurčeno zabít svého otce a oženit se se svou matkou. Ve chvíli, kdy se o neblahé věštbě doví, uprchne vyděšený Oidipús ze svého domova, čímž nevědomky začíná naplňovat svůj osud.